Recenze - Národ žijící na ostrově Fidži v Oceánii měl ještě v ne tak úplně dávných časech zvláštní pohřební rituál. Když umřel král, význační členové obce i s jeho nástupcem snědli panovníkovy ostatky a symbolicky se tak zbavili břemene minulosti.
Právě vycházející posmrtné album Michaela Jacksona dopadlo podobně; na ostatcích krále popu tu hodují korporátní supi, zpěvákovi pozůstalí i bývalí a noví producenti. Ale když se tím vším občas prokope na světlo Jacksonův hlas, je to vlastně celkem příjemná nekrofilie.
Umělecká integrita?
Posmrtné desky jsou realitou hudebního průmyslu. Posluchači chtějí i ty nejposlednější drobky svých milovaných interpretů a nahrávací společnosti jim je rády poskytnou. Digitální studiová technika už dnes umožňuje jednoduše vmanipulovat fragmenty hlasu do nových produkcí - studiová chirurgie dokázala oživit Beatles, stvořit duet znepřátelených rapperů 2Paca a Notoriouse B.I.G. nebo strojem času přesunout Elvise Presleyho na klubové parkety. Umělecká integrita? Tu po mrtvých nikdo nechce.
Je jasné, že perfekcionista Jackson by určitě nikdy nepovolil vydání desky, která má jen deset skladeb a sotva čtyřicet minut, nese trapný název Michael a obsahuje kvalitativně velmi různorodý materiál. Vzhledem k výše zmíněným okolnostem ale tahle posmrtná hostina není vůbec taková tragédie, kterou tato deska mohla (a podle všech očekávání i měla) být.
Abychom si nerozuměli špatně, ani zdaleka to není Thriller nebo Off The Wall, není to ani Bad nebo Dangerous. Na druhou stranu obsahuje víc než ony hlasové fragmenty přešité horkou jehlou studiovými řezníky. Kvalitou se může směle rovnat s Jacksonovým posledním studiovým albem Invincible, které vyšlo před devíti lety.
Ne snad, že by to první dvě zveřejněné skladby naznačovaly. Breaking News je hudebně jen odvar z devatenáct let starého hitu In The Closet zbavený čehokoliv vzrušujícího, navíc obsahuje zpěvákův vokál tak drasticky zmodulovaný, že i jeho rodina pochybovala o pravosti.
Najít vítěznou formuli
V tuctové r'n'b baladě Hold My Hand, která otevírá album, byste Jacksona pod nánosy vokodéru málem ani nenašli - je to hlavně píseň senegalského hitmakera Akona, ve které Jackson hraje druhé housle (jeho sólový part ze začátku má přesně dvacet sekund). Něco takového by „král popu" za svého života rozhodně na singlu nevypustil a dost pochybuji, že by to zařadil na desku.
Podobně pochybné kvality má nemastná a neslaná balada Best Of Joy, na které Jackson pracoval těsně před smrtí, nebo Monster, jenž se snaží resuscitovat energický beat Thrilleru, jenže výsledkem je jen pětiminutová přehlídka studiových efektů s otřesnou rapovou vložkou 50 Centa.
Přinejmenším je to ale důkaz, že Jackson i v novém tisíciletí zkoušel najít vítěznou formuli. Právě v tom je deska Michael logickým pokračovatelem Invincible z roku 2001. Tam Jackson opustit svůj bombastický pop z 90. let a zkoušel znovu nalézt cestu k aktuálním proudům černé muziky. Celou nultou dekádu až do smrti strávil chytáním druhé mízy, k níž mu měli pomoci producenti jako Akon, Theron "Neff-U" Feemster, Tricky Stewart nebo will.i.am (ten mimochodem dal od všech posmrtných resuscitací ruce pryč).
Jejich úkolem bylo posunout Jacksona víc k současnému r'n'b popu, který poslední dekádu válcoval americké žebříčky. Soudě podle skladeb Keep Your Head Up nebo (I Like) The Way You Love Me se to povedlo; Jackson v gospelem střižených „smooth" baladách připomíná třeba současnou r'n'b hvězdu Ne-Yo nebo R Kellyho. Jediný problém je, že Jackson vždycky chtěl znít především jako Jackson - což byl možná důvod, proč s vydáním nového materiálu za svého života tak otálel.
Až na poslední kosti
(I Like) The Way You Love Me s diktafonovým začátkem už fanoušci mohli v původní verzi slyšet na Ultimate Collection z roku 2004. Není to jediná skladba, kterou budou ti nejoddanější znát: rocková (I Can't Make It) Another Day s Lenny Kravitzem je nepoužitý track z nahrávací session k Invincible, který pak Kravitz použil pod názvem Storm na album Baptism. Hned je třeba ale dodat, že Jacksonův energický vokál ji posunul do úplně nového levelu; hodně pomohly i bicí, které údajně nahrál Dave Grohl.
Dvě nejlepší skladby jsou schované na konci kolekce. Much Too Soon a Behind The Mask ukazují Jacksona jako zpěváka, který má v hrdle dynamit i samet zároveň a dostává do kolen. Neradujme se ale předčasně: obě skladby natočil už na začátku 80. let pro Thriller, ale na nejprodávanější desku všech dob se z nějakého důvodu nedostaly.
Behind The Mask je předělávka hitu japonské skupiny Yellow Magic Orchestra, kterou Jackson nahrál na žádost producenta Quincyho Jonese. Kvůli nevyřešeným právním záležitostem se ale na desce objevuje až o tři dekády později. Pro novou desku skladbu drobně „přepudroval" producent John McClain, schválně v ní ale nechal trochu zastaralé sólo na saxofon, který zní jako ozvěna z časů, kdy Jacksonovi ležel svět u nohou. A když se zaposloucháte do jeho hlasu, je vám jasné proč.
Firma Sony koupila vloni od Jacksonových pozůstalých archiv s více než stovkou nevydaných nahrávek v různém stádiu ne-dokončenosti. V nejbližších letech se tedy nejspíše dočkáme dalších devíti (!) Jacksonových alb, která budou obezřetně dávkovat silný materiál s tím slabším a zpěvákův odkaz nadále rozmělňovat. Až z hostiny nad ostatky mrtvého krále zbudou jen poslední ohlodané kosti.
Čtěte také:
Jackson dosáhl comebacku, o jaký marně usiloval zaživa
