Recenze - Radiohead jsou manipulátoři. Ostatně jako každá kapela, která se dostala na stadiony i do hal a chce se tam udržet. Musí si vždycky hrát s davem, vyjednávat s ním, dráždit ho, podbízet se mu nebo ho někam vést.
Po včerejší pražské koncertní premiéře přitom nutno konstatovat, že v posledních třech dekádách nikdo nezavedl masové publikum do takových dálek jako právě Radiohead. Všechny ty statisíce posluchačů, kteří se ztotožnili s úzkostmi generace X artikulovanými na albech The Bends a OK Computer, táhla tahle nenápadná kapela hlouběji a hlouběji do jeskyně experimentů, a přitom za sebou zanechávala čím dál míň drobečků. Nakonec jim ještě řekla, zaplaťte nám za tuhle neplánovanou exkurzi, kolik chcete.
Už proto je impozantní, jak velká masa se do tohoto sálu stalaktitů z LEDových krápníků na pražském Výstavišti nechala vlákat. Publikum, které je hlavní hvězdou večera natolik vychované a zvyklé na nezvyklé, že dokáže potleskem na otevřené ploše v plném slunci ocenit i ryze klubové noční berlínské krysy Moderat.
Jestliže Depeche Mode těší opájet se na stadionu vlastní slávou a užívat si ruce rozhoupané na Gahanův povel a za tu cenu vám nasypou všechny největší hity, a Björk je zase nepředstavitelná bez pořádné porce postmoderního komedianství, pak hlavní zbraní Radiohead je, že se vždycky chovají pasivně agresivně, jako kdybyste neexistovali, jako kdybyste nebyli a nic nechtěli, protože, co byste měli chtít? Je to jejich koncert.
A oni se neohlížejí za záda, jestli za nimi někdo jde, nebo ne, o čemž svědčí už samotný setlist: kdyby vám chtěli nadbíhat, neminul by singly Karma Police, No Surprises, Just, Street Spirit (Fade Out), nemluvě o Creep. Možná to při popisu působí bezohledně, ale jinak se kapela, která se chce někam vyvíjet, nemůže zachovat.
Už po skončení úmorného turné k OK Computer si troufali nehrát hity, daleko víc je zajímala dokonalost provedení současného repertoáru.
V neděli si při české premiéře stanovili, že přišli odehrát v úvodu komorně poklidný set s neustálou předzvěstí konce, o níž se i mimoděk postaraly dvě finální skladby z jejich alb zařazené za sebe - A Wolf at the Door a Videotape - a když došlo na srdcervoucí Exit Music (For a Film), z LED tyčí se spustil sníh a celé Výstaviště ztichlo jak o štědrovečerní noci.
Dojem preciznosti a totálního ponoření do hudby pěti stydlínů stvrzuje i to, že koncert Radiohead vlastně nenabízí žádnou předváděčkovou show. Když za ni tedy nepovažujete rozmáchlost hry na kytaru Jonny Greenwooda, kvůli níž musel jeden čas nosit chránič, a tanečky Thoma Yorkea, jež se lety proměnily z úzkostného elektrošokového trhání do relativně party animal podoby. Musíte ovšem za „party" považovat den bez myšlenky na sebevraždu.
To vizuálně impozantní je ponecháno výhradně na nedostižné - a v Čechách nevídané - hře studených LED světel, která z kapely snímá tíhu dělat nějaké opičky. Oni se pod ní pohybují s cílevědomostí a profesionalitou vývojářů ve Fantomasově laboratoři, bezchybný Thom Yorke vystřídá piano, kytaru a v raritní Bangers & Mash zasedne i k malé bicí soupravě.
Když se dostali až sem, Radiohead si jen po očku čekli, kolik z vás na jejich cestu následovalo - nikdo nechybí - a odmění vás vypjatou Idioteque i odzívlým Airbagem.
Pražská premiéra jen potvrdila, že všechno, co umí, všechno, co se za ta léta naučili, využívají beze zbytku k další cestě - byť to v praxi znamená spění k výrazovému minimalismu, zesložiťování struktur a rezignování na jednoznačné hity - viz novinka These Are My Twisted Words. Kid A (ke kterému se často vraceli) a In Rainbows mají v tomto ohledu mnoho společného.
Ať už ale člověk sleduje jejich sedmialbovou pouť posledními dvaceti lety nebo nedělní dvouhodinový koncert, zjistí, že jako průvodci jsou mistři tempa. Pořád jinde, nebo o něco dál, než by bylo příjemné vašemu turistickému štrádování, ale vždycky na dohled, abyste je mohli dohnat.
