Recenze - Kabáti si vydobyli záviděníhodnou pozici: každý recenzent, který se pokouší reflektovat jejich hudbu, má na výběr ze dvou neveselých scénářů končících smrtí. Buďto se nad hudbu teplické úderky povýší a označí ji za primitivní, vulgární a útočící na nejnižší pudy, nebo se s Kabátem smíří ve stylu „hrají ten svůj bigbít už léta, dělají si svoje, a nakonec proč ne?"
Kritik-povýšený strážce kulturních hodnot se stává komickou a nenáviděnou figurou minimálně pro desetitisíce kabátovských fanoušků. Blazeovaný (a stejně povýšený) kritik, který nechává žít, je nařčen většinou z toho, že planě žvaní. Oba dva se pak každopádně zařazují do již dosti dlouhého zástupu těch, kdo si o Kabát vylámali zuby, aniž jejich dentální autodestrukce přinesla co nového. Jsem na řadě.
Lifestylový doplněk
Kabát je fenomén, který vzešel z tancovačkou-metalové scény přelomu osmé a deváté dekády a tak nějak byl ve správnou dobu na správném místě: nikdy jindy neletělo v bigbítu vulgární profánní chlapáctví tolik jako po roce 1990. Díky tomu dosáhla závratných prodejů nejen jejich deska Má ji motorovou, ale i debut Tří sester či Visacího zámku.
Sestry i Kabáti měli charisma a štěstí, díky kterému se stále drží na špici popularity, zatímco porevoluční hudební euforii odvál čas. Vzpomínáte? Vydavatelé - a v tom měl Kabát také nemalou kliku - podchytili zájem posluchačů o punk, hard core i metal (Jak populární tehdy byli Arakain, Debustrol a Törr! Počty prodaných desek jsou ve srovnání s dneškem neuvěřitelné).
Aby úspěch nevyvanul, navázal Kabát na úspěch (dosti primitivního) prvního alba rychle vydaným živákem a řadovou dvojkou Děvky, ty to znaj, jejíž zapamatovatelnost si navíc pojistil spojením s velepopulárním Petrem Urbanem a jeho Pivrncem.
Na třetím albu Colorado ale bylo všechno jinak. Pivní buranství bylo z velké části předáno spolkům typu Alkehol, kterým se už tak dobře nedařilo. Společnost se patrně porevolučně vybouřila a začala pěstovat hudbu jako lifestylový doplněk na odiv stavěné prosperity.
Ekonomické dělnictvo
Kabát zkrátka ilustruje svou éru podobně jako v 70. a 80. letech Katapult. Olda Říha a spol. promlouvali především k početné učňovské a dělnické mládeži a zpívali jednoduchým jazykem o jejich touhách a bolístkách: bigbítu, učňáku, vojně… Občasná angažovanost byla daní době a „povolenkou" k dalšímu hraní, proto vznikaly příšernosti typu Až či Půlnoční závodní dráhy. Převažovala ale spokojenost: kdo je v tomto státu víc než dělník?
Kabát je podobně jako celá česká společnost v analogické, ale ne stejné situaci. Hraje pro publikum v zemi, v níž dělnické profese ubývají a popularitě se těší stovky středních a vyšších ekonomických a manažerských škol. V zemi, kde je snad „víc junior manažerů než lidí".
Tento přesun s sebou nese změnu sebenazírání (nejsem manuál, nejsem socka) a preferencí v trávení volného času: hudbě konkuruje cestování, počítače (hry, sociální sítě) a sport. Proto je třeba, aby hudba neuzurpovala příliš času a pozornosti a aby zálibu v ní bylo možné sdílet s ostatními, kteří jsou taky aspoň trochu „na úrovni". Samozřejmě generalizuji, ale domnívám se, že tohle „ekonomické dělnictvo" a „pěšáci kapitalismu" opravdu tvoří značnou část publika kapely - protože kabátí cílovka zkrátka změnila životní styl.
Kabát tohle všechno - geniálně intuitivně - pochopil a drzost jeho alb od Colorada dál se výrazně snížila. „Zrání" se tomu dá taky říkat. Místo vypitých hovad se posluchači prezentovala parta prima chlápků, kteří sice nejsou úplní abstinenti a nejdou pro slovo daleko, ale vidí to dobře a umí říct, co člověka tlačí; no nesouhlasili byste s titulní písničkou? Trefná, přitom jednoduchá tak, že jí nelze neporozumět. Skoro jako působivá „jednoduchá věda" teleshoppingového krále Horsta Fuchse, navíc rozkročená na židlích v Čechách milované country a trampského umcaca.
A štiplavá odpověď kritikovi Alexi Švamberkovi, v jejímž závěru zazní pohřební marš Zasviť mi, ty slunko zlaté? To je přece krása, tak na ně, na pisálky. Když Aleš Brichta přetextoval Hey Stoopid Alice Coopera na Hey kritik, nestyděl se za tento výkon snad jen on sám. To Kabáti svůj beef odvedli tisíckrát lépe.
Seizmograf masového vkusu
Colorado definovalo stylizaci, jíž se Kabát ku svému prospěchu drží dodnes. Samozřejmě se nezříká ani nejnižších pater humoru (Jabadabadů) a poněkud infantilní neumělosti (Láďa má velkou hlavu) - ty ale působí jako vcelku příjemné koření hudebně i textově poněkud „pokročilejší" tvorby.
Funguje to bezvadně. Částečné „odburanštění" (z Billa na Nováka) a zbavení se metalových atributů kapele zajistilo v roce 2004 turné Dole v dole, které v porevoluční pop music nemělo obdoby. Loni si skupina loni mohla dovolit odehrát jediný koncert, na kterém co do návštěvnosti trumfla Madonnu.
Kabát je důkazem, že neúnavná práce pro správně zvolené publikum se vyplácí. I když se zpěvák Josef Vojtek ještě před „madonním" úspěchem stal vděčnou bulvární celebritou a muzikálovým hercem, skupina ani na okamžik nepolevila v aktivitě a nikdy nezměnila sestavu; jako organismus i jako firma funguje dokonale.
Loni 13. prosince na svých stránkách kapela zveřejnila zprávu o překonání laťky prodeje milionu nosičů v novodobé historii České republiky. A na konci roku prý měla prodaných 60 tisíc nové desky Banditi di Praga, která je taková… zkrátka zase taková, jak nastavilo Colorado.
Patnáct písniček, převážně ostrý rock'n'roll téměř punkově krátkých stopáží, vcelku vtipné, formálně zvládnuté texty Milana Špalka, Vojtkovo vokální nasazení. Zaujmou Ebenový hole o bitce s bratry Ebeny, naopak Mouse Decadence o vlakem přejeté myšce je dosti nezábavnou verzí Mládkova Neopatrného křečka. A Lady Gag a rin o vyrůstání v době normalizace… je tak trochu sametová, i tím (i když ne tak okatým) nostalgickým tónem. Na „chlapské straně ulice" pak desku drží například Nesahej mi na můj drink.
Všechno je tak, jak má: Kabát, jehož výhodou je solidní hráčská úroveň a nadprůměrný zpěvák, netouží experimentovat, ale tříbit styl, jehož se už druhou dekádu pevně drží. Čekal někdo něco jiného? Kabát je jedním z nejlépe prodávaných seizmografů masového vkusu českého posluchače - a to je pozice, z níž nikdo soudný jen tak nevycouvá.
