Recenze - Když nedávno Reflex publikoval rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem, pro focení ho oblékl do syrového masa, a Pavlína Wolfová se v článku třásla, jak obávaný šéfkuchař zhodnotí její vaření.
Redakci ovšem unikly hned dvě zásadní věci. Za prvé, že ve skutečnosti není proč se Pohlreicha bát. A za druhé, že používat masitý obleček pár týdnů poté, co si v něčem podobném Lady Gaga přišla pro cenu VMA, je trochu gay.
Ale módní přešlapy stranou. Kolektivní přesvědčení, že protagonista pořadů Ano, šéfe a nově i Na nože! je nadávky chrlící nemilosrdný kat, je příznačné a vypovídá mnohem víc o nás jako českých divácích než o Pohlreichovi samém.
Stejně jako si notujeme v nekonstruktivním brblání, máme odpor k lidem, kteří se v něčem vyznají lépe a troufnou si ostatní poučovat. Hlavně mezi starší generací navíc pořád silně vládne názor, že vulgarity jsou ošklivé a inteligentní člověk se jim přece vyhýbá. Svět bez sprosťáren by byl světem vznešenějším, milejším, a proto lepším. Ááááno?
Vyjasněme si tedy základní věc: Pohlreich není kruťas ani drsňák, samozřejmě za předpokladu, že umíte rozlišit jazyk od činů a nepadáte do mdlob nad každou „kurvou" nebo „prdelí". Zdeněk Pohlreich je hodný a přátelský člověk. Těžko s jistotou odhadovat, do jaké míry to platí v soukromí, ale už z Ano, šéfe bylo zřejmé, že má lidi v podstatě rád, baví ho si s nimi povídat.
A hlavně, že opravdovým konfliktům spíš uhýbá, než aby jich využíval. Jeho pověst kata je trochu paradoxní: ve skutečnosti je to právě neochota pouštět se do tvrdších konfrontací, co jeho televizním podnikům bere potřebnou šťávu.
Pekelná kuchyně po česku
Oba formáty, které se u nás na Primě adaptovaly s Pohlreichem coby vůdčí osobností, v zahraniční podobě ovládá především britský šéfkuchař Gordon Ramsay. Toho u nás většina lidí vnímá spíš druhotně: ze zpráv o jeho kontroverzi, o nově otevřené a pak zase zavřené restauraci v Praze nebo o finančních problémech jeho mediální značky. K tomu stačí pár krátkých videoukázek, jak Ramsay na někoho řve, až se mu na čele dělá kambrické pohoří, a zkreslený obrázek je na světě.
Nesnažím se pochopitelně tvrdit, že by Ramsay ve svých pořadech na lidi neřval. Jenom to chce trochu systematičtější porovnávání, abyste poznali, že nemá pouze jednu televizní tvář a jednoduše hraje různé role. To nejdrsnější, co z něj můžete vidět, právě předvádí v americké verzi Hell's Kitchen neboli Pekelné kuchyně - tedy jednoho z předobrazů Na nože! Skupina kuchařů je tu rozdělena do dvou družstev, v každé epizodě plní zadané úkoly a den vrcholí náročnou směnou ve cvičné restauraci, po které je vždy jeden soutěžící vyřazen.
Prvek cvičné restaurace česká produkce do svého receptu nezahrnula - přirozeně, vzniká tu pořad s nesrovnatelně menším rozpočtem. Vzniklý nedomrlý formát ale palčivě potřebuje jinou formu oživení; a ta bohužel chybí. Je prostě úsměvné říkat Na nože! „největší kuchařská soutěž v České republice", jak se doslechnete na začátku každého dílu V České republice kuchařské soutěže nejsou a celý pořad se ve srovnání s Hell's Kitchen a dalšími pořady pojímá téměř komorně.
Málo nabroušená show
Což je hlavní kámen úrazu. Množství informací, které se divák dozví o základech kvalitní gastronomie, stojí za aplaus, nicméně dělat ze soutěže rychlých nožů a napjatých nervů upovídaně výchovný pořad by si zřejmě netroufli ani mnohem větší profíci. Show s takovým názvem a marketingovou prezentací nejenže slibuje drama, ale taky se bez něj neobejde. A trocha pošťuchování nebo hospodského brblání ji nespasí.
Podobně jako v pěveckých soutěžích, ani tady není cílem skutečně vybrat excelentního kuchaře - už proto, že ti nejtalentovanější obvykle volí smysluplnější cestu nahoru. Ale nejen to: v pekelných kuchyních je zapotřebí vybírat typy lidí podobně jako do Big Brothera. Vítány jsou dospělé děti, jájínkové a hysterky, tedy všichni, u kterých se dá předpokládat nepoměr mezi schopnostmi a snahou o prosazení. Jak říká další známý kuchař Anthony Bourdain: Ani na chvíli si nemyslete, že by některý z vítězů Hell's Kitchen obstál jako šéf běžné velké restaurace někde v New Yorku.
Cílem Pekelné kuchyně je víceméně zajistit, aby z té skupinky egomaniaků bylo aspoň pár lidí běžně kuchařsky zručných, a tím pádem se ve finále nekonal jeden velký trapas. Nebo aby někoho svým kuchtěním opravdu nepřizabili - i když i taková situace se přirozeně pro větší drama občas na oko sehraje, aby ji Ramsay mohl hrdinně odvrátit.
Přirozený talent?
Celé to nepochybně vypadá, že si Gordon Ramsay uplácal několik různých televizních formátů ke svému hulvátskému obrazu. V tom se ale skrývá celý vtip: ani on se tím suverénním hulvátem nenarodil. A padá tak i argument, že by Zdeněk Pohlreich byl prostě od přírody civilizovanější.
Ramsayho přítel a známý restaurační kritik Giles Coren, který se s ním podílel na jeho prvním televizním pořadu The F Word, později vysvětloval, že Gordonovi jeho sebevědomě nesmlouvavý styl vůbec není vrozený. Při natáčení první epizody měl prý Ramsay takovou trému, že musel úvodní monolog odříkat v zákulisí, protože před publikem na place se styděl a zakoktával. Jde přitom o toho samého Ramsayho, který dnes soutěžícím v Hell's Kitchen z patnácticentimetrové vzdálenosti spílá do zasraných honibrků.
Zatímco Gordon lidem chrlí nadávky do obličeje, Pohlreich zásadně používá sprosťárny jenom neadresně, střídavě jako ventil a slovní vycpávku. Teď, když na nich stojí jeho image, je navíc začal poněkud lovit z paty - nebo ho k tomu tlačí produkce? V každém případě to z něj drsňáka nedělá.
Co víc, je na něm vidět, že nápad přebrat Gordonovy pořady nebyl od začátku jeho, a není to nic, k čemu by přirozeně tíhnul. Podle vlastních slov chtěl už dlouho vystupovat jako kuchař v televizi a nabourat českou tradici kuchtících herců, ale jeho představou bylo přímočaré „vaření na stojáka", které by mu taky nepochybně sedlo líp.
Pohlreich sám se podivuje, že lidé brali už předchozí Ano, šéfe příliš jako výchovný pořad. Jenomže právě takovou funkci skutečně plnil; už proto, že kvalita jeho zábavné stránky byla dost kolísavá a zaváněla amatérskou nedotažeností. V případě Na nože! se to projevuje hlavně při vyřazování, které postrádá jakékoli napětí a prvek nepředvídatelnosti .
Chybí napětí i drama
Pochopitelně, Británie je země s mnohem delší historií svobodného mediálního trhu, delším vývojem televize a v neposlední řadě s větší populací - a přesto z ní vzešel jeden jediný Gordon Ramsay. Těžko můžeme očekávat, že se u nás najde jeho plnokrevná obdoba. Ale pokud se česká verze nepokusí originálu v dramatičnosti aspoň přiblížit, respektive na něj rezignuje kvůli financím nebo vkusu publika, pak snad ani nemá význam se do tohoto formátu vůbec pouštět.
Pro Ramsayho pořady je například typické takzvané creative editing, což by se dalo bez okolků česky vyložit jako „lhaní střihem". Jde o to, že se promyšlenou montáží spojují věci v reálu nespojité a vytváří se nové významy. Nad takovým postupem se můžeme po právu rozhořčovat, nebo ještě líp, dělat si z něj legraci, když vypadá hodně okatě, nicméně je to jen extrémní příklad metod, které k danému formátu patří.
Na nože! naproti tomu nestačí s dechem; nejostřejší je asi ten nůž prolétávající znělkou. Protivná dáma s hlasem vychovatelky z totalitní družiny - jinak porotkyně Eva Filipová - už opravdu větší šťávu nedodá.
Zachraňte Pohlreicha!
Vytvořit vlastní český životaschopný pořad se každopádně nepovedlo. To, čeho se tvůrci oproti Pekelné kuchyni vzdali, nebylo ničím dostatečně nahrazeno. Soutěž postrádá dynamiku, zhusta by potřebovala pečlivěji připravený scénář a škodí jí i nedotažená výprava s provizorní kuchyní a lacině vypadajícími kulisami.
Celé je to nakonec škoda hlavně kvůli Pohlreichovi. Zkušenému a nadanému šéfkuchaři, který prokázal, že právo na místo před kamerou má, ale z nějakého důvodu se pouští do formátů, které mu úplně nesednou. Aby dostal šanci na svou ideální kuchařskou how, nejspíš by to přece jen chtělo dodat jeho současným pořadům trochu náboje a zvýšit skomírající sledovanost (momentálně asi 600 tisíc diváků).
A taky nedělat monstrum z člověka, který používá sprosťárny víceméně jako interpunkci. Pohoršovat se nad něčím takovým znamená sdílet morální kodex se školákem Kájou Maříkem - nebo koneckonců s Pavkou Morozovem.
| Čtěte také: Ano, šéfe, buďte na nás zlej, my to potřebujem! |
