Rozhovor - Jednou z hvězd letošního ročníku Colours of Ostrava bude britský zpěvák a skladatel Jon Anderson. Legendární hlas skupiny Yes, která v roce 2008 oslavila čtyřicet let své existence. Dlouholetý hudební partner skladatele filmové hudby Vangelise a spolupracovník King Crimson, Kitara nebo Tangerine Dream přijede na festival s velmi komorním programem.
Bude vystupovat sólově jen s akustickou kytarou, slavné artrockové skladby od Yes tedy na Colours zazní ve střídmých a nezvyklých verzích. Anderson sám překvapil nejen tím, že pouštěl do telefonu hned několik ukázek své nové tvorby, ale hlavně byl tento hluboce duchovně zaměřený pětašedesátník velice zábavný, plný optimismu a ironie.
S jakým programem do Ostravy přijedete? Můžeme se těšit také na staré písně Yes?
Určitě, fanoušci Yes se nemusí bát, to bych jim neudělal. Budu hrát nějaké písně od Yes, také pár skladeb z alb které jsem nahrál s Vangelisem, něco ze svého sólového repertoáru a také pár nových písní. Půjde vlastně o velmi komorní vystoupení, pouze hlas a akustická kytara. Pravděpodobně bude hodně lidí překvapených, že se tyto písně dají takto přednést.
Poměrně dlouho jste nevydal nic nového, ani s Yes ani pod svým jménem. A teď najednou mluvíte o nových skladbách, bude nové album?
Doufejme. Nové písně jsou z mého nového projektu, velmi obsáhlého. Pracuji na něm přes pět let a mělo by jít o čtyřhodinový kus. Možná vyjde letos, možná příští rok a jedná se o monotématický projekt, který je velmi duchovní, najde se v něm mnoho radosti, štěstí, lásky.
Tedy všech věcí, kvůli kterým žijeme. Před pár lety jsem občas chodil do škol na jakési besedy, to bylo velmi inspirující. Děti jsou na jednu stranu velmi tiché, ale když něco řeknou tak to stojí zato. Jedno děvče mi tam na otázku proč žijeme, odpověděla: Abychom našli boha. To mě úplně ohromilo, samozřejmě že to spousta lidí ví, možná i všichni. Ale většina z nich na to zapomíná. Moje nové písně jsou právě o objevování boha a dobrodružstvích kolem toho.
A co Yes? Jak to momentálně vlastně vypadá s vaším vystupováním s nimi?
Tak to je velmi těžká věc. Byl jsem loni velmi nemocný, absolvoval jsem šest operací. Nyní jsem na tom o hodně lépe, ale koncertování s Yes je velmi vyčerpávající. Víš, jsou to moji bratři, ale někdy ani se svými bratry nemusíš souhlasit. Oni chtějí vydělávat peníze, což dneska znamená hlavně dělat koncerty. Před měsícem jsme měli takovou debatu, říkal jsem jim - pánové, už jsem na tom celkem dobře, pojďme do studia, nahrajeme něco nového, užijeme si nějakou legraci a oni že ne, že mají naplánované turné. Hrají teď s jiným zpěvákem, vypadá jako já, když mi bylo dvacet pět (směje se).
Ano, o tom jsem četl, jde o nějakého chlápka z revivalu Yes že ano?
Je to tak. Ale je to docela sympatický chlapík. Byl jsem z toho nejdříve hodně smutný, ale pak jsem si řekl, že je to jejich rozhodnutí a nemá cenu to řešit. Stejně jsem nemohl téměř půl roku zpívat, hodně jsem maloval, ale teď už je to naštěstí v pořádku.
Hodně se těším na koncerty v Evropě, pojedu na ně spolu se svojí ženou Jane, to je můj anděl. Právě ta mi v loňském roce, když jsem byl dvakrát velmi blízko smrti, zachránila život. Všechno organizovala, stála při mě.
Ve všech případech jde o sólové koncerty. Musí to být pro Vás velmi zvláštní, když jste se například s Yes vždy specializovali na výpravná představení ve velkých halách.
Jo, tak těch už mám dost (říká pobaveně, ale rozhodně). Odehrál jsem snad víc velkých koncertů, než se dá za život stihnout. Občas teď zpívám s orchestrem, je to součást mého projektu, o kterém jsme mluvili, lidé mi hodně posílají mp3 z celého světa, když mně zaujmou, tak je nazpívám a pošlu zpátky.
To jsou věci, které mne teď baví. Stejně jako vystupovat jen s kytarou. Člověk si musí dělat něco pro radost sám sobě, tyhle velké věci už pro mne nejsou. Docela by mne bavilo, kdyby lidé mohli zpívat se mnou, něco jako karaoke.
Hmm, tak to budete možná překvapený, lidé v ČR milují karaoke.
Vážně? To si musím něco připravit.
Rick Wakeman nedávno předvedl v Londýně Six Wifes of Henry VIII. Kritika show velmi chválila, jen se objevilo hodně názorů, že jde o hudbu poplatnou době svého vzniku, že v současnosti už nikoho neosloví. Také máte pocit, že art rock už dnes nikoho moc nezajímá?
Mám Ricka velmi rád, stejně tak jeho skladby. Hrál jsem s ním přes třicet let, chápeš? Co se týče art rocku, těžko můžu říci, že skladby které jsme v sedmdesátých letech dělali s Yes, dneska nikoho neosloví, podle mne je v nich spousta života i po těch letech. Stále jim věřím, myslím, že jsou nadčasové.
Ale to je můj názor. Vlastně vždycky, nejen dnes, ale i před třiceti lety, když ses zeptal, jestli jsou Yes opravdu tak dobří, tak ti šest lidí z deseti odpovědělo, že ne (směje se). To je normální, výjimkou jsou možná Beatles nebo Stones. Zajímavé je že na staré skladby Yes nebo Jon & Vangelis reaguje stále hodně mladých lidí, kteří se se mnou spojují přes MySpace nebo Facebook.
Našli si je sami. Když se o tvoje staré skladby zajímají mladí lidé, nemůžou být mimo, chápeš? My jsme s Yes nedělali hudbu pro šedesátá, sedmdesátá nebo osmdesátá léta. Dělali jsme hudbu, tečka. No a co se týče kritiků, přestal jsem si jich všímat někdy v roce 1972 nebo 1973, přesně nevím. Je zbytečné ztrácet čas s lidmi, kteří tráví tolik času v koupelně před zrcadlem (směje se).
Téměř všechny vaše děti se také věnují hudbě. Nezkoušel jste je před tímto rozhodnutím varovat?
Vůbec ne. Občas jsem se je pokoušel ovlivnit, ale většinou mne poprosili, ať se do toho nemotám. Takže by mne stejně neposlechli, to je asi normální. Celkem se mi líbí, co dělají, jsem na ně hrdý. Jsou dobří skladatelé, dělají krásnou hudbu. Zřejmě jsou po tátovi (upřímně, ale hrdě se směje).
