Rozhovor - Třiašedesátiletý král flamenca se vrátil po třech letech do Prahy. Paco de Lucía se svou doprovodnou skupinou vystoupil v úterý ve vyprodané Smetanově síni Obecního domu. Jejich koncert zakončily ovace vestoje
Paco de Lucía, vlastním jménem Francisco Sánchez Goméz, se věnuje flamencu od útlého dětství, je považován za jednoho z největších inovátorů tohoto stylu. Je představitelem nové generace, která přišla v 60. letech, a tradičnější flamenco postavené především na zpěvech a tancích hodně posunul do instrumentální polohy.
Právě díky jemu se flamenco dostalo ze španělských hospod, kde probíhaly legendární tablaos, tradiční souboje v rychlosti, technice a ekvilibristice, až do největších světových koncertních sálů.
Dlouhá léta byl spoluhráčem jednoho z největších zpěváků historie flamenca El Camaróna de la Isla, natočili spolu čtrnáct alb. Album Friday Night in San Francisco, které de Lucía nahrál společně s Johnem McLaughlinem a Alem di Meolou, patří mezi nejpopulárnější jazzová alba druhé poloviny minulého století. Nahrával i s kytaristou Larrym Coryellem nebo Chickem Coreou.
Kytara Paka de Lucíi zní také v mnoha filmech Carlose Saury; skladba Entre dos aguas je známá z tragikomedie Vicki Cristina Barcelona Woodyho Allena.
V posledních letech produkuje Paco de Lucía desky velmi sporadicky: v roce 1998 vydal album Luzia věnované své zemřelé matce a před šesti lety vyšlo prozatím poslední album Cositas Buenas.
V Praze vystoupil s kompletní sedmičlennou doprovodnou skupinou, ve které najdeme zpěváka Duquendeho či tanečníka Farruca (vnuk slavného romského tanečníka, který si říkal El Farruco a byl zakladatelem legendárního andaluského tanečního rodu).
Od vydání posledního alba Cositas buenas uběhla poměrně dlouhá doba. Chystáte novou nahrávku?
Máte pravdu, už je to opravdu docela dlouho. Ale myslím, že už dnes mám jistá privilegia a nahrávám album, až když opravdu chci. Na novém materiálu nicméně pracuju, mám zatím hotové nějaké menší časti, ještě to chce čas. Doufám, že by album mohlo vyjít v příštím roce.
Myslíte, že se v průběhu let Vaše hra nebo řekněme cítění hudby změnilo? V rocku nebo popu se většinou autoři nebo interpreti zklidňují, jak je to u flamenca?
Nemohu říci, že bych dnes hrál nějak klidněji. Pokud mluvíme o osobě, člověku, tak ano. Čím se stáváme dospělejšími, tím ztrácíme trochu té - řekněme - mladické divokosti. Ale s hudbou a hraním je to jinak. Když jsem na scéně, vůbec necítím svůj věk; stále jsem nervózní, když vcházím na pódium, a přitom žhavý a natěšený na hraní stejně, jako když jsem byl mladík.
Flamenco jste do velkých koncertních sálů světa vlastně přivedl vy. Přesto ale patří spíše do hospod. Hrajete ještě občas na takových místech? A jestli, tak asi už jen pro potěšení, ne ze soutěživosti, že?
No, dneska když mluvíme o místech, barech či kavárnách, co se honosí titulem Flamenco, v drtivé většině nejde o nic jiného než turistické atrakce; nemá to vůbec nic společného s moderním flamencem. Znám hodně mladých muzikantů, ale ti většinou studují hudbu a vyvíjejí obrovské úsilí, aby dosáhli vysoké kvality. Předhánění se a soutěžení v barech je skvělé, když seš mladý, potkáváš tam přátele a tak... Ale nemá to žádný efekt na hudební vzdělávání.
A jak je na tom dnes flamenco? Máte nějaké nové objevy, nečekané spolupráce?
Já vždycky chtěl být kytarista flamenca a necítím se moc dobře mezi těmi mladými popovými hudebníky, kteří chtějí flamencem jen okořenit svou hudbu. Podobné to je i s některými lidmi z flamenca, kteří se snaží dosáhnout úspěchu s tím, že posunou svou hudbu víc k popu. Někdy mi to přijde líto, když kvůli tomu ztratí tvář a identitu. Pochopitelně, že má každá generace právo zkoušet nové cesty jak se vyjádřit, ale vždycky říkám: Buďte autentičtí a nikoho nekopírujte...
Příští rok uplyne třicet let od vydání slavného alba Friday Night in San Fancisco, které jste nahrál s Johnem McLaughlinem a Alem di Meolou. Chystáte třeba vzpomínkové koncerty, případně další desku?
Mám na první turné s těmito vynikajícími muzikanty skvělé vzpomínky. Ale všichni tři máme svá ega - a taky nechceme zničit tu nádhernou dobu a novými pokusy chtít obnovovat něco, co už nemůže být tak dobré jako tehdy...
Jak vzpomínáte na Camaróna de la Isla? Podle všeho to musela být výjimečná osobnost...
Doba, kdy jsem hrál s Camarónem, byla pravděpodobně ta nejlepší v mém životě. Velmi mi chybí a byl jsem smutný, když jsem se dozvěděl, že zemřel. Byl to mimořádný člověk: přítel a hudebník, který žil pro svoji vášeň.
V Barceloně na festivalu Primavera Sound nedávno proběhla pocta věnovaná právě jemu a jeho albu La Leyenda del tiempo. Účastnil jste se jí?
Skvělý nápad, ale nehrál jsem tam...
Za to, že jste se stal flamencovým kytaristou, prý může hlavně Váš otec, je to pravda? Vedl prý Vás i Vaše sourozence k hudbě od raného mládí, s bratry Ramónem a Pepém jste pak dlouho hrál…
To je pravda, učil jsem se hrát na kytaru od svého otce. Stálo ho to hodně úsilí, nebyl to moc dobrý hudebník, ale hrál a hrál; hlavně proto, aby udržel rodinu při životě. Tehdy jsme byli opravdu chudí a bez prostředků. Hraním se dalo vydělat alespoň něco málo. Se svými bratry jsem hrál dlouhá léta, Ramón mě také hodně naučil a jako rodina jsme drželi hodně pohromadě, možná nás utužily i ty chudé poměry. Po pár letech jsem se ale musel vydat vlastní cestou. Když Ramón zemřel, bylo to velmi smutné, byl skoro jako můj otec.
Vy svoje děti vedete podobnou cestou?
Nene, z mých dětí muzikanti nebudou. Ale pracují v kreativních oborech, například u filmu.
Během kariéry jste dosáhl mnoha met a úspěchů. Máte před sebou ještě nějakou výzvu?
Došel jsem k tomu, že jsem velmi šťastný a spokojený se svým životem a užívám si každý den. Mám velkou výhodu, že si v podstatě můžu dělat, co chci, když chci natočit album tak to udělám, když chci jet na turné, tak jedu. Jsem velmi vděčný za to, co jsem se svou hudbou dosáhl. Už nehledám úspěch, už nechci pracovat na lepší či větší kariéře. Dělá mě šťastným, že můžu hrát a lidé to mají rádi a chodí na moje koncerty...
