Recenze - Když se v druhé polovině roku 2011 Lana Del Rey étericky přišourala do hudebního světa s posmutnělou skladbou Video Games, bylo vcelku jednoduché si ji oblíbit. Její epické balady s minimálním rytmem byly dokonalou antitezí vyzývavých nadžen Rihannina formátu. Byla to zasněná holka, která vám do ouška šeptala dojemná slůvka o věčné lásce. Holka, která se k vám doma v gauči přitulí už jen skrze sluchátka a chce vás hluboce milovat, nejen burcovat k nekonečným party a sexuální potenci.
Pravděpodobně proto také její tvorbu ochotně vstřebali lidé, kteří se vůči mainstreamové produkci často ostře vymezují.
Naivní loutka, dalo by se říct, navíc vždy skvěle upravená, aby svému pánovi nedělala ostudu. Dokonalá vizuální estetizace od líčení, přes nafoukané vlasy, zálibu v dlouhých retro robách a zpomalených videoklipech mohla svádět k tomu, že česká premiéra bude především teatrální záležitost. Obzvlášť když k tomu přičteme známý problém s přinejmenším nedokonalým živým zpěvem.
Vystoupení popové krásky ovšem oba tušené stereotypy do jisté míry vyvrátilo a očekávaná oslava romantizujícího mýtu se nekonala. V prvních deseti minutách ostatně ani nemohla. Od prvního zahlédnutí Laniných azurových šatů se spustila siréna vysokých hlasů fanynek v prvních řadách a zatímco se s nimi hlavní hvězda putovního festivalu Electronic Beats objímala a podávala si s nimi ruce, měla živá produkce kapely plnohodnotného zvukového soupeře.
Živý rozpad snu
Tam nicméně pasáž nadreálného příchodu femme fatale skončila, a ačkoliv se zpěvačka s kapelou v zádech decentně kroutila rameny před projekcí na velkém plátně, zůstala napevno přikovaná v realitě hned dvěma syndromy - pozvolnou interakcí s publikem a intonační neukotveností vlastního zpěvu. Tyhle věci se v romanticky snovém světě písní Lany Del Rey prostě nedějí.
Pokud se Elizabeth Grant pod svým uměleckým jménem tváří jako věčný hledač osudové lásky, naživo dlouhodobý smutek zastoupily úsměvy, vděk a vřelé podávání rukou.
Když tedy poslední verš refrénu Blue Jeans: „I will love you to the end of time (Budu tě navěky milovat)," přenechala publiku, intimní dojemnost osobní zpovědi se rozplynula v odevzdání sebe samé do rukou diváků. I když, tentokrát si oni nehráli se svou oblíbenou barbie panenkou z edice klasik 50. let, ale ona s nimi, navíc aniž by se musela výrazně snažit.
Nechávání davového sboru, aby vynikl, totiž nejednou byla znouzectnost. Když zpěvačka intonačně a rytmicky výrazně odbočila od pompézních smyčců a decentních hudebních textur vlastní kapely, obrátila jednoduše mikrofon vstříc všem přítomným.
V práci s vlastním hlasem se ostatně chovala trochu jako rozmarná nerozhodná slečna, která nemá vůbec naplánovaný další postup a na místě dělá to, co ji zrovna napadne.
Od silně hymnických tendencí volně přecházela do nízkých poloh někde na rozhraní sípání a příjemných, kouřem prodchnutých barev. Běžně zpívané sloky si párkrát regulérně odříkala s koketním akcentem v koncovkách slov, jindy záměrně přeskakovala do vyšších poloh a s přechody do jiných tónin si ležérně pohrávala.
Nicméně zaujatý postoj odbočování od linií narýsovaných studiovými nahrávkami neslavil vždy úspěch. V písni Carmen výšky jednou vůbec nenaskočily, jindy přechody k nim ze sytých poloh byly přinejmenším křečovité a rozvolněný přístup například v minimalisticky pojaté skladbě Million Dollar Man, kde melodii nese právě vokál, absolutně nefungoval.
Bohyně pouze pro přesvědčené
Naštěstí setlist byl sestaven příčetně a místo decentního hudebního rozjímání, při němž by kapela pouze sledovala svou vůdčí osobnost, dostaly nejvíce prostoru písničky s pompézními melodiemi jako Ride, Cola, Summertime Sadness nebo National Anthem. Právě v nich se velkolepost dívčího smyčcového kvarteta mohla dobře propojit s jednoduchou texturou bicích, basy, klavíru, místy odvážně vyvstávající kytary a rozlévajících se beatů.
Lana svou českou premiérou pravděpodobně splnila sen mnoha posluchačů, kteří asi ani nedoufali, že s hudební celebritou budou mít tu čest, dokud je ještě čerstvá. Obzvlášť za velmi příznivou cenu dotovanou německým operátorem Deutche Telekom (vyprodání lístků v řádu hodin a následní překupníci na Aukru a v diskuzích na Facebooku už je věc jiná).
Právě koncert ale definitivně potvrdil, že zpěvačka celkovým pojetím své tvorby funguje nejlépe jako pohledný obrázek, případně komplexní iluze. Pokud se do její tvorby důmyslně promítla citová zmatenost a na ni navazující návrat ke klasickým hodnotám a estetice, pak obrat k běžným konvencím hudebního vystupování znamenal zmatenost především v zacházení s vlastními přednostmi.
Z půvabu nejisté hledající holky zůstala tápající zpěvačka a nad tou můžou šílet snad jen ti, co už byli předem poblouzněni.
Electronic Beats Festival Prague 2013. Lana Del Rey. 12. dubna 2013. Divadlo Archa, Praha.
