Recenze - „Chceš po mě, abych byla někým, kým opravdu nejsem," zpívá rapperka a vizuální umělkyně M.I.A. na své nové desce /\/\ /\ Y /\ (neboli MAYA). Refrén patří singlu XXXO - což je její zatím nejokatější pokus vytvořit skladbu, který by mohla v rádiích konkurovat žvýkačkovým popěvkům Lady GaGa.
Klobouk dolů, mise byla se vší grácií splněna a rádia dostala jeden z největších hitů léta 2010. Čert sper módní electro-popový zvuk, skutečný problém této skladby je právě v citovaném refrénu.
M.I.A. v něm chce vzkázat širému světu, který ji objevil až s předloňským hitem Paper Planes, aby ji přestal zařazovat do škatulek, v nichž se necítí dobře. Problém je ovšem v tom, že M.I.A. na třetí desce sama nedává odpověď na to, kým by vlastně chtěla být.
Touha po masovém úspěchu
Její debut Arular i druhé album Kala ji představilo jako hudebnici s jasnou vizí, jež stylem hiphopových zlodějů recykluje globální pop do vzrušujícího multimediálního balíčku. Hit Paper Planes a jeho následný hiphopový remix Swagga Like Us, který převedla s americkými rappery na předávání Grammy v devátém měsíci těhotenství, ji ale posunul z kategorie „oceňovaných umělců pro hrstku elitářů" do kategorie regulérních mainstreamových hvězd.
Ať vás litanie o identitě v XXXO nesplete. M.I.A. vždy toužila po masovém úspěchu; zároveň ale moc dobře ví, že si nemůže pod sebou úplně podřezat větev autenticity a věrohodnosti, na které její hype stál.
Schizofrenní a roztěkané album MAYA ji tak představuje v pozici mezi dvěma světy i identitami. Na jedné straně chce zůstat politicky nekorektní provokatérkou s pouličním soundem, na druhé být popovou hvězdou typu Madonny. Potíž je v tom, že dohromady se to jaksi autenticky zvládnout nedá.
Se třetí deskou poprvé vyplouvají na povrch i kontradikce uvnitř její tvorby: kontroverze najednou působí uměle a politická agenda s tamilskými separatisty a jejich "spravedlivou" válkou naivně, nebo rovnou otravně. Image rebelky obhajující třetí světa a bojující s blahobytbým Západem skrze agresivní pop se bortí jako domeček z karet.
Mluvčí třetího světa?
První pochybnosti zasadil v květnu několikastránkový profil v The New York Times. Publicistka Lynn Hirschberg v něm vyobrazila Mayu Arulpragasam jako někoho, kdo moc dobře ví o mediálním potenciálu politických provokací.
Nad francouzským nákypem v luxusní restauraci v LA říká M.I.A. moudra jako: „Nechci být jako Bono nebo Lennon, neříkám: Dejte míru šanci. Radši: dejte válce šanci." - a pak se vrátí do svého domu, který jí koupil současný partner a otec jejího dítěte Edgar Bronfman Jr., takto dobře postavený manažer u Warner Music Group.
Rebelská image M.I.A. byla postavená na příběhu jejího otce, po němž pojmenovala i svůj debut Arular - jenže glorifikovaný údajný vůdce Tamilských tygrů, od něhož si vypůjčila radikální politickou rétoriku, ve skutečnosti u Tygrů nikdy nebyl a namísto skrývání před úřady pracuje jako učitel v Británii. Hysterická reakce zpěvačky, jež jako odvetu zveřejnila na Twitteru telefonní číslo novinářky, byla důkazem, že článek se dotkl citlivého místa.
Vlastně je úplně jedno, že M.I.A. postavila svoji image na anti-amerikanismu, odmítání korporací a antikapitalismu, ale užívá si života v Hollywoodu a vydává hudbu na nadnárodním labelu. Pop je přece jedna velká továrna na iluze, v níž hvězdy splétají lži, kterým my sami chceme věřit (a nakonec si sami dáme i odpověď, jestli zpěvačka pragmaticky naplnila poptávku po bezbolestné partyánské romantice, nebo se přes ni pokusila "prodat" problémy nezápadního světa).
Tak jako tak, všechno by se jí dalo odpustit, kdyby nová deska servírovala hity, jež by narušovaly sonický status quo, bořily kluby a ohýbaly gramatiku popu jako na albech Arular a Kala. Ničeho takového se ale na novince MAYA bohužel nedočkáme.
Jsou tu jisté náznaky - Steppin Up se snaží spojit svalnatý dubstep s klaustrofobickými industriálními beaty, ale úvodní salvo prozradí všechny triky a nic dalšího se nestane. Totéž platí o šestiminutové skladbě Tequilla, jež působí nedodělaně, jako by se v druhé polovině nedostavil na nahrávací session hostující rapper.
Album MAYA má komentovat globální informační tíseň našeho světa ovládaného vyhledávačem Google. Skutečně paranoidní atmosféru se ale daří navodit snad jen ve skladbě Lovalot samplující dancehallovou baladu I Said It od zpěvačky Opal.
Politika jako latex
Ještě něco inkriminovaný článek v NY Times prozradil - M.I.A. je fascinovaná Madonnou. Stejně jako ona chytře manipuluje médii, natáčí desky jako celostní balíčky a snaží se za každou cenu držet krok s aktuálními společenskými trendy i hudebním undergroundem. Klíčový je proto výběr spolupracovníků.
Tři roky staré album Kala chtěla M.I.A. původně natočit v USA s hvězdnými producenty, jenže nedostala víza, a tak se vydala na cesty po tzv. třetím světě (Libérie, Indie, Angola, Trinidad, Jamajka) a svůj electro-pop naroubovala na lokální hiphopové mutace, jako byl brazilský baile funk, jamajský dancehall nebo trinidadskou variaci na soca.
Výsledkem byla živá podoba etnické hudby na míle vzdálené idealizovaným představám o ušlechtilých tančících primitivech ochraňovaných západní škatulkou world music. Byl to trochu novodobý hudební kolonialismus, exploatace na způsob Boylova Milionáře z chatrče k němuž M.I.A. natočila hudbu - ale bylo to originální.
Na Maya se vykrádá jen z městských kultur, které jsou civilizačně, co by kamenem dohodil. Velký prostor dostal londýnský dubstep, přesněji jeho mačistický proud, který zastupuje nepříliš inovativní producent Rusko; apokalyptické podtóny ale nahrazuje bezúčelná agresivita.
Meds And Feds je postavená skoro kompletně na instrumentálním podkladu skladby Treats newyorského projektu Sleight Bells čerstvě podepsaného na její label NEET. Jejich kombinace electro beatů, distortovaných metalových riffů a andělského popového zpěvu je v originále mimořádně zábavná, jenže M.I.A. svým otravným skandováním celý večírek pokazí.
It Takes A Muscle je překopaný osmdesátkové pop-reggae hitík holandské skupiny Spectral Display, který M.I.A. a její producenti posouvají do plážového rytmu.
Ať to nevypadá jako výtka, samplování nebo přebírání skladeb jsou v popu legitimní taktiky; co se hodnotí, je provedení, posun a originalita „vykrádaček". Sampl z klasiky Ghost Rider od Suicide v Born Free možná je originální, ale ve výsledku je to hrozná nuda.
V klipu k této skladbě je před kamerou popraveno dítě a jeho mozek spektakulárně vystříkne do kamery. Nikde žádné morální poučení, žádný kontext, v němž se násilí děje - M.I.A. jen chtěla vyvolat kontroverzi a připomenout světu, že je zpátky.
V minulosti to na chvíli vypadalo, že si srílanská rapperka přivlastnila západní taktiky showbyznysu, ale a chce skrze svoji hudbu prodávat politiku. Její třetí album MAYA ale nakonec bohužel prozrazuje přesný opak - hudba se tady jen prodává skrze politiku, kterou používá podobně jako Madonna sex a Lady GaGa latex.
M.I.A. - /\/\ /\ Y /\. CD, 42 minut. XL Recordings/Warner Music, 2010.
