Recenze - Z whisky zrající v dřevěných sudech se každým rokem odpaří dvě procenta. Říká se tomu andělský podíl. Okolo vzácné značky oblíbeného ostrovního likéru se točí i novinka britského veterána Kena Loache. O různých podobách uzrávání artových klasiků už jsem v předchozích karlovarských článcích psal.
Čtěte také
Cannes 2012: V kiltu utečeš i heroinu, pornu a bídě
U Kena Loache rozhodně nelze hovořit o překvapivosti humanistického pohledu na svět. Na rozdíl od Hanekeho či Solondze se už v jeho raných sociálních dramatech jako Kes projevuje výraznou měrou. I komediální prvky se v Loachově díle, jinak zaměřeném na minority či sociálně vyloučené vrstvy, objevují poměrně pravidelně. Andělský podíl však přibírá navrch obrovskou porci optimismu.
Ken Loach opět obsadil do hlavních rolí mladých delikventů neherce a první čtvrtina jeho filmu zřetelně akcentuje společenské problémy jako dlouhodobá nezaměstnanost. Od první scény s tupým opilcem motajícím se v noci u kolejiště je však zároveň jasné, že půjde též o dobráckou komedii střílející si ze svých svérázných hrdinů.
Robbie si spolu se skupinkou podobných výlupků odpykává trest v podobě veřejně prospěšných prací. Po zábavném prologu o nacamraném mamlasovi, kterého jen těsně nepřejel vlak, se v titulkové sekvenci odehrává vážná, realistická scéna, v níž vidíme jednotlivé protagonisty v soudní síni, kterak si vyslechli ortel. V proslovech soudní moci se odhaluje obtížné sociální zázemí, i závažnost přečinů zúčastněných. Víme, že Robbie vyrůstal v kriminálnických poměrech, že má za sebou řádku přečinů i zločinů, zkrátka nemá to v životě jednoduché a přitom ho nelze ani litovat coby oběť systému.
Do vykreslení Robbieho drsného života, k němuž patří i potíže s příbuznými jeho přítelkyně Leoni odmítajícími nechat dceru a dítě v jejím lůnu napospas kriminálníkovi, však brzy vstupuje naděje v podobě otcovského dozorce nad výkonem veřejně prospěšného trestu.
Andělský podíl lze jistě číst jako hru s diváckými očekáváními, neboť Ken Loach nepochybně zcela záměrně vystupuje z terénu sociálního realismu, kterému obvykle dominuje vykreslení postav neschopných se vymanit z koloběhu společenských i biologických daností, na půdu sociální pohádky. Přestože hrdinové jeho filmu nejsou žádní svatoušci a vlastně ani sympaťáci - Robbie má za sebou kokainovou minulost a hrubé násilné činy a podobně jsou na tom i ostatní - Loach jim dává šanci. Šanci, kterou v životě na sociálním dně i na půdě sociálního realismu dostane málokdo.
Jenže právě způsob, kterým se realistické východisko překlápí do optimistické komedie, představuje největší problém filmu prostoupeného ve stejné míře režijní jistotou jako scenáristickými klišé.
Už Robbieho vztah s dozorcem Harrym nabývá od počátku snad až příliš vřelých rozměrů. Harry odhalí Robbieho talent v oblasti degustace whisky (kterou přitom nikdy v životě neochutnal!) a brány lepších zítřků jsou otevřeny. Druhá půle už se nese cele ve znamení svérázného způsobu, jak se chytit nabízené životní šance.
Robbie se svými kumpány přečůrají velký svět snobských sběratelů archivního nápoje a jejich závěrečné dobrodružství se sice nedrží v mezích zákona, vzhledem k implicitní kritice sběratelství coby světa uměle vyšroubovaných astronomických cen za pár loků pálenky, však není těžké jim v krádeži a prodeji „cenného" moku fandit.
Jediné, co drží diváckou pozornost mimo mantinely dobře zrežírovaného feel-good filmu, je napětí z toho, zda hrdiny jejich temná, realistická minulost z první části filmu přeci jen nedožene. Ken Loach však letos přivezl do Cannes a následně i do Varů záměrně přehnanou pohádku, podobně jako loni Aki Kaurismäki.
Zatímco u finského tvůrce však šlo o zcela promyšlenou hru s očekáváními, absurditou, nejednoznačností vyznění i vlastní filmařskou minulostí, Loachova pohádka z mantinelů milé antiteze sociálního realismu nikam nevybočí. Cena poroty z Cannes mi například ve světle naprostého propadu Caraxova snímku Holy Motors připadá jako přešlap.
