Karlovy Vary - Americký film Crazy Heart je přesně typ snímku, který dostává Oscara za herecký výkon v hlavní roli. Jeho hlavní atrakcí jsou hvězdy, přičemž jedna z nich celý film táhne. Hlavně je to však dílo, které stojí přesně na hraně mezi hollywoodským melodramatem a civilně pojatou charakterovou studií.
Jeff Bridges si Oscara nepochybně zasloužil už za skvostnou kreaci Duda v Big Lebowském bratrů Coenů; v Crazy Heart v podstatě předvádí něco jako vážnou variaci na tuto postavu. A nejenže vystupuje prakticky v každé scéně, navíc tu i zpívá. Není divu, že svou první zlatou sošku také dostal - čímž ovšem akademie zase jednou zviditelnila pečlivě vykalkulovaný, ale nijak zvlášť inspirativní produkt.
Film o stárnoucím country zpěvákovi se sebedestruktivním životním stylem má sice vážné téma, ale dlouhou oklikou se vyhýbá skutečně nepříjemným a bolestivým okolnostem, které k tomu patří. Vidíme sice hrdinu zvracet nad mísou a s posmutnělým výrazem sedět v hotelovém pokoji, ale jinak si ve filmu ničím moc drastickým neprochází.
Nejpatrnější je to v okamžiku, kdy se rozhodne nastoupit do protialkoholní léčebny. Celou úspěšnou terapii film odbude jedinou scénou, ve které Bridges v příjemném venkovním prostředí sedí v kruhu dalších lidí a s charakteristickým ležérním charismatem přiznává, že má problém s pitím a potřebuje pomoc.
Místo ošklivé reality nás snímek opíjí nasládlým likérem sentimentality. Crazy Heart vypadá jako slastný sen stárnoucího alkoholika o tom, že by nepochybně měl víc šarmu, kdyby za ním stála nějaká úspěšná životní dráha, dejme tomu country zpěváka.
Dále je to i sen, že potká ženu, která bude dostatečně mladá a krásná, aby ho přitahovala na víc než jednu noc, a zároveň natolik mateřská a přející, aby v něm probudila touhu změnit životní styl, se kterým už sám není příliš spokojený. Sice se mu nepodaří získat ji napořád, protože v tolik štěstí se přece jen neodvažuje doufat - ale aspoň ho přiměje, aby se zase postavil na vlastní nohy, protože sám od sebe to nedokáže.
Ani jako film-pohádka ale není Crazy Heart není nijak zvlášť silné. Když už chce člověk únikově snít, je možná poctivější poddat se kýčovitému melodramatu, kde jsou emoce větší než život.
Divák s hrdiny prožívá jejich slasti a strasti, zároveň si trochu tragicky uvědomuje, že to, co se děje postavám, ve skutečnosti jeho nikdy nemůže potkat. Jenže Crazy Heart chce zároveň působit jako obyčejný příběh ze života: zázraky, které se v něm dějí, jsou proto zahaleny do mlhy všednosti, takže divákům dávají jen jakousi iluzi naděje.
I samo ocenění Bridgese je rozporuplné a spíš za zásluhy. Herec tu nepředvádí nic, co by přesahovalo jeho zavedený charakterový typ ustanovený postavami Jacka z Krále Rybáře a zmíněného ikonického Duda z Big Lebowského. Jeho postava se ve filmu mění v podstatě jen vnějškově - napřed je to vtipkující stárnoucí svéráz, který občas koncertuje opilý a ráno je mu špatně, následně je to vtipkující stárnoucí svéráz, který už nepije.
Crazy Heart je herecký film ne v tom smyslu, že by hlavní postava vyžadovala od jejího představitele mimořádně přesvědčivý výkon, ale spíš proto, že děj dává hlavní hvězdě dostatek prostoru, aby naplno rozehrála svůj prověřený typ.
Ostatní v podstatě dělají křoví jako nevýrazné konvenční figury, které mají dát hlavní postavě možnost se projevit (postava Maggie Gyllenhaalové), nebo jsou to vysloveně epizodní zjevení hereckých hvězd (Robert Duvall).
Crazy Heart zastupuje typ filmů, kterým se snadno podléhá, protože sázejí na nespokojenost diváků s jejich vlastními životy. Zároveň jsou iritující v tom, že nabízejí pohádkově zázračná řešení, která podávají jako něco, co se děje dnes a denně.
