Album Bat Chain Puller, které natočil bluesový excentrik Captain Beefheart v roce 1976, se v době svého vzniku nedočkalo vydání.
Bylo - podobně jako třeba SMiLE z dílny Beach Boys - jedním z oněch legendárních „ztracených alb", ke kterým se fanoušci mohli dostat výhradně prostřednictvím pirátského trhu a v poslední době i internetových „sharity" služeb, které do značné míry smazaly jejich exkluzivitu. Fanoušek a kompletista se k zapovězeným nahrávkám zkrátka má jak dostat a na oficiálním vydání jej pak více než materiál zajímá profesionální remastering, výprava a informace v bookletu.
Před půl rokem byl Bat Chain Puller vydán oficiálně, již nyní ale tohle CD patří k poměrně nákladným lahůdkám. Nevyšel totiž péčí vydavatelského giganta Virgin, který se stará o značnou část Beefheartova katalogu, ale u malého vydavatelství VAULTernative spravujícího pozůstalost Franka Zappy a vlastněného jeho rodinou.
Zappův kamarád z dětství, věčný souputník, antipod i nepřítel Don Van Vliet alias Kapitán Hovězí srdce totiž své album natočil v době, kdy se Frank Zappa, jenž nahrávání financoval, rozcházel a soudil se svým manažerem Herbem Cohenem. Nahrávky byly uloženy k ledu a setrvaly tam pětadvacet let.
Jejich smůla totiž byla dvojího druhu. Po Herbu Cohenovi jejich vydání patrně zdržovala Zappova vdova Gail hlídající odkaz svého manžela jako Kerberos a soudící se, kde se dá. (Organizátoři německého festivalu Zappanale si někdy předloni oddechli, když soud prohlásil, že název jejich podniku je poctou a ne ohrožením pověsti, a paní Zappová by se měla mírnit.)
Zdá se, že Bat Chain Puller by nevyšlo, kdyby v prosinci 2010 Don Van Vliet nezemřel, což beefheartovské legendě propůjčilo jistý komerční potenciál. Sedmdesátku nestihl o pouhý měsíc.
Kobercová alfa i omega
Když Kapitánovo srdce dotlouklo, leckdo si paradoxně uvědomil, že Don Van Vliet byl až dosud živ. Od začátku osmdesátých let ale žil v ústraní a věnoval se výhradně malbě - na hudbu již asi neměl sílu. Trpěl totiž roztroušenou sklerózou a z někdejšího alfa samce se postupně stával jen jeho stínem. A jakou alfou přitom býval!
Coby v podstatě nehudebník překopal vcelku průměrnou rhythm'n'bluesovou kapelu na proměnlivý kolektiv virtuózů s bizarními přezdívkami, kteří na koncertech a albech dokázali spolehlivě hrát zcela nezávisle na sobě - každý v jiném rytmu a tónině - jen aby co nejlépe naplnili uměleckou vizi svého šéfa, který v inspirovaných chvílích tloukl do klavíru a pak své ovečky nutil přepisovat nahrávky těchto improvizací do not, dávat je dohromady a učit se je po několika vteřinách denně.
Nejslavnějším Beefheartovým dílem je bezesporu dvojalbum Trout Mask Replica z roku 1969. Kapitán oněch 28 písní vydaných posléze Frankem Zappou údajně napsal během pouhých osmi hodin a pak je skupinu rok učil. Členové Magic Bandu mají na celý zrod alba ale úplně jiné vzpomínky.
Kytarista Bill Harkleroad alias Zoot Horn Rollo i bubeník John „Drumbo" French ve svých pamětech (ty Frenchovy z roku 2010 nazvané Through The Eyes Of Magic mají tisíc stran nahuštěných drobounkým písmem a mnohem víc než jako rockové memoáry se čtou jako řádně temný příběh osudu nalomeného psychickým terorem) vzpomínají na to, že druhý jmenovaný v roli kapelníka přepisoval Kapitánovy improvizace do not a s ostatními členy skupiny pak den po dni od rána do noci piloval jednotlivé party, aby za to nakonec nebyl ani uveden na obalu výsledného díla, jednoho z nejoriginálnějších a nejulítlejších alb, která v rocku kdy vznikla.
Kapitánova černá magie
Tohle hudební dobrodružství bylo pro všechny zúčastněné navíc pořádnou noční můrou. Kapela nekoncertovala, takže během téměř ročního procesu hladověla a její nezdravě dominantní Kapitán pořádně nevěděl, jak má znít výsledek a kam nakonec přijde který fragment hudby a textu, a navíc členy Magic Bandu jako správný vůdce sekty podroboval nesnesitelnému brainwashingu a psychohrám.
Všichni, kdo Magic Bandem kdy prošli, se shodují v tom, že podmínky v kapele byly téměř nesnesitelné, někteří hudebníci dokonce mluví o tom, že je Van Vliet proklel případně na ně použil černou magii a že nepříjemný vliv jeho osobnosti na ně dodnes působí. Nikdo z nich, až na kytaristy Ry Coodera a Garyho Lucase, kteří v kapele působili jen krátce a měli před vstupem do Magic Bandu rozjeté „vlastní věci", po ukončení spolupráce s Beefheartem neudělal kariéru...
Například zázračné dítě Zoot Horn Rollo již více než třicet let vystačí s vyučováním svého kytarového umu. John French zase tu a tam vede „vzpomínkový" Magic Band, jemuž nahrazuje chybějící Kapitánův hlas.
Na otázku, která je nabíledni, totiž "Proč jste si to všechno nechali líbit, když z toho ani nebyly peníze?", členové Beefheartovy posádky krčí rameny, všichni se ale shodují v tom, že plnění Van Vlietových vizí a rozmarů bylo největším hudebním dobrodružstvím, které v životě zažili.
Hudební svět, který o utrpení za dveřmi zkušeben nevěděl, bral Beefhearta trochu jako jednu ze Zappových komiksových figurek (asi jako byla Suzy Creemchease) a její bizarnost v kombinaci s avantgardním blues, které převádělo metody filmového a zvukového střihu do detailně nazkoušených partitur, si hýčkal jako bizarní klenot.
Kapitán do virtuózní hry svých mužů troubil na saxofon, na který evidentně neuměl, a před novináři a fanoušky se stavěl do role vizionáře s nadpřirozenými schopnostmi. Legendární hudební publicista Nick Kent, který Kapitánovi dělal společnost během jednoho britského turné, ve svých - v Čechách dosud nevydaných - memoárech Apathy For The Devil píše, že tak vizuálně neobvyklou sestavu, jakou byl Magic Band, hrdý Albion neviděl ani v období mezi hippie módou a glam-rockem.
Kam se skupina šustla, tam prý údivem padaly brady. Z barevných kombinací, které zcela dezorientovaná kapela nosila, by se člověku prý zamotala hlava, při prvních tónech koncertu se ale smečka asociálních synů pouště proměnila v sugestivní monstrum.
Zářivý netvor
Bat Chain Puller vznikl poté, co se Beefheart se svým Magic Bandem vrátil z evropského a amerického turné a dostal od Franka Zappy příležitost natočit další album - podle špičkové fanouškovské stránky www.beefheart.com ale Zappa o ničem takovém nevěděl a nahrávání zpunktoval Herb Cohen. Kdo ví, jestli tento příběh nebyl na nešťastný osud alba naroubován až zpětně třeba proto, že Gail Zappová nehodlá dopustit sebemenší ohrožení neposkvrněného obrazu svého chotě.
Jak už to u „ztracených" alb bývá, Bat Chain Puller není kolekcí nikdy neslyšených pecek. Když Captain Beefheart zjistil, že album nevyjde, natočil se svým - personálně obměněným - Magic Bandem desku znovu. Vyšla v roce 1978, jmenovala se Shiny Beast (Bat Chain Puller) a seznam jejích písní se ne zcela shodoval s originálem. Několik položek přibylo, jiné naopak zmizely a byly vzkříšeny až na pozdějších Beefheartových deskách.
Bat Chain Puller měl být Kapitánovým comebackem z mělčin komerce - když se blížila polovina sedmdesátých let, podlehl Don Van Vliet pokušení zkusit to v popovém mainstreamu. Výsledkem byla dvě příšerná alba a koncerty hrané s ad hoc sestavou tancovačkových profíků; ne nadarmo se tehdy Beefheartově doprovodné kapele začalo říkat Tragic Band.
Když Beefheartovi došlo, že tudy cesta nevede, nechal se zachránit Frankem Zappou, který jej vzal do své kapely a připravil s ním album Bongo Fury. Bat Chain Puller měl být návratem do staré formy, k jeho vydání ale nedošlo a Kapitán se vrátil až přepracovaným LP Shiny Beast.
V historii neexistují „kdyby". Coby posluchač, který s deskou Shiny Beast žije již druhým desetiletím, zatímco Bat Chain Puller slyšel až nyní, bych se tím spíš neměl pouštět do žádných teorií, při srovnání obou alb si ale dovolím podotknout, že je nakonec nejspíš dobře, že Kapitánův comeback na sebe vzal podobu Shiny Beast: jde o desku, na níž je jeho obvyklý excentrismus dokonale vyvažován hravostí a bohatým instrumentářem.
Baskytaru nahrazoval syntezátor a trombonista Bruce Fowler, jemuž při hraní a nahrávání prý krvácely rty, neboť pozoun zkrátka není rytmický nástroj schopný nahradit baskytaru. Veterán Zappových i Beefheartových sestav Art Trip III navíc rozezníval marimbu a ryzí dada a freakoutový rock se mísily s latinskými rytmy tak, že celek připomínal ohňostroj.
Původní Bat Chain Puller je neokázalejší, syrovější a rozervanější. Některé písně, které Kapitán pro toto LP nahrál, byly na Shiny Beast vypuštěny a dostaly se až na pozdější, ostřejší kolekce Doc At The Radar Station a Ice Cream For Crow. Trombón ani marimbu tu neuslyšíme, výhodou alba je ale drsný slide-kytarista Denny Walley. Baskytaru opět nahrazuje monofonní syntezátor upravený tak, aby hrál dva tóny zároveň; víc Don Van Vliet levou rukou při vytváření basů stejně nikdy nehrával. Bubnuje John French, jediným členem Magic Bandu účinkujícím na obou verzích alba je (kromě Kapitána) kytarista Jeff Tepper.
Skryté zřídlo
I původní Bat Chain Puller by ale v Kapitánově diskografii znamenal vykročení novým směrem. Sevřený chaos raných experimentů je na něm rozvolněn do náhlejších temp i polorecitace, místy je hudba rozsekána na úplné zdánlivě nesouvisející a nikdy se neopakující fragmenty.
Z hudby je navíc cítit vyprahlost Mohavské pouště, odkud Magic Band původně vzešel; přes všechny zvukové výstřelky si Captain Beefheart ve svém díle vždy udržel silné povědomí hudebních kořenů v rhythm'n'blues a jazzu. Většina písní zní ve srovnání s pozdějšími verzemi poněkud stroze, to ale neznamená, že jsou tato provedení bez půvabu a bez energie. Bez ostychu se v souvislosti s nimi dá použít klišé, že v nich ticho mezi tóny hraje stejně důležitou roli jako tóny samotné. A to u zvukových gejzírů většiny Beefheartových alb neplatí.
Titulní Bat Chain Puller je slavná tím, že syntezátor a bicí v ní napodobují pravidelný svist stěračů a šumění ostřikovačů na okně Kapitánova auta a že jde - s trochou nadsázky - o snad jedinou Beefheartovu píseň, která si po celou dobu svého trvání drží pravidelný rytmus.
Syrovou výpověď založenou především na zvuku kytar prezentoval Captain Beefheart v roce 1980 na svém asi nejlepším albu Doc At The Radar Station. Tři písně z něj si vyzkoušel již na Bat Chain Puller - dvě krátké instrumentálky a patřičně „rozsekanou" Best Batch Yet. Volné, zdánlivě bludné songy s recitovanými texty zase na své poslední kolekci Ice Cream For Crow, po jejímž vydání se nadobro stáhl ze světa hudby a stal malířem na plný úvazek.
Výtvarné sklony měl ostatně od dětství, kdy prý byl zázračným sochařem, kterého ukazovali i v televizi. O své hudbě navíc často mluvil jako o zvukových sochách a, jak píše French, hudebníky Magic Bandu nepovažoval ani tak za lidi, jako za barvy a štětce.
Album Bat Chain Puller nevyšlo u gigantu Virgin, který s Kapitánem nikdy nerozvázal smlouvu, ale u malé značky, takže je poměrně nákladnou lahůdkou pro opravdové kompletisty. Ti je ocení především. Pokud si někdo kladl otázku, čím to je, že v poměrně rychlém sledu vydaná trojice posledních Beefheartových alb se vzájemně tak liší, dostalo se mu letos odpovědi: estetika všech tří desek byla počatra již na Bat Chain Puller.
Potkává se tu ostrá kytara, krkolomné rytmy, hravé popěvky i zdánlivá (tj. pečlivě nazkoušená) anarchistická rozvolněnost a rezignovanost v hlase kdysi bujarého, postupem času čím dál znavenějšího a nemocnějšího Kapitána.
Pomyslné spojnice mezi tak odlišnými písněmi, jako je cajdák Harry Irene o páru, který vedl kantýnu a „bral společenský život jako piloti vrtule" a dramatický kvaziwestern Owed T'Alex, můžeme slyšet ve dvojici písní, kterým bylo souzeno vězení Bat Chain Puller neopustit: Seam Crooked Sam ani Odd Jobs se na žádnou „řadovku" nedostaly a je to škoda. Zejména druhá jmenovaná by byla ozdobou každého Kapitánova alba.
Beefheart: Bat Chain Puller. VAULTernative
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vyberte si online radio.
