Pryč je nedávný experiment Pet Shop Boys se symfonickou hudbou k Ejzenštejnovu filmu Křižník Potěmkin, dvojice se vrátila ke svým typickým písním, které v roztančeném tempu syntetické rytmiky obsahují ironické komentáře k aktuálnímu životu v Británii.
Jak snadné je představit si oba dnes už padesátileté intelektuály Neila Tennanta a Chrise Lowea u bílého stolku na šťavnatě zeleném trávníku, jak při šálku čaje hořkosladce a znuděně meditují nad novinami o zhýralém showbyznysu a o strachu ze smrti...
Vzpomenou na nějaké včerejší faux-pas, a nakonec si s gustem zanadávají na politiku, hlavně na milionářského synka Bushe jemuž se ministerský předseda téhle slavné země snaží za každou cenu zalíbit a pro kterého mají dokonce slovo fraud (pitomec).
Na nepříliš hřejícím ostrovním sluníčku se ale nejvíc vracejí do minulosti. Mládí zmizelo a s ním i dvacáté století, o němž je těžké říct něco jednoznačného. Oba si hořce myslí, že bylo sice dobou úžasného rozvoje, ale strašně nelidské.
V jedné chvíli, když žádají své publikum o neomezené povolení zůstat, obrací se k němu jako k tomu jedinému, co jim může dát naději a co je může v tomto světě udržet duševně zdravé.
Na albu Fundamental je fascinující, že Pet Shop Boys natočili dobrou desku, aniž museli něco změnit na soundu, v němž jedou už dvacet let. Zatímco jiní muzikanti se nutí montovat do popových melodií hutné a tvrdé černošské rhythm-and-bluesové groovy, Pet Shop Boys zůstávají u typického britského dancefloorového základu, který je mnohem blíž rocku a třicet let starému bílému disku než dnešní agresivní taneční hudbě.
Dobře vědí, že by jim to nikdo nevěřil, zrovna tak jako jsou mladým posluchačům lhostejné jejich ironické komentáře a meditace. Pet Shop Boys s elegancí, kterou známe z jejich melodií, zestárli spolu se svým publikem. Už nejsou idoly vřeštících teenagerek, ale kultivovanými a náročnými partnery svého zbylého, rovněž stárnoucího a usedlého publika bohatnoucí střední společenské třídy, která si podobně jako oni potrpí na vysokou kulturu, v níž se prvky konzervativní stýkají s hypermoderními jako romantická symfonická nebo komorní klasika s elektronickými zvuky.
Od roku 1986 zkusili Pet Shop Boys mnoho různých experimentů. Odvážně šli do remixové DJské kultury, používali ve svých aranžmá hudbu promenádních orchestrů, pochody pouličních kutálek, klavír v komorní klasice, samply z repertoáru brazilské bubenické školy, dokonce sami upravovali hudbu takových klasiků elektronické hudby jako David Bowie nebo Rammstein.
Mají za sebou extravagantní vystoupení, a dokonce ne moc vydařený muzikál Closer to Heaven. Proti těmto výbojům je Fundamental poměrně usedlé album, které se snaží shrnout to, co se jim v různých výbojích vydařilo. Těžko letos najít angličtější desku. Má vznešenost zašlého imperia a pověstné splendid isolation, která je typická nejen pro jejich zemi, ale i pro pomalu zhasínající slávu britské hudby.
Pet Shop Boys: Fundamentals. CD, 48 minut, vydala firma EMI, 2006.
