Recenze - V mnoha žebříčcích nejlepších desek roku 2011 figuruje album SMiLE Sessions věčně mladých kalifornských Beach Boys. Není to překvapení, titul se již více než čtyřicet let pyšní aureolou „nejlepšího alba, které nikdy nevyšlo".
Ve světě rocku jde o jednu z největších legend, neuskutečněný výtrysk génia Briana Wilsona, který kvůli psychickým potížím podpořeným nestřídmou konzumací drog nebyl s to své opus magnum dokončit. Fanouškům zbyly oči pro pláč a album Smiley Smile - zoufalé torzo, které dokončili zbylí Beach Boys bez svého vůdce. I tak na něm ale byl klenot Heroes And Villains a hit Good Vibrations, podle encyklopedií „nejlepší popový singl všech dob."
Podobné legendy mají tendenci bobtnat a tato není výjimkou: nejeden publicista psal, že Brian Wilson nedokončil tu vůbec nejlepší hudbu, jaká kdy byla vytvořena, neboť se zalekl toho, čemu dal vzniknout...
Chlapci z pláže
Beach Boys před padesáti lety vznikli jako sourozenecká trojice Wilsonovic podpořená bratrancem a kamarádem ze sousedství. Předměstská kapela moc nevěděla, co se sebou, ale když se do módy dostalo surfování, nahráli tehdy ještě Pendletones na popud bubeníka Dennise Wilsona písničku Surfin'. Na etiketě lokálního hitu chlapci poprvé viděli název Beach Boys a značka byla na světě; zpěvákovi Miku Loveovi bylo loni sedmdesát, Briana Wilsona to čeká letos.
Začal kolotoč nahrávání a koncertování, během nějž v srdci jedinečně sezpívaných Beach Boys rašil génius baskytaristy Briana Wilsona. Zatím se projevoval ve slunných hitech o plážích, láskách a vytuněných autech. Beach Boys mířili na náctileté publikum a přitom mimochodem tvořili dějiny.
Hity Surfin' USA, I Get Around či California Girls byly konzervy slunné pohody; podobně jako je konzerva s Campbellovou polévkou navždy symbolem pop artu. Pokud kdy měla Kalifornie coby Mekka amerického snu hudební symbol, nebyli to hippies ani folkrockeři, ale Chlapci z pláže - a to prý v LA jednu dobu existovalo deset tisíc kapel.
Navíc byli Beach Boys průkopníky něčeho, čemu se dnes říká DIY- písně si sami psali i sami nahrávali, což na přelomu 50. a 60. let zavánělo revolucí. Jenže pak se zjevili Beatles, kteří dělali totéž, stejně chytlavě i úspěšně, a navíc byli apoštoly změny životního stylu celé generace. A v tom jim Beach Boys, kteří dodnes neopustili plážové reálie, nemohli konkurovat.
Labilní, na jedno ucho neslyšící Brian Wilson čím dál hůř snášel nekonečné koncertování. Během šňůry se nervově zhroutil a bylo rozhodnuto, že zůstane mozkem v pozadí. Nikým nerušen se v roce 1966 dal do díla a se studiovými hudebníky nahrál album Pet Sounds inspirované tvůrčí svobodou, již Beatles projevili na albu Rubber Soul.
V jakémkoli pořadí
Výsledkem bylo jeho nejlepší dílo, které figuruje v drtivé většině seznamů „nejlepších alb všech dob". Vládne mu nostalgický tón, rockový instrumentář ustupuje dechům a smyčcům, vokální harmonie jsou nepřekonatelné - a zpěv byl tím jediným, čím se na albu podíleli ostatní Boys, jimž Brianovo směřování nešlo příliš pod nos.
Legenda rockové publicistiky Nick Kent v knize Těžkej nářez vzpomíná: „Beach Boys byli na velkém koncertním turné po světě a Wilson s (textařem Tonym) Asherem se doma lopotili s hudbou na Pet Sounds. Jakmile se vrátili z velice úspěšného pobytu v Japonsku, předvedl jim bratr, čím se v jejich nepřítomnosti zabýval. Od samého začátku se jim to vůbec nelíbilo. V Evropě uskutečnili vysoce lukrativní turné, v Anglii dokonce předčili popularitou Beatles, ošukali kdejakou buchtu v minisukni a kdekoho přiváděli k šílenství, a Brian si zatím doma s Asherem - kterého nikdo neznal - skládá tuhle nabubřelou, neamericky buzerantskou ,ego muziku'. (...) Lovea zajímal jenom úspěch, peníze a pičky, v jakémkoli pořadí. Umění a sebevyjádření nehrála v jeho žebříčku žádnou roli."
Citace naznačuje, v jakém stavu Beach Boys fungovali a fungují. Dva ze tří Wilsonových jsou po smrti, Love se se svým bratrancem Brianem soudí o spoluautorství části repertoáru, nikdo nekomunikuje s nikým, Brian přichází a odchází... A do toho kapela na rok 2012 ohlásila k padesátinám nové album Celebration.
Deska Pet Sounds nebyla tak komerčně úspěšná jako její předchůdci, jako jediná z katalogu Beach Boys ale obstála ve zkoušce času bez poskvrnky. Paul McCartney označil God Only Knows za nejlepší popovou píseň, jakou kdy kdo složil, a Beatles se i díky „plážové" konkurenci dokopali k mistrovskému albu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.
Sám Brian Wilson se izoloval od zbytku skupiny, několik měsíců pracoval na jediné písni - zmíněném singlu Good Vibrations - a poté se s textařem, aranžérem a producentem Van Dykem Parksem pustil do nejambicióznějšího projektu, do SMiLE. Neschopen soustředit se a ujasnit si, co chce, však album nedokončil, na mnoho let opustil Beach Boys a stáhl se ze světa.
Neutěšený stav Briana Wilsona
Legendy o klavíru, který ve studiu stál v pískovišti zanášeném psími exkrementy, jsou provařené; zmiňuje je kritický Kent i nová kniha Johna Stebbinse The Beach Boys FAQ. Zatímco Kent považuje Wilsona za talentovaného blbečka bez sociálních návyků, fanoušek Stebbins mluví o člověku s duší tak širokou, že ji zkrátka často sám nezvládne. Pokud jde o důvody krachu SMiLE, obě strany jsou nicméně zajedno: neutěšený stav Briana Wilsona.
A Beach Boys ve snaze dostát smluvním závazkům byli nuceni vydat torzo zamýšleného díla - LP Smiley Smile. S odstupem času to zní jako fascinující a prokletý pomník selhání génia, asi jako sólové desky Syda Barretta, v době svého vydání to ale nebylo nic než propadák. Bez Briana bojovali Beach Boys všelijak. K výšinám Pet Sounds ale již nevylétli; nevěděli jak a asi o to ani nestáli.
Z kapely se od dob práce na SMiLE stala zasloužilá americká skupina - od Reagana to má oficiálně -, zatímco génius Briana Wilsona nepřestává fascinovat všechny ty, které v hudbě zajímá ryzí hledačství, což v USA v drtivé většině nejsou konzervativci.
V roce 2004 pak Wilson vzkřísil SMiLE se svou doprovodnou skupinou. Konečný verdikt, kolik je v legendách génia a kolik jen fám, ale může padnout až poté, co v roce 2011 vyšly nahrávky Beach Boys.
Box, který má v nejopulentnější verzi podobu pěti kompaktů, dvou singlů a dvou elpíček a v „řadové verzi" vyšel coby 2CD, samozřejmě nelze hodnotit jako běžné album. Prvních 19 písní (poté přijdou bonusy) má sice jakousi albovou dramaturgii, na zadní straně obalu jednoho CD ale vidíme dvanáct titulů písní v řazení, jež neodpovídá kompaktu. Náznak, jak mělo původní SMiLE vypadat? Nebo správné řazení naznačuje Wilsonova sedm let stará sólová verze?
Jak nikdy nikdo nezpíval
Wilsonův génius tkví v aranžmá vícehlasů. Tak zářivě a průzračně jako Beach Boys nezpíval nikdy nikdo. Pokud jde o hudební doprovod, zabředá Wilson do easylisteningového kýče a bezbarvých „rozhlasových" orchestrálek. Když se mu ale zadaří, je nepřekonatelný: píseň Cabin Essence je při všem zmíněném podivuhodně temná a znepokojivá; manické hlasy ztlumené v refrénu tak, aby bublaly pod doprovodem, na jiných albech Beach Boys nenajdeme.
Problémem je, že většina písní stále nezískala konečný tvar. Wilson chtěl něco „všeobjímajícího" a nedokázal vyhazovat ani dokončovat, a tak splácal páté přes deváté. Jeho nápady často padají do cukrkandlové ulepenosti, mnohdy nemají texty a jsou únavně scatovány, přes všechnu rozervanost ale v pozadí tušíme velký talent.
Good Vibrations a Heroes And Villains, dva největší hity vzešlé z těchto sessions, mám ovšem pořád radši na Smiley Smile - bez kudrlinek jsou křehčí a hezčí, jako by byly z posmutnělých Pet Sounds. SMiLE mělo být patrně rozjásané, i když skladby Oheň a Máš rád červy svědčí i o temnějších proudech.
Zvuk dílny podmalovávající instrumentálku Workshop nasvědčuje, že Wilson počítal s terénními nahrávkami, zatímco ukolébavka You Are My Sunshine by v hotovém albu mohla sloužit jako půvabné ready-made (neříkám coververze, protože kde je tady originál?).
Přehnaná očekávání zvědavých uší
Jaké by to bylo, kdyby nám Wilson nepředhazoval jen krabici s puzzle, aniž víme, jak má vypadat výsledek a jestli nějaký dílek nepřebývá, či neschází? Nejedná se o kritické vydání, takže dramaturgie celého kompletu je nejasná a booklet nám neporadí.
Rozněžnělou poznámku nenapsal nikdo jiný než Brian Wilson - muž, jehož nevyrovnaná kariéra je dodnes ovlivňována psychickou nemocí, muž, jenž se stal jednou z ikon hudební alternativy a undergroundu. Kde by bez jeho inspirace byli třeba Animal Collective nebo High Llamas?
Hudba na SMiLE Sessions neměla šanci dostát očekáváním, která se na jejích bedrech času ocitla a neměla by jimi být poměřována. Jak tohle album vnímat? Vkrádá se myšlenka, jestli by nebylo nejlepší, kdyby zůstalo nevydáno a nadále zůstalo legendou a sladkým hříchem pirátů… ale zvědavé uši jsou zvědavé uši.
Při poslechu SMiLE Sessions se tak ve mně prohlubuje dávný pocit, že Beach Boys jsou vlastně dvě entity. Parta staříků v havajských košilích hrajících už pátou dekádou své mladické hymny - a pak družina kolem Briana Wilsona, která změnila svět pop music a v krátkém tvůrčím výtrysku i hudbu mimo něj.
A obě tyto entity spolu jakoby vůbec nesouvisely. Kolik fanoušků Pet Sounds a SMiLE si asi koupí Celebration? I když v sestavě Chlapců nebude chybět božský Brian...
