Rozhovor - Kalifornský gramofonový „gymnasta" a kolážista DJ Shadow přijíždí po osmi letech znovu do České republiky. Pražskou premiéru si odbude v úterý 10. srpna v Lucerna Music Baru.
Josh Davis alias DJ Shadow patří k nejdůležitějším postavám alternativní hudby posledních patnácti let, třebas ho spousta lidí ani za hudebníka nepovažuje, protože tvoří skoro výhradně z útržků skaldeb jiných autorů.
Když v polovině devadesátých let se samplerem AKAI, dvěma gramofony a hromadou soulových a funkových desek nalezených ve vinylových secondhandech natočil album Endtroducing…, vznikl milník instrumentálního (či abstraktního) hip hopu, který se obešel bez rapperů. Deska je zapsána v Guinessově knize rekordů coby první album, které vzniklo výhradně ze samplů; v roce 2006 ji časopis TIME zařadil mezi stovku nejlepších alb všech dob.
Přístroje se pod rukama Josh Davis proměňují v hudební zbraně nekonečných možností, které vytrhují zvuky z jejich původního kontextu. V jeho skladbách a vystoupeních se mísí nostalgie starých desek, útržky hovorů, kusy reálného světa i obskurní nahrávky s futurismem.
Výsledkem je amalgám, na který se dá tančit, i hypnotický obraz současného světa přeplněného obrazy a informacemi, jež často změnily původní význam (ne nadarmo je DJ Shadow považován za jednoho ze zakladatelů „halucinogenního" trip hopu).
Po Endtroducing přišlo na podobném principu vystavěné album Private Press, mezitím Shadow spolupracoval třeba na první desce projektu UNKLE Psyence Fiction. Vydal i DVD a několik oficiálních mixů.
„Opakovat formuli z Endtroducing pořád dokola? To jsem nikdy neměl v úmyslu. Někteří fanoušci by si měli rozhodnout, jestli fandí mě nebo albu," vzkazujetěm, kteří čekají opakování úspěšné formule.
Vzpomínám si na tvůj první (a zatím poslední) koncert v České republice před osmi lety na festivalu Creamfields. Když jsi dohrál, seskočil jsi pod pódium a podal ruce všem fanouškům v prvních řadách. Děláš to pokaždé?
Snažím se, ale ne vždy se k nim můžu dostat. Říkám si, že je to to nejmenší, co pro ně můžu udělat, když si koupili lístek, stáli vepředu a poslouchali hudbu tak strašně nahlas. (smích)
S fanoušky máš vůbec velmi intimní vztah. Nedávno jsi vydal album remixů od amatérských muzikantů z celého světa.
Lidi na internetu rádi dělají remixy všeho, co se jim dostane do rukou, a my jsme se rozhodli zapojit je tak nějak organizovaně. Nejdřív jsme si mysleli, že jen vybereme vítěze a předáme kupón do online obchodu. Pak jsme si ale poslechli asi čtyřicet remixů a napadlo mě, že by to byla škoda. Nakonec jsme se rozhodli udělat celé CD, soutěž jsme prodloužili a já jsem si poslechl všech 250 účastníků, ze kterých jsme vybrali ty nejlepší.
Když jsme u těch internetových remixů, jaký je tvůj názor na právní omezování samplingu? Nezabíjí tady právo kreativitu?
Sampling je tady už nejméně čtvrtstoletí a velké soudní procesy z 90. let už jsou minulostí. Přijde mi, že jsme dospěli do určitého stavu, kdy si muzikanti uvědomují, že sampling může být pro ně velmi užitečný a přivábit pozornost veřejnosti a médií na jejich dávno zapomenuté počiny. Vznikla tak určitá rovnováha mezi samplujícími a samplovanými.
Většina tvých skladeb je na samplech postavená. Snažíš se je před použitím nějak právně vyčistit?
Většinou jen to, co má nějaké vokály nebo výraznou melodii. Používám tolik samplů, že je nemožné, abychom našli autora od každého z nich. Vždycky nad samplem přemýšlím, jestli se ho nemůže chytnout nějaký šéf z velkého labelu s pocitem, že jsem je okradl. Protože tyhle věci obyčejně napadnou právě šéfy, ne muzikanty samotné.
Ve dokumentu Scratch sedíš v obřím skladišti obklopen svojí sbírkou vinylů, která má prý přes šedesát tisíc kousků. Sbíráš pořád stejně intenzivně?
Pořád kupuju vinyly a pídím se po nové hudbě. Jsem vinylový nadšenec, ale nikomu to nechci vnucovat. Nesnažím se lidi přesvědčovat, že by neměli kupovat CD. Pro mě je to otázka osobní volby, žádná ideologie. Myslím, že kdyby muzikanti jako já začali něco kázat, tak by lidi měli pocit, že jim bereme možnost volby. Ale jsem samozřejmě rád, že poptávka po vinylech roste a že je hodně míst, kde se dají nakupovat.
A co DJové, kteří hrají z MP3ek? Jak se na ně díváš?
Nikoho nesoudím; ale doufám, že si uvědomují, že tím jejich hudba o něco přichází.
Vždycky mě udivuje, co všechno se dá v tvých nahrávkách zaslechnout. V mixu Diminishing Returns z roku 2003 jsem třeba ke svému údivu objevil českého zpěváka Jiřího Korna zpívajícího jeden hit z osmdesátek. Nevzpomínáš si, jak ses k němu dostal?
Koupil jsem ten vinyl v Praze, když jsem byl na Creamfields. Procházel jsem se Starým Městem a narazil jsem na knihkupectví, které mělo oddělení s deskami. Koupil jsem pár levných vinylů, které vypadaly nějak zajímavě. Až doma jsem pak objevil, že na Kornově desce je coververze mé oblíbené věci od dvojice Hall & Oatese. Bylo vtipné zahrát ji v mixu společně s originálem. (Je to skladba Akrobat z desky 24 stop z roku 1984, v originále I Can't Go for That (No Can Do) - pozn. KV)
Kupuješ vinyly i na cestách?
Moc rád chodím do antikvariátů v evropských městech, ať je to Milán nebo Bratislava. Člověk tam vždycky objeví něco pozoruhodného. Tohle turné je bohužel jiné, máme mezi štacemi strašně málo času. Vypadá to, že letos si z Prahy nic neodvezu.
Na desce Endtroducing.... máš skladbu Why Hip Hop Sucks in 96 (Proč hip hop v roce 96 stojí za prd). Vždycky si říkám, jak by zněla její verze v roce 2010 při současném stavu hip hopu.
Každý hudební žánr je jako živá bytost, která má určený nějaký čas: narodí se, dospěje a jednoho dne umře. I velké historické osobnosti jsou často oslavovány až poté, co dosáhly svého tvůrčího vrcholu, a s hudebními žánry je to stejné. Podívej se na jazz, který býval kdysi mimořádně agilní scénou; i když se tam občas objeví něco zajímavého, tak jeho čas už skončil.
Hip hop zažil skvělé časy, ale v posledních letech jen tak přežívá a nenabízí kreativně nic nového. Lidi si o mě myslí, že jsem nikdy neměl rád hip hop, což ale rozhodně není pravda. Vyrostl jsem na něm a nikdy jsem ho nepřestal milovat. I když jsem někdy kritizoval tendence, které se v rámci scény objevily, vždycky jsem se cítil být její součástí a zkoušel jsem hledat nové cesty, kterými by se žánr mohl vydat.
Tvoje poslední deska The Outsider vznikla jako reakce na hiphopové hnutí hyphy z Bay Area, kde bydlíš. V roce 2006 se zdálo být hyphy v rámci hip hopu něčím zcela revolučním, jenže komerčně nikdy skutečně neprorazilo. Jak ta scéna vypadá teď?
Bohužel tak nějak upadá. Hyphy byla scéna, která ve své době pulzovala aktivitou. Nebyla to jen hudba, byl to způsob života s vlastním jazykem, oblečením a rituály. Jenže pak se stalo to, co se tady v Bay Area stává hodně často - když se něčemu věnuje příliš mnoho pozornosti, nakonec to odumře. Je smutné, že trvalo skoro patnáct let, než si někdo hyphy všiml. Lidi si mysleli, že hip hop ve Friscu umřel s Tupacem, ale mezitím se tu děly fantastické věci. A když to zbytek světa zjistil, lidem tady už po těch letech začaly docházet nápady. Ale byly to skvělý roky, stýská se mi po nich.
A co tvoje nová deska?
Pracuju na ní už od listopadu loňského roku, ale ještě nejsem úplně hotov. Snažím se tentokrát omezit, co se týče technologie; jako kdybych se vrátil zpátky do doby Endtroducing.... - jen já, desky a sampler. Zatím jsem hodně spokojený, budu nový materiál hrát i na turné a už rozdávám některé tracky DJům, aby je zkoušeli v klubech. Taky asi brzy vydáme na Mo'Wax singl nebo EPčko. Lidi, kteří nový materiál slyšeli, mi říkají: „Kámo, seš zpátky." Což mě trochu štve, protože jsem nikam neodešel. (smích)
