Rozhovor - Známý korejský drsňák Kim Ki-duk představil po dvouletém odmlčení dokument Arirang, které po premiéře v Cannes přivezl do Karlových Varů. Někdejší pravidelný host lázeňského festivalu nám v něm dovolí nahlédnout do svého dobrovolného vyhnanství, při němž se stáhnul ze světa kinematografie a veřejného života na venkov.
Na horské chatě se autor filmů Čas, Samaritánka či Dech dostával z deprese, již v něm vyvolalo drama, k němuž došlo během natáčení filmu Sen. Herečka tehdy málem zemřela při nehodě ve vězeňské scéně.
Arirang představuje sebemrskačský rozhovor, který vede Kim Ki-duk s malou videokamerou, lahví sodžu a s vlastním egem. Křičí, pokládá si ty nejcitlivější otázky: Jestli je dobrý režisér, jakou mají jeho filmy cenu i jaké je místo mezinárodně uznávaného autora doma v Koreji, kde se ocitá spíše na okraji. Vydržet se to dá; záleží, jestli si k tomu taky něčeho neloknete.
Co znamená Arirang?
Jde o tradiční korejskou píseň, která vyjadřuje bolest, radost, ale i smutek života. Odrážejí to nápěvy, které stoupají i prudce klesají. Zpívá se v nich, že jednou jsi dole, jednou nahoře; jak žijeme v kruhu. Píseň vyjadřuje, že jednou svítí slunce a druhý den zase prší. Kvetou stromy, ale napadl sníh. V neposlední řadě vyjadřuje smíření sama se sebou.
Co všechno ten film pro vás znamenal? Z diváckého hlediska to vyznívá jako drsná psychoterapie.
V době, která předcházela tomuto filmu, jsem na tom byl špatně. Bolela mě duše i celé tělo. Film představoval určitý zlom, kdy jsem se začal léčit. A mohu říct, že v současné době se cítím mnohem lépe. Mám už dobrou náladu, těším se na další film..
Loni na festivalu v korejském Pusanu se říkalo, že jste se stáhl z kinematografie a že už nebudete filmy natáčet. V jaké fázi dočasného exilu začal vznikat Arirang?
Musím předeslat, že jsem původně neměl v plánu natočit film. Bylo to období, kdy jsem nebyl vůbec s to uvažovat o pokračování kariéry. Respektive ptal jsem se sám sebe, jestli taková kariéra má vůbec smysl. Koupil jsem si malou kameru a postavil ji před sebe. Najednou jsem měl natočeno spoustu materiálů, který jsem chtěl sestříhat. Že vzali film do Cannes, přikládám spíše tomu, že jsem byl už předtím známý, že znali moje filmy. A byli zvědaví, co se mnou je.
A znamená to tedy, že se vrátíte k filmu?
Skrze Arirang film jsem řešil, co pro mě znamená film, co je to vlastně za práci, které se věnuji. Pokládal jsem si otázky, proč točím filmy. Byla to cesta poznání sebe sama, kdy jsem mohl vůči sobě získat důvěru. To je nejdůležitější součást mé ideologie...
Mezitím jsem ovšem zjistil, že se Korea za tu dobu hodně změnila, filmový průmysl ovládl kapitál, peníze. Americký film Transformers 3 se promítá ve více než 1600 kinech, což je 60 procent trhu. Tohle nemá obdobu snad ani ve Spojených státech. Rozhodl jsem se, že musím této komercializaci čelit a pokusit se natáčet co nejlepší filmy...
Jak se změní vaše estetika, s jakými tématy počítáte?
Můj styl bude asi trochu odlišný, ale chci dál zůstat Kim Ki-dukem, ať už budu točit v Hollywoodu, nebo s Evropany. V žádném případě nebudu přistupovat ke kinematografii, jako by šlo o produkt. Chci si udržet energii a natáčet pro lidi, kteří si moje filmy oblíbili.
Vaším tématem je násilí. Ve svých ranných filmech jste ho ukazoval velmi otevřeně. Postupně nabývalo podoby psychického násilí. Nyní se zdá, že jste se v podstatě násilně obrátil proti sobě.
Já mám k násilí negativní vztah, sám jsem ho zažil mnohokrát, zprostředkovaně díky zkušenosti otce, který se vrátil poznamenán z korejské války. Pamatuji si, jak mi v dětství ukazoval svoje zranění. Byl jsem terčem násilí i ve škole, v armádě, nijak jej nevyznávám. Nicméně násilí kolem nás existuje, násilím se lidé vyjadřují, používají ho k ovládnutí jeden druhého.
Ve Arirangu na sebe spíš útočíte tak, jako by šlo o sebemrskačství. Může násilí v dalším smyslu iniciovat nějakou duchovní cestu, na níž se člověk musí nejdříve utkat sám se sebou či s nějakým protivníkem? Zdá se mi, že o tom jsou právě vaše filmy...
Možná máte pravdu. Tady odhaluji vlastní zranění i s určitou ironií. Určitou formou násilí je mimochodem právě to, že naše kina zaplavuje Transformeři. Jen tentokrát ho páchá filmový trh na korejských divácích.
Jinak Arirang byl pro mě cestou porozumění sobě sama; předtím jsem nevěděl, kým jsem. Neměl jsem skutečně vlastní názor na svět ani pevný konkrétní postoj. Bojoval jsem v sobě s minulostí. Za ten čas, co jsem mohl strávit na venkově v odloučení, jsem vděčný. Odvážím se tvrdit, že jsem našel sám sebe.
Byl váš film promítnut v Koreji? Jak reagovali na vaše komentáře korejské politické elity i bývalí spolupracovníci?
Arirang v Koreji nedávali. Není snad ani kino, kde by mohl být uveden. Není pro něj prostor. Jižní Korea je dneska smutná země. Všechno ovládají peníze.
