Tedy vlastně nedočkal. Soubor z poznámkových bloků - který vznikl až po zásadní knize, kterou už nikdy nepřekonal - nejprve upravoval, přepisoval a dotvářel, pak vydání oddalovaly jeho nároky na technologické možnosti tisku.
Kesey's Jail Journal - Let the M************ Loose (hvězdičky pochopitelně zakrývají slovo motherfuckers) se objevil až předloni, tři roky po jeho smrti. Teď vyšly česky jako Zápisky z lochu - Nechte ty k****y běžet.
Vězeňským textům předchází krátká historie Keseyho střetu se zákonem kvůli držení marihuany; popisuje fingovanou sebevraždu, která kryla jeho útěk do Mexika, a nakonec zadržení a několikaměsíční věznění v experimentálním nápravném táboře v roce 1966.
Kdybychom ten svazeček měli hodnotit jednou větou, je to hezká kniha, která se mizerně čte. Krásná je provedením, Argo nezůstalo dlužno nic své pověsti. Kresby a koláže inspirované Williamem Blakem, popisy střetů s vedením tábora a mezi vězni, sny, básně, dopisy ženě, to všechno je pestrá a nepřehledná směs. A také trochu nudná, čtenář se moc nemá kde zachytit.
V něčem dovede být autor blízký i svému českému čtenáři. Pokud jde o tupost a samolibost vězeňských a táborových šéfů, umí Kesey úsporným stylem vylíčit to, co známe i my. Také žijeme v zemi samolibých tupců dávajících najevo, že mohou svůj protějšek zamáčknout jako škvora.
Jenže čtenář z naší kotliny, tedy přinejmenším od středního věku výše, bude mít jeden problém. "Hrůzy" vězení a tábora, kterými Kesey prošel, nejsou v jeho podání o mnoho děsivější než vzpomínky na nucené práce na někdejších chmelových brigádách. Ostatně sám to na jednom místě nazývá "lázně s poldama". (A to za námi ani nejezdili známí pořádat občas piknik.)
Hnusné zjevy, zápach, šikana ze strany věznitelských šéfů a samozřejmě omezení svobody, to všechno muselo svobodomyslného intelektuála trýznit. Ale Čecha napadne, že tolik se jim toho zase nedělo. Představte si, směli psát "jen jeden dopis" denně!
V naší zemi, kde v té samé době seděli lidé v lochu za nic na dobu třicetinásobně delší, než bylo autorových šest měsíců, pokud tedy unikli provazu, musíme Keseyho líčení vnímat spíš jako variantu osvěžujícího tripu, které tak rád velebil. Zavřeli ho za trávu? Měl si ji lépe schovat. Když nejde o život... A tady o život nejde.
Bylo by ovšem nespravedlivé posuzovat dílo podle toho, že autora zrovna nepopravili. Není to jen kniha navozující vzpomínky, že líp už bylo; nejde ani o rozptýlení pro salónní hippíky. Kdyby nic jiného, jsou Zápisky z lochu barvitým dokumentem doby, která přes různé trable věřila, že ještě bude nějaká lepší budoucnost.
"Hippík v nás" nakonec udrží u četby i jedince, kteří LSD a barikády obcházejí obloukem. S jistou lítostí a závistí si čteme o lidech, kteří když něco chtěli, tak to dělali. Jdou po vás? Proč neutéct do Mexika a pořádně to tam nerozjet?
Kesey patří ke generaci, která se držela zásady, již hlásal už Rousseau: "Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech." Kesey a 60. léta jsou mrtví a okovy pořád zde. Výzva, nebo nezměnitelná realita?
Ken Kesey: Zápisky z lochu. Nechte ty k***y běžet. Z anglického originálu přeložila Lucie Simerová. Vydalo Argo, Praha 2006. 160 stran. 298 Kč.
