Rozhovor - Jedním z nejvýznamnějších hostů festivalu Jeden svět je bezpochyby ruská dokumentaristická legenda Vitaly Mansky. Do Prahy přijel představit svůj poslední film Vlast, nebo smrt - sugestivní, vizuálně podmanivý portrét současné Kuby. Film je v rámci přehlídky naposledy k vidění ve středu od čtyř hodin v malém sále Atlasu.
Čtěte také
Vlast, nebo smrt. Nabídka, která se nedá odmítnout
S režisérem jsme si povídali nejen o natáčení na Kubě, které pro něj osobně znamenalo velký formující zážitek, ale také o současných poměrech v Rusku nebo osobě Vladimira Putina, jehož portrét měl v době jeho nástupu do prezidentské funkce možnost natáčet.
Žili jsme na Kubě stejně jako místní
Aktuálně.cz: Proč vás lákalo natočit film o situaci na současné Kubě?
Narodil jsem se v Sovětském svazu a prožil v něm víc než půlku svého života. Pro mě celý ten pobyt na Kubě znamenal možnost podívat se strojem času do své minulosti. Ale není to jen návrat zpět, ale svým způsobem také varování do budoucnosti. Dnes v Rusku nevíme, do jaké země se probudíme zítra. Film o lidech, kteří žijí celý svůj život pod absurdním heslem „Vlast, nebo smrt", byl pro mě velmi principiální.
A.cz: Ta kategoričnost sloganu je ve vašem filmu velmi přítomná. Vystupují v něm postavy, které mají příbuzné v Miami nebo Evropě, ale sami se nemohou nebo nechtějí hnout z místa.
Ano, ale ten film není politický. Je o různých přístupech ke světu u mladé a starší generace a je to snímek i o nás, klidně by se mohl odehrávat v současném Rusku.
A.cz: Kolik času jste strávil na Kubě přípravami a samotným natáčením?
Byl jsem tam dvakrát. Poprvé jsem tam jel jen na rešerše a potom jsme na ostrově strávili s celým štábem asi tři a půl měsíce. Žili jsme v tamních rodinách a kromě natáčení jsme řešili stejné starosti jako místní - kde koupit chleba, mléko, benzín do auta. Sdíleli jsme s hrdiny filmu stejný život.
A.cz: Jak jste se dostali ke svým postavám? Měli jste už před natáčením jasno, kdo budou hlavní protagonisté, nebo se vám vykrystalizovali v průběhu pobytu?
Kuba je velmi uzavřená země. Měli jsme pár scénářů, kterými se film může ubírat. Nakonec jsme zvolili příběh malé skupiny tanečníků, kteří svůj styl tance Rueda de Casino vyvinuli už před revolucí a stále jeho tradici ctí a rozvíjejí. Ochomýtali jsme se kolem jejich skupiny a točili i zdánlivě nesouvisející věci. Objevili jsme tam i jiné příběhy, točící se třeba kolem jakési neoficiální loterie, která v Havaně funguje. Ale to šlo těžko točit, protože jsme pořád měli za zády tajnou službu. Měli jsme všechny dokumenty, registraci, pozvání, ale na každém kroku jsme se setkávali s problémy a museli vysvětlovat, proč točíme tohle a ne tohle, proč nás zajímá to a ne něco jiného. Bylo to skutečně jako v Sovětském svazu. Nebo jako dnes v Číně: byl jsem tam před třemi lety a bylo to úplně stejné.
A.cz: Jak jste bojovali s tím nepříjemným dohledem státní policie?
Poslali jsme úřadům rozepsaný scénář a tvrdili, že točíme příběh o tanci a soukromých životech těchto slavných tanečníků. Oficiální místa asi viděla ve svých představách jiný film, oslavující kulturu tance na Kubě.
Ale náš dokument je všechno jiné než klasický portrét. Je hodně filmový a poetický. Poslední epizoda zachycuje přípravu na slavnost, kterou v patnácti letech na Kubě podstupuje každá dívka. A tahle mladá holka, která žije bez vyhlídek na lepší budoucnost v nuzném bytě, je jednou za celý svůj život za opečovávanou princeznu. Poslední záběr filmu ji zachycuje v autě s hlavou vystrčenou z okénka, jak se zároveň směje a utírá si slzy. Možná je ten příměr příliš neskromný, ale pro mě je v ten moment jako Giulietta Masina v Cabiriiných nocích.
A.cz: Co pro vás pobyt na Kubě znamenal osobně?
Pro mě to byl velký experiment mého života. Osobně nenávidím sovětskou éru a asi bych se mohl označit za antikomunistu. Před dvaceti lety režim zmizel a v paměti mnoha lidí se najednou vytěsňují ty špatné vzpomínky. Na Kubě se mi to všechno vrátilo a já jsem si jen v sobě ujasnil: Tak tohle už nikdy!
Putina moc zničila
A.cz: Jaká je dnes pozice dokumentaristů v Rusku?
V Rusku se ročně natočí minimálně tři tisíce dokumentů. Kolem dvou a půl tisíc se jich natočí pro televizi, jenže tyhle dokumenty jsou jen speciální formáty o historii nebo o krásném životě v Rusku. Nejsou to realistické filmy. Tak tři stovky se točí s podporou ministerstva kultury a z nich tak deset patnáct má dobrý festivalový příběh a uměleckou úroveň. Ty ostatní jsou odpad. A zbývající dvě stovky jsou undergroundové snímky bez jakékoli státní podpory natočené prakticky bez rozpočtu. A ukazují reálný život. Jenže tyhle filmy se nedostanou do kin, nepromítají se v televizi a jedinou jejich distribuční platformou je internet.
Možná víte, že jsem ředitelem festivalu dokumentárních filmů Artdocfest, a v Moskvě je to možná jediné místo pro takové filmy. Letos se na Jednom světě promítá snímek Zimo, odejdi o opoziční kampani před posledními prezidentskými volbami. My jsme ho promítali, ale konkurenční festival dokumentárních filmů ho odmítl. Když jsem se ptal programového ředitele proč, přiznal, že nechce mít problémy s vládou a bojí se, že by přišel o státní podporu. Bojí se riskovat, a to by ten film vidělo padesát lidí v jednom sále, to je něco jiného než uvedení v televizi.
A.cz: Vy jste natočil za svou kariéru dokumentární portréty tří ruských státníků - Gorbačova, Jelcina a Putina. Mohl byste je nějak srovnat?
Je rozdíl v tom, že Gorbiho a Jelcina jsem točil po odchodu z vrcholných funkcí a Putina jsem natáčel před jeho nástupem k moci a v prvním roce jeho mandátu. Jelcin byl ve funkcích devět let, Gorbačov pět let, Putin byl prezidentem třináct let a dalších dvanáct nás čeká výhledově v budoucnosti. Pamatuju si jiného Putina. Obrovsky se změnil. Moc ho zničila. Kdyby byl Kristus deset let u moci, taky by ho to možná změnilo. Moc je zkrátka zhoubná.
Festival Jeden svět 2013 film Vlast, nebo smrt promítá:
13.03., 16:00 Atlas malý sál
