Praha - Dokumentaristé se letos vrhli na taje novodobé české politiky. Na festivalu v Jihlavě představil Robert Sedláček svůj film o Miloši Zemanovi, Radim Procházka pak snímek Papírový atentát, zasvěcený tzv. sarajevskému atentátu.
ČTĚTE VÍCE:
- MILOŠ ZEMAN VE FILMU: Sedláčkův portrét Zemana je uctivě zamlžený
- VÁCLAV KLAUS VE FILMU: Dokumentarista sehrál skvělý pimprlový kus o Klausovi
Další mladý dokumentarista Tomáš Kudrna se spoluautorkou Katkou Volnou teď přichází s rozborem toho, co po sarajevském atentátu následovalo a co spojilo právě Zemana s Klausem.
Ve snímku "Vládneme, nerušit" režisér rekonstruuje za pomoci stejnojmenné knihy novináře týdeníku Respekt Erika Taberyho, jakými cestičkami se ubírala česká politika v éře tzv. opoziční smlouvy. Premiéru má film na obrazovce České televize ve čtvrtek ve 20 hodin na ČT 2.
Opoziční smlouva byla podepsána 9. 7. 1998 - podle zúčastněných proto, aby byla zajištěna stabilita republiky. Čtyři následující roky přinesly pak ve zvýšené koncentraci to, co se v jiných zemích děje spíše výjimečně, jak praví dokument.
Opoziční smlouva byla vyvrcholením problémů, které započaly právě sarajevským atentátem. Podle autorů filmu i podle Taberyho - který klíčové části své knihy v dokumentu sám vysvětluje - byl prvním větším šokem, který otřásl důvěrou české veřejnosti v politiku a politiky.
Krize v ODS vyústila v předčasné volby, v nichž se střetly s vyhrocenou rétorikou obě hlavní strany, ČSSD a ODS. Povolební situace plná osobních nevraživostí a mezi vůdci vítězných stran pak vyústila v opoziční smlouvu, v níž opoziční ODS bezprecedentně slíbila, že nepůjde proti vládní ČSSD.
Václav Havel opoziční smlouvu v dobovém proslovu nazval spiknutím, které omezilo politický pluralismus země.
Kudrna vypráví o situaci v devíti kapitolách. Shrnuje dobře známá fakta a vlastně neříká víc, než to, co veřejnost ví nebo alespoň tuší: o tom, jak v éře opoziční smlouvy prorůstala politická moc s obchodními zájmy, jak se snažili doboví političtí představitelé ovládnout média i významné podniky.
Dokument spolu s Taberym shrnuje i významné aféry té doby, které s politickou situací úzce souvisely a jimž opoziční smlouva podle Taberyho vytvořila ideální prostředí. Od aféry Štiřín po skandál kolem dálnice D47 do Ostravy, od snahy o diskreditaci Petry Buzkové až po Srbovu kauzu.
Proč v dokumentu nevystoupil Václav Klaus?
Vážený pane Kudrno, prezident republiky Václav Klaus je nyní zcela vytížen. Jeho pracovní program je zaplněn na několik týdnů dopředu. V obecné rovině nicméně chci poznamenat, že prezident už není ani účastníkem koaličních či opozičních vtahů, ani historik. V tomto smyslu jde tedy asi o omyl v "žánru". Bez ohledu na to však z programových důvodů Vaší žádosti v této chvíli nelze vyhovět. S pozdravem Petr Hájek, ředitel Tiskového odboru KPR
Zpětně působí až děsivě, když dokument třeba jen vypočítává desítky institucí, do nichž byli dosazeni lidé blízcí ČSSD. Mrazí i při pohledu na rozesmátého Miroslava Macka, který bagatelizuje občanské aktivity typu Dřevíčská výzva, Impuls 99 či masově přijímanou výzvu Děkujeme, odejděte.
Opoziční smlouvu odmítl až Vladimír Špidla, který usedl do premiérského křesla po Zemanovi - podle Kudrny je ale její dědictví v dnešní politice stále patrné. "Dnes se řeší prorůstání organizovaného zločinu do státní správy - na to se zadělalo už v éře opoziční smlouvy."
Oba hlavní aktéři účast odmítli a vystupují tu jen v archivních záběrech. Miloš Zeman se jako politický důchodce podle Kudrny nechtěl vyjadřovat k čemukoliv ze své politické minulosti, Václav Klaus ústy svého mluvčího autorům vzkázal, že jako prezident už taktéž není povinen se k dané věci vyjadřovat.
Dokument Vládneme, nerušit "jen" rekapituluje - přesto tu se vší parádou ožívá dobová politická atmosféra, jak ji zachycovala média i jak ji zpětně vnímají někteří z aktérů.
A je to nelichotivý průvodce českou politickou kulturou. Byť kritici mohou namítnout, že jde o jednostranný pohled tvůrců a jednoho novináře. I když podepřený výpověďmi mimo jiné Václava Havla, ředitelky Transparency International Adriany Krnáčové či politologa Jacquese Rupnika.
