Jarre: Daft Punk ani Crystal Castles není taneční hudba

Josef Vlček
16. 11. 2008 15:50
Klasik elektronické hudby zrekonstruoval Oxygene

Rozhovor - Klasik elektronické hudby Jean Michel Jarre vůbec nevypadá na šedesát. Účesem i vystupováním ale nezapře přelom šedesátých a sedmdesátých let.

V rodákovi z francouzského Lyonu je pořád něco z tehdejší rockové bohémy. Možná si vzpomenete na mladého Billa Wymana nebo Jeffa Becka, možná na Ivana Krále. S jeho retro image hodně souvisí i to, co před několika dny předvedl v Praze, moderní rekonstrukci debutu Oxygene, který v roce 1976 ve velkém zahájil nástup elektronické rockové hudby.

Čtvrteční koncert i rozhovor potvrzují, že Oxygene má být spíš extenzí moderní vážné hudby než dance music. Ale Jarre tvrdí: Rozlišujte věci, které jsou módní a které moderní; ani daft Punk, Air, Chemical Brothers nebo Crystal Castle nejsou taneční hudba.

Proč jste se rozhodl pro koncertní rekonstrukci svého alba Oxygene?
V posledních letech jsem se zabýval nejmodernějšími technologiemi elektronické hudby. Cítil jsem, jak se tím potácením ve světě hi-definition vzdaluji svým kořenům. Chtěl jsem se k nim vrátit, protože v nich vždycky najdete obnovu sil a inspiraci k nové cestě. Já jsem nikdy předtím nehrál Oxygene živě. Nahrával jsem ho i na svou dobu ve velmi laciných podmínkách - a už tehdy jsem snil o tom, že ho jednou předělám.

A zároveň jsem si říkal, že díky systémům high definition je možné i z hudby, koncertně realizované na starých analogových syntezérech, vydolovat něco úplně nového. Takže hrajeme na jakýchsi syntezátorových stradivárkách, ale technologie, kterou je to pak dále sdělováno posluchači, je hypermoderní.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Mimochodem, kolik nástrojů jste potřeboval k natočení původního Oxygenu?
Nevím přesně, dvanáct nebo čtrnáct. Abych to dnes zahrál živě před publikem, potřeboval bych nejméně osm rukou. Proto mám na pódiu tři asistenty. Dohromady používáme asi šedesát starých nástrojů, které nemají žádné předprogramování a žádnou počítačovou paměť. Nikdo si nedovede představit, kolik je práce s jejich laděním. Ale je to s nimi nádherné. Stále více mám pocit, že práce s těmihle starými, dávno nevyráběnými nástroji připomíná vysoké kuchařské umění. Vytváříte dílo, které je rafinovanou harmonií frekvencí, textur a barev. Současné technologie samozřejmě dokáží úžasné zázraky, ale to už je vaření z polotovarů.  

Jak jste se dostal vy, syn váženého skladatele filmové hudby, k elektronice?
Já jsem od mládí hrál rock a zároveň studoval vážnou hudbu. Byl jsem tři roky žákem Pierre Schäffera, podle mého názoru největšího skladatele konkrétní a elektronické hudby všech dob. Studium u něj se skládalo jak z teorie, tak z práce v laboratoři. On neříkal, že pracuje ve studiu, ale v laboratoři. A byl to Schäffer, kdo mi nakonec řekl, abych nebyl laboratorní krysa a šel se svou muzikou do konfrontace s posluchači.

Nějaký hudební historik by měl zpracovat vliv význačných skladatelů soudobé vážné hudby na rockovou hudbu šedesátých a sedmdesátých let. Vy jste studoval u Schäffera, Zappovi pomáhal radami Edgar Varése, Irmin Schmidt z Can byl žákem Karl-Heinze Stockhausena, John Cale se učil u LaMonte Younga, Eno u Cornelia Cardewa.

Foto: Archiv

Ano, v šedesátých letech existovala silná generace skladatelů a hudebních pedagogů zároveň, lidé otevření a nadaní svobodným myšlením. Předávali ho svým žákům a protože rock byl díky Beatles a jejich generaci hlavním médiem doby, žáci mu nemohli odolat, využívali toho, co se od těch velkých lidí dozvěděli, a předávali to široké společnosti. My jsme v tom osmašedesátém s Schäfferem víc diskutovali než hráli - a to, co jsme při těch hovorech probírali, mě poznamenalo na celý život.

Takže váš Oxygene byl jakousi popularizací myšlenek avantgardních skladatelů vážné hudby?
Zjednodušeně řečeno. Schäffer nám říkal: Jestliže se umělec rozhodne považovat nějaký hluk za hudbu, tak je to hudba. Učil nás myslet nikoli v melodiích, ale v barvách zvuků. Od nás se to pak dostalo do současné pop music. Když budete pečlivě poslouchat ty nejběžnější současné pop hity, tak zjistíte, že vůbec nestojí na zapamatovatelných melodiích, ale na soundu. Třeba Madonna, tam je to výborně znát.

A jak jste se dostal k chemickému prvku kyslíku jako námětu pro hudební kompozici?
Vzpomínám, jak mi máma vyčítala: Ty jsi pojmenoval svoje první velké dílo po obyčejném plynu! - Ne, ono to souvisí s těmi diskusemi v dobách studentských bouří. Mezi těmi desítkami věcí, které jsme tehdy probírali, mě nejvíc zajímaly problémy životního prostředí. Lidé se ještě nezabývali budoucností planety tolik jako dnes; a když se o ní mluvilo, tak s velkou naivitou. Já jsem se k tomu tématu často vracel. Přiznávám, že taky proto, že jsem vášnivý čtenář sci-fi literatury. Kyslík je podstatou života, a proto je pro mě symbolem života samého.

Francie se od dob Oxygenu stala Mekkou elektronické hudby. Jak vnímáte elektronickou hudbu mladších generací?
Jsem šťastný, že tolik lidí přistoupilo do našeho člunu. Vždycky jsem cítil, že elektronika není dočasná móda, ale nový hudební styl, který se bude dál rozvíjet. V průběhu let se rozprostřela do řady různých stylů.

V devadesátých letech začala být hodně spojována s proudy taneční hudby, ale to je jen jeden sektor. Když si poslechnete nejlepší francouzské elektronické skupiny jako Daft Punk nebo Air, anglické kapely jako Chemical Brothers nebo Justice nebo výbornou mladou kanadskou kapelu Crystal Castle, těžko můžete mluvit o taneční hudbě. Mimochodem, s většinou těch kapel jsem v kontaktu.

Ale pro spoustu příznivců elektroniky jste už stará škola.
Na tom není nic špatného. Rozlišujte věci, které jsou módní a které moderní. To, co dnes dělá elektronickou hudbu módním trendem, jsou hlavně prvky drum´n´bass, což já nemusím, i když jsem s tím taky trochu experimentoval. Kdybyste takové a podobné prvky ze spousty skladeb vypreparoval, tak zjistíte, že tak jako Oxygene a následující Equinoxe tvoří mosty mezi klasikou a populární hudbou. Víte, vzrušující na elektronické hudbě je to, že jsme pořád ještě na jejím počátku.       

Mimochodem, neznamená komorní turné kolem rekonstrukce Oxygenu konec megalomanských akcí, jako bylo vystoupení v Houstonu, v pekingském Zakázaném městě nebo v gdaňských loděnicích?
Nemyslím. Já mám takové události rád, ale sám je nevymýšlím. Vždycky za mnou někdo přijde a navrhne něco neobvyklého, co mě vyprovokuje. A já to beru, protože mě vždycky přitahovala vizualizace elektronické hudby. To je kus toho útěku z laboratoře, o kterém jsem mluvil. Přitahovaly mě věci jako italská opera, která si taky libovala v mohutných scénách, ve věcech větších než život. Jen jsem pro ně použil prostředky, které odpovídají současným generacím. Možná se k nim vrátím, možná ne.

 


 

 

 

Právě se děje

Další zprávy