Rozhovor - Chicagští Tortoise nejspíše nebyli první rockovou kapelou, která na začátku devadesátých let vplétala do své hudby postupy dubu, minimalismu, elektronické hudby nebo free jazzu. Málokdo to ale dělal tak chytře a když v polovině dekády začali hudební publicisté používat termín post-rock, posloužili jim nahrávky Tortoise jako ideální příklad „použití rockových nástrojů pro ne-rockové účely" - jak zní klasická definice žánru.
„K otázce na post-rock nemám co říct," ohradil se John McEntire hned na začátku rozhovoru. Přesto to byly nepochybně jejich desky Millions Now Living Will Never Die (1996) a TNT (1998), které sepsaly post-rockovou gramatiku. Z jejich náladových instrumentálních skladeb střídajících klidné a intenzivnější pasáže pak vzešla post-rocková vlna v čele s Godspeed You! Black Emperor či Sigur Rós. Ačkoliv se v rámci žánru stáli kultem, zamířili v novém tisíciletí Tortoise po nových cestách, což naplno dokazuje jejich loňská deska Beacons of Ancestorship.
Právě tuto nahrávku přijede americký instrumentální kvintet představit v pondělí do smíchovské MeetFactory. Bude to jejich první koncert v České republice a jako předkapela vystoupí domácí legendy psychedelického rocku OTK.
„Jsme teď lepší než jsme kdy byli. Náš sound je drsnější a přímočařejší. A jsou tam i momenty, kdy se můžeme utrhnout z řetězu a improvizovat," vysvětluje McEntire, který kromě šéfování Tortoise zvládá i boční projekty Gastr del Sol či The Sea and Cake. Produkoval také desítky alb, mezi nimiž jsou i slavné počiny od Stereolab, Broken Social Scene nebo Jaga Jazzist.
Aktuální turné po Evropě je tryskové - jedenáct koncertů v jedenácti dnech. Je to z finančních důvodů?
Moc nás nebaví dny volna, máme pocit, že tahle ztrácíme drahocenný čas. Je to náročnější, ale dává to větší smysl.
Poslední album vzniklo po delší pauze. Nemáš po takové době strach, že muzikanti už nezapadnout dohromady?
Je pravda, že teď desky netočíme tak často jako dřív. Každý z nás má spousty vedlejších projektů a bohužel trvá delší dobu, než se dáme dohromady. O to víc si to ale užíváme společné hraní.
Dá se ještě o Tortoise mluvit jako o kapele nebo jste už spíše jen skupina nezávislých muzikantů, kteří se občas potkají?
Nad takovými věcmi radši nepřemýšlíme. Hrajeme spolu a tím to hasne.
Nová deska má v sobě některé docela syrové elementy, kde se ten vztek vzal?
Všichni členové kapely vyrůstali na hardcore punku, takže se to do naší hudby pořád nějak odráží. Všechno, co děláme, zapadá do této tradice, třebas to tak nemusí na první pohled vypadat. To, jak přemýšlíme a jak děláme různý věci, má svoje kořeny v punku. Je to ale spíše v duch punku než nějaký opakování stylistických formulí žánru.
Stíháš sledovat hudbu, která vzniká kolem tebe?
Poslouchám hlavně starší věci. Pracuju ve studiu, kde pochopitelně poslouchám nový kapely nahrávající nové věci, a tak když vypadnu z práce, snažím se dát si od hudby pauzu. Někdy si zapnu rádio; nějakou stanici, která hraje starý pecky.
Kromě členství v Tortoise jsi vyhledávaný producent. Jaký rozdíl je mezi tím nahrávat se svojí kapelou a s cizími? Na koho jsi přísnější?
Po každé je to jiné. Každá kapela nahrává jinak a vyžaduje trochu jiný přístup. Když jsem ale ve studiu s Tortoise, má to nespornou výhodu - můžu bez problémů zasahovat do muziky, aniž by se někdo naštval nebo urazil.
Když jste letos hráli na festivalu pořádaném portálem Pitchfork, nechali jste fanoušky, aby vám v internetové anketě vybrali písničky. Jaký to byl zážitek?
Po pravdě dost nepříjemný. Nehráli jsme nic, co by pocházelo z posledních deseti let. Je to hodně depresivní, když si uvědomíš, že lidi chtějí pořád dokola ty stejný starý věci.
Je zatím nostalgie?
Kariéra kapely má prostě určitou trajektorii. Nastoupili jsme v jisté době a získali si popularitu, která byla pro nás naprosto překvapující na to, jakou muziku hrajeme - a lidi si nás možná budou už navěky spojovat s touto dobou. Musíme se asi smířit s tím, že takhle to funguje a nedá se s tím nic moc dělat. Nemůžeme nenávidět naše vlastní fanoušky.
Nenatočíte něco s vokalisty?
Docela často o tom v kapele mluvíme. Nakonec jsme už natočili desku coververzí před šesti lety - The Brave and the Bold - na které zpíval Bonnie 'Prince' Billy. Jestli někdy budou vokály i na našich studiových deskách, to nevím. Až to přijde, tak to přijde. Ale budeme k tomu muset mít vážně dobrý důvod. A určitě to nebude naše uvadající popularita.
V Chicagu vlastníš nahrávací studio SOMA, kde natáčí desky i slavné kapely. Jak moc se na jeho provozu podepsala ekonomická krize?
Je pravda, že tenhle rok byl vážně špatný. Možná to bylo i tím, že jsem byl většinu času na cestách, ať už s Tortoise nebo s The Sea and Cake. Poslední dobou se ale věci obrací k lepšímu; na leden a únor máme plno a musíme odmítat zájemce. Snad nás čekají zase lepší časy a věci se vrátí do normálu.
Čím to?
Možná, že v špatných časech se lidi víc upínají k hudbě. Skoro to vypadá jako kdyby nejtěžší krize vdechla muzikantům novou kreativní energii.
