Recenze - Grrr, musí to dát práci vymyslet další best of kompilaci. Když Rolling Stones před deseti lety slavili čtyřicítku, bylo 2CD Forty Licks možné považovat za dlouho očekávaný výběr mapující celou kariéru legendární britské skupiny. Předchozí oficiální kompilace (Made In The Shade, Jump Back) totiž vždy začínaly rokem 1971, kdy Stouni založili vlastní vydavatelství s vyplazeným logem.
Jejich předchozí nahrávky pro vydavatelství Decca, mezi nimi megahity Satisfaction, Jumpin' Jack Flash a Honky Tonk Women, totiž vlastní pozůstalí bývalého manažera skupiny Allena Kleina a Mick Jagger a spol. s nimi nemohou zacházet tak svobodně, jak by se jim líbilo.
Forty Licks ale obsahovaly vše, co se sluší a patří a k tomu ještě čtyři exkluzivní novinky. Nejnovější oficiální stounovská kompilace nazvaná Grrr! samozřejmě přináší padesát písniček; vychází ale i v „laciné" čtyřicetipísňové podobě na 2CD a v luxusní čtyřdiskové edici doplněné o páté, bonusové CD s demosnímky z roku 1963 a singl s o rok mladšími BBC Sessions.
Sběratelé si tuhle edici jistě nenechají ujít, co ale s normální, třídiskovou verzí? Téměř všechny na ní obsažené písně už vyšly mnohokrát, obě slušné, i když nijak převratné novinky, Doom And Gloom a One More Shot skupina sama umístila na internet.
Je tedy jasné, že se tu hraje především na sentiment a předvánoční nákupní mánii. Mimochodem, jedním z greatest hits je na nové kompilaci i píseň Don't Stop, jeden ze čtveřice exkluzivních tracků na předchozím výběru Forty Licks prezentovaný na minulém výročním turné. Panečku, tomu říkám kontinuita.
Rolling Stones slaví padesátiny vším, jen ne novým řadovým albem. Gorila na obalu Grrr! je hlavní postavou aplikace pro chytré telefony: stáhněte si ji, hrajte podle pravidel a můžete získat atraktivní ceny, ty hlavní prý obsahují „letenky a hotel." Poněkud nečekaně ohlášené vzpomínkové koncerty - první proběhne 25. listopadu v Londýně - lákají na atraktivní hosty: bývalé členy Billa Wymana a Micka Taylora. Wyman se ke čtyřem bývalým kolegům přidal i na slavnostní premiéře dokumentu Crossfire Hurricane o historii Stones a nechal se slyšet, že je dobře, že snímek neopomíná osobnost a význam kytaristy Briana Jonese (1942-1969), jehož dítkem Rolling Stones byli.
Legenda o zarytém bluesmanství
Dnes už to zní jako sága z minulého tisíciletí, když se ale Rolling Stones dávali v Londýně dohromady, byla jejich záliba v blues a dřevním rock'n'rollu Chucka Berryho něčím neobvyklým. „Černou" hudbou žili především Mick Jagger, Keith Richards a Brian Jones, bubeník Charlie Watts upřednostňoval jazz a baskytarista Bill Wyman byl stylově poměrně nevyhraněný, o pár let starší živitel rodiny, jehož Stouni údajně vzali mezi sebe proto, že měl zesilovač.
V kvasu, v němž se rodil britský rock, byli Stouni neobvyklí svým zarytým bluesmanstvím. Manažer Andrew Loog Oldham geniálně využil a zvýraznil jejich sklon k rebelství, aby jej ale dokázal prodat, musel skupinu přesvědčit, že není možné hrát celý večer jen pomalé bluesové dvanáctky.
První desky Stones obsahovaly převážně převzatý materiál, často od Chucka Berryho, Muddyho Waterse a dalších bluesmanů, jeden singl svým „rivalům" napsali samotní Beatles. Postupem času ale začaly převažovat původní skladby tandemu Jagger-Richards, nejprve na úspěšných singlech The Last Time, Satisfaction a Paint It Black.
V roce 1966 Stones vypustili do světa první čistě autorské album, Aftermath, které svým stylovým záběrem sahalo od rhythm'n'blues až k akustickým baladám, baroknímu popu a countryovým odrhovačkám. Skupina ukázala cit pro neotřelé kombinace elektrických a akustických nástrojů i smysl pro popovou chytlavost.
V roce 1967 si na dvojici alb Between The Buttons a Their Satanic Majesties Request zakoketovala s módní psychedelií, o rok později ale byla zpět v pozici ostrých hochů jdoucích na dřeň.
Už dávno nebyli bluesovým kombem, jemuž vévodil instrumentální um a blonďatá hříva Briana Jonese. Nezpochybnitelným frontmanem byl Jagger a Jones, jemuž Mick a Keith „ukradli kapelu" (a druhý jmenovaný i životní lásku Anitu Pallenbergovou), propadal alkoholu a drogám. Díky jeho neutěšenému stavu nemohli Stones několik let koncertovat a rozhodli se proto kytaristu vyměnit. Několik týdnů po vyhazovu se Jones za dodnes nevyjasněných okolností utopil v bazénu svého domu. Že se nedožije třicítky, sám předpověděl.
S kytaristou Mickem Taylorem (jehož v roce 1975 vystřídal Ron Wood) a producentem Jimmym Millerem vstoupili Rolling Stones do své klasické éry. Zvuk elektrických kytar „kradoucích" si navzájem riffy a stručná sóla doplněný šťavnatou dechovou sekcí vykrystalizoval na mistrovských albech Sticky Fingers a Exile On Main St. z počátku sedmdesátých let. Ideály šesté dekády byly pryč a z Rolling Stones se stali nepokrytí hédonisté užívající si své miliony mimo dosah pravomocí britského finančního úřadu.
Obkreslené šablony
Na desce It's Only Rock'n'Roll z roku 1974 bylo vymalováno - frackovskou směs rock'n'rollu, blues a country doplnily soulové a funky nálady, na pozdějších deskách i reggae a disco.
V kánonu tvorby Rolling Stones bývá tahle deska často považována za průměrnou, z určitého úhlu pohledu se ale jeví jako ta vůbec nejdůležitější. Je totiž mustrem veškeré následující tvorby skupiny. Někdy tuto šablonu skupina obkreslí s genialitou skutečných mistrů (Some Girls, Voodoo Lounge), jindy spíš nevýrazně (Dirty Work, Steel Wheels), již osmatřicet let se od ní ale téměř neodchyluje a stárne s ní.
Z rozcapených zbohatlíků se postupem času stali seriózní podnikatelé „v oboru zábavního průmyslu" rozvíjející image své značky - čím jiným byl například koncertní film Martina Scorceseho Shine A Light? - a z pódií, jejichž stavba, přesun a bourání je čím dál náročnější, a desek pořád zní ten samý „jenom rock'n'roll".
Stouni zkrátka už léta mají své jisté a jsem přesvědčen, že oslavy abrahámovin pořádají především z profesionální povinnosti. Počet koncertů napovídá, že se jim to toho slavení zas tak moc nechce.
Můžeme jim gratulovat, jistě je k čemu, protože tohle zkrátka je světová rocková kapela číslo 2, nebo si trochu cynicky připomenout legendární hlášku jejich bývalého manažera Oldhama. Když se jej jakýsi novinář před pár lety dotázal, jestli jej udivilo, že Stones vydrželi tak dlouho, opáčil: „Oni ještě pořád hrajou?"
The Rolling Stones: GRRR! CD/LP/MP3. Vydal Universal Music 9. 11. 2012 v Evropě, 12. 11. 2012 ve zbytku světa.
