Pátek 20:00 - Za sebou mám rozhovor s Michelem Cimentem, který se odehrával v kvapné atmosféře, protože spěchal na film „Džuraje Harce" Petrolejové lampy. Za 20 minut jsme si ale snad řekli to podstatné a v nejbližších dnech to vyjde jako oficiální článek. Pro ty z vás, kteří chtějí vědět, jak „papež filmových kritiků" umí psát a čím si získává tolik oddaných obdivovatelů, doporučuju překlady z jeho knihy o Stanleym Kubrickovi, který kdysi vyšel v časopise Fantom Film (viz zde).
Já zas budu za chvilku spěchat na film „Nykyty Mikhalkova" Unaveni sluncem 2, který má strašlivé tři hodiny a skončí někdy po půlnoci. To je fakt brutální, Nikito, kdoví, jestli to vydržím.
Z frekvence čtyř filmů na den jsem jinak na závěr festivalu spadl na dva, snad zítra zvládnu aspoň tři kousky. Dnes se mi tak zatím podařilo zhlédnout jediný snímek, český dokument Nebe, peklo. Režisér David Čálek se v něm zabývá českou komunitou BDSM - tedy sebevědomými sadomasochisty, kteří mají svou sexualitu vyhozenou jiným směrem, než je standard.
Film představuje „úchyly", jak si sami říkají, jako milé a v podstatě až zasněně něžné lidi, pro které bylo komplikované přiznat si vlastní orientaci, ale nyní jsou šťastní, že vědí, kam patří. Uvidíte dívku, která má ráda, když do ní pouštíte elektriku a věšíte ji za kůži na háky (pracuje jako programátorka a jinak se věnuje zpěvu v kostele); dále dominu, které se líbí cévkovat a pouštět žilou mužům (pracuje ve Straně zelených), a konečně chlapíka, který se rád převléká do latexového oblečku, nasazuje si umělou koňskou hlavu a nechá se drezůrovat (v civilu programátor).
Dobré je, že film kromě relativně drsných a explicitních sexuálních scén obsahuje i hodně o jejich soukromém životě, takže dohromady skládá portrét komplexních osobností. S těmi lidmi jsem sympatizoval, i když jejich abnormality nesdílím. Ale dostal jsem zase chuť zahrát si tuhle hru - i když, moje největší úchylka je tohle (zatím mám highscore přes 160 tisíc, tak se ukažte, saláti).
Pátek 12:10 - Už chápu, co dělají všichni ti novináři, které nevidím na žádné projekci. Chodí na tiskovky s českými tvůrci, kteří tu prezentují své nové projekty. Tomu říkám prácička: přijít k hotovýmu, sebrat koblihu ze stříbrného podnosu, plácnout ji na web a tvářit se k tomu „exkluzivně".
Podobné věci většinou odmítám dělat, i když jsem v Praze, protože mi to přijde jako absolutní ztráta času a v podstatě prostituce; ale že je toho někdo schopen ve Varech, kde si můžete vybrat z desítek filmů, to už je opravdu zoufalost a profesionální deformace. Nebo je k tomu někdo nutí? A proč vůbec? Připadají si pak dotyční součástí „velkého hvězdného" světa? Chce takový pozlátkový dojem vytvářet jejich médium, nebo je to dokonce krásná symbióza?
Mě je záhada, koho zajímá číst si článek, jehož JEDINOU informační hodnotou je, že Karel Roden, Martha Issová a Jan Budař už nafotili cosi jako „základ k plakátu" na film Lidice, který se za čtrnáct dní teprve ZAČNE točit.
A co vám dá zpráva, že Fimfárum 3 bude 3D a že F. A. Brabec natáčí taky 3D film, když neřeknou jedinou zajímavou podrobnost? Nebo za ni považují to, že Roden bude zpívat dvojhlas s Lucií Bílou? Ehm, už jsem vám sdělil informaci, že předevčírem měli v KV Aréně koncert Standa Hložek s Péťou Kotvaldem, skupinou Holki a hlavní hvězdou byli Right Said Fred?
Jistěže festivaly slouží nejen k uměleckým zážitkům (toto slovní spojení dnes už někteří nejsou schopni napsat jinak než ironicky), ale jsou i místem pro byznys. Jenomže to by tu museli existovat specializovaní novináři věnující se filmovému byznysu, a ne aby tuto funkci najednou zastávali ti, kteří jinak píšou (blbé) recenze a dělají (vlezdoprdelkovské) rozhovory.
Výsledek je ten, že se jen načechrává a rozřeďuje už beztak plytká plytkost předem vyrobených „tiskových zpráv" psaných „marketingovými specialisty". Když už chcete dělat propagaci, tak aspoň tak, jak se to dělá na Comic Conu v San Diegu, kde si tvůrci povídají na veřejně přístupných konferencích spolu s fanoušky a opravdu MAJÍ z rozdělaných projektů už co ukázat.
Pátek 10:00 - Dnes jsme si všimli, že nám v pokoji na hotelu Schlosspark visí vskutku zajímavý obrázek s popiskem Donnerstag. Zachycuje vypjatou situaci v prádelně, pravděpodobně někdy v minulém století.
Zatímco jedna žena v pozadí žehlí prádlo, druhá žena v popředí navíjí plátno na jakýsi válec a rozmachuje se dřeveným plácacím prknem, přičemž není jasné, zda s ním hodlá tlouct tkaninu, nebo třetí ženu stojící naproti ní s proutěným košíkem.
Úplně vpředu, v levém dolním rohu, pak pes zakusuje kočku ležící bezmocně na zádech. Odkazuje tento obraz k nějakému německému přísloví, nebo jde signifikantní a empirický historický výjev, případně jde o alegorii na stav Rakouska-Uherska?
To víte, musím si před rozhovorem s panem Michelem Cimentem trochu nacvičit to čtení obrazů. Jakou dějinnou kontinuitu by Michel objevil v tomto hotelovém obrázku? Předzvěst počítačového hitu Jako kočky a psi? Mně to prkýnko zase připomíná něco úplně jiného… (klikat můžete i v práci).
