Katapult byl ve správný čas na správném místě. V polovině sedmdesátých let, kdy začínal, se normalizátorům podařilo prakticky zlikvidovat rockovou scénu u nás. Pár vzdorujících rockerů bylo zahnáno do undergroundu, část z nich skončila jako doprovodní hudebníci popových interpretů a zbytek se chytil jazzrocku, který z principu nemohl oslovit masy.

Došlo tak ke stejnému efektu, jaký v Británii vyvolal popularitu punku. Jen s tím rozdílem, že u nás nešlo o nic nového ani někam něco posouvajícího a jen zdánlivě rebelského: vedle souborů, beroucích se smrtelně vážně, tvořících umění s velkým "U" se najednou objevil Oldřich Říha a spol. a nabídl ten nejjednodušší rock a pro učňovskou mládež sympatickou image ,,Já jsem jeden z vás". To nemohlo nefungovat. Šlo jen o zaplnění místa na trhu, s čímž se svezl ještě i Jiří Schellinger. Pak už režimu byla popularita na obtíž, tak ji prostě tipl - tak jako o pár let později Pražskému výběru.

Od té doby se už jen marně na tyto svá léta snaží navázat, ale nikdy se jim to nepodařilo. Kvalitativně je dnes na zhruba stejné úrovni jako tzv. tancovačkové kapely (tj. třeba Odyssea, Brutus nebo Argema), ale má oproti nim výhodu slavné minulosti.

Když mi bylo 14, tak jsem si od souseda půjčil jejich desku. Byl to živý koncert a tehdy se mi to (ve srovnání s Beatles) zdálo avantgardní. Opravdu jsem si říkal: ,,Tohle je fakt náročná hudba". Píšu to proto, že takový pocit asi nemělo mnoho lidí. Mám z toho nejednoznačný pocit. Kdyby Oldřich Říha nepůsobil tak nesympaticky a kdybych o něm neslyšel z tolika zdrojů tak hrozné věci, tak bych celý Katapult vnímal jako roztomilou sentimentální věc, jednoduchý bigbít, ve své době určitě dost důležitý. Stejně jako Olympic měl Katapult tu výhodu, že v době hladu po rocku byli povolení, tedy jejich desky si kupovalo tisíce lidí, a tím se navždy ,,udělali". A taky dokázali napsat několik opravdu velmi výrazných hitů. To neumí každý. Ale poslední někdy před čtvrt stoletím.

Neznám Říhu osobně, a možná bych ho neměl soudit, ale za ty léta si myslím, že to je dost jednoduchej a ješitnej chlap a to mu myslím pomohlo složit několik geniálně jednoduchých věcí a nebát se je narvat světu. A možná si teď naštvu úplně všechny, co můžu... ale třeba jiné staré legendy, jako Luboš Andršt, Michal Prokop a vlastně i Radim Hladík mi přijdou mnohem nudnější a nepříjemnější, takže s větší chutí si někde z rádia nebo pódia poslechnu ty úplně staré písně Katapultu. Třeba písni Lesní manekýn se sice směju a na všechny kolem pomrkávám, jaká je to legrace, ale zároveň si to doopravdy užívám. Nostalgie.

Jako malej spratek jsem měl asi dva singly a něco na kazetách. Dodnes nechápu, proč si většinu jejich textů furt pamatuju. Vysvětlení jsou dvě. Buď jsem to smažil tak často, že se mi to vrylo jako vyjmenovaný slova a Archimédův zákon, nebo to prozaičtější je, že je to tak hloupoučký, že se toho člověk prostě nezbaví. Myslím, že ta druhá varianta je pravděpodobnější. A pak prostě ve svý době byli Katapult dost pofidérním nástrojem vzdoru, protože se tím dali týrat konzervativní a z režimu připosraný rodiče. Asi, to je spekulace.

Ale fakt je, že mi bylo v tý době vždycky divný, proč jim to nehraje aspoň trochu líp, třeba jako Iron Maiden, Motörhead, nebo aspoň Scorpions. Dneska už vím proč, haha.

Olda Říha, panečku... ,,Řval jsem z pódia bolševikovi pravdu do ksichtu," hlásal titulek v deníku Metro a mně spadla brada. ,,Šli na pár piv, bylo jich víc," vybavuje se mi jeden text. ,,Blues smutných zubních kartáčků," straší další obraz. ,,Já nesnídám sám," notuji si při ranním krmení dítěte... a vzpomínám si na celovečerní Simpsonovy. ,,Musíš najít pravdu," říká tam indiánská šamanka Homerovi. ,,Banány jsou významným zdrojem draslíku," zkouší to žlutý jouda. Ale jaksi to není ono...

Jiří Černý kdysi údajně prohlásil, že dá krk za to, že Katapult nepřežije dvě sezóny. Není divu, že mu to Olda Říha s rozkoší připomíná. Jako bych v jeho zadostiučinění slyšel: vidíš, jak jsi ty posluchače přecenil, idealisto, oni nejsou tak přemoudřelí, jak sis bláhově představoval.

Hrát si pořád to svoje a neustupovat, to je podle Říhy rock. Vlastně by se s tím dalo souhlasit, to by ta neústupnost ale musela být něčím podložena. Z čeho kdy Katapult ustupoval? Na jeho impotentní tvorbě toho cenzura opravdu neměla moc co nalézat, spíš byla ráda, jak se publikum ukázněně baví
a neposlouchá závadnější věci. Mít decentně dlouhé vlasy a hrát riffy na kytaru? Copak to někomu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vadilo? A mířit u posluchačů na nejnižší společný jmenovatel? To je věru hrdinství hodné následování a vavřínů.

Hudba Katapultu mi připadá zcela nezáživná, umrtvující, to ale vem čert, zde jde o otázku vkusu
každého posluchače. Z rebelské, nezávislé, pravověrně rockerské stylizace Říhy a spol. mi ale zároveň tečou slzy smíchu a otvírá se kudla v kapse. To přesvědčení, že rock je něčím víc než pop, které podle mě v československých oficiálních podmínkách nemá jediné opodstatnění zavánějící alespoň trochou logiky... To, že mít v roce 2000 na pódiu kožený kabát a ostentativně na to poukazovat, je znakem příslušnosti k hnutí, které způsobilo jednu z největších (ne-li největší) uměleckou revoluci dvacátého století, a víc jaksi netřeba... Katapult nikdy nebyl rock, jen jeho omyvatelná a sterilní nápodoba.

Mám pocit, že Olda Říha je neústupný bojovník, který si nikdy nevšiml, že jaksi nemá nepřítele. Nebo jste si všimli, že by tento rebel byl někdy proti něčemu konkrétnímu a artikuloval to ve své tvorbě?

Katapult je pro mě nepochopitelné zjevení, které jednoznačně symbolizuje oficiální český rock před sametovou revolucí. Pokud na něj nahlížím z pohledu současného, jeho muzika je přežitá a nezáživná, bez kouska vzrušení. Pokud se přiměji k pohledu pamětníka, s ohledem na reálie osmdesátých let jeho neoddiskutovatelnou tuzemskou slávu chápu. Nebylo mnoho rock'n'rollu a Katapult byl náležitě syrový, zapamatovatelný a přímočarý. A hlavně byl. Objektivně je to legenda, které jsem subjektivně nikdy nepřišel na chuť.

Respektuji Oldu Říhu jako autora nekomplikovaných melodických písniček, tedy disciplíny, která píše historii mainstreamu. Jako hudebníka jej nepovažuji za nijak zvlášť zručného, o to ale v rock'n'rollu zase až tak nejde. Vždycky jsem měl rád písničku Blues.

Upřímně jsem netušil, že ti borci ještě žijou. Význam katapultu jako středověké zbraně celkem dobře vystihuje, že i kapela Katapult kdysi dávno existovala a asi byla mocná až hard rocková, ale je to už středověk. Osobně ji mám spojenou mlhavě s knírem basáka, frontmanem taky dost mačo a s jejich secvičeným kýváním kytar ze strany na stranu. Mám doma dvě jejich desky. U rodičů jsem zadřel gramofon a tím způsobem jsem podědil celou sbírku LPíček. Ale desky Katapultu jsem slyšel naposled v dětství. No a samozřejmě, až se bude psát rok 2006, pak bude možná pozdě na to chtít se ptát: Co děti, mají si kde hrát?

Široce oblíbení jsou tedy hlavně kvůli tomu, že všechno je banálně tak, jak má být. Chlapi vypadají jak pořádní chlapi, hrajou bigbít s chytlavýma koulema a textům se nedá nerozumět. Na koncert Katapultu bych nešel ani zadarmo, možná tak ze studijních důvodů.

Katapult ztělesňuje mnohé z hodnot rocku, díky nimž je hudba postavená na svaté trojici kytary - bicí - zpěv dlouhodobě tak populární. Tyto hodnoty pak míří zejména ke konzervativním posluchačům žánru, kteří chápou lpění na tradici jako důležitější než vývoj, zatímco povědomost a možnost okamžité identifikace řadí nad kreativitu a tvorbu iluzí. Je nicméně pravda, že právě uvěřitelnost a sepětí s každodenností jsou něčím, co můžeme Oldovi Říhovi věřit.

Katapult jako symbol nezlomnosti rockových idolů nicméně přehlušuje samotnou tvorbu kapely, která je tak vnímána především optikou zasloužilých a taky mírně vyžilých rockových strýců, jejichž výdrž ztělesňuje právě figura Oldy Říhy. On i celý Katapult mají blízko k těm, kteří si raději ,,po rockersku" zanadávají, než by nad věcmi začali přemýšlet. To už ale jaksi samozřejmě plyne z představy, že poctivý musí být v očích ,,opravdových rockerů" zároveň jednoduchý.

Katapult jsou pro mě symbolem české scény 70. a 80. let. Dlouhý vlasy, pivo v kelímku, prodřený džíny a nechuť k vládnoucí straně. Na můj vkus to bylo vždycky moc přímočaré, mám ráda oduševnělejší texty, elegantnější zvuk, umělečtější ambice. Ale nic ošklivého mi nikdy neudělali. Jejich písničky jsou jednoduché, přímočaré a čiší z nich lidovost a nenáročnost. Jejich hudba nevyžaduje přemýšlení a prodírání se něčím složitým.

Někdy v prvních minutách dokumentu Rock mého života prohlásí Olda Říha památnou větu: ,,Ty vole, já na vás seru, já nejsem žádnej filosof." Paradoxně pak ale zbytek filmu musíte poslouchat jeho životní moudra. A stejně jako se režisér Gogola ml. nemůže rozhodnout, jestli je Říha kecal, nebo básník, tak i on sám by rád byl za bohéma a génia a zároveň hrál po zaplivaných putykách ,,kila". Koncert v Národním divadle (a proč bez symfonického orchestru?) snad má být pro Říhu utvrzením, že Katapult byli něco víc než průměrná tancovačková kapela, která byla ve správný čas na správném místě. Jeho životního motto (v dokumentu často citované) ,,Obyčejní lidé dokážou neobyčejné věci." tak získává přímo obludných rozměrů.

Jinak je ale Katapult především sociologický fenomén - jeho neutuchající popularita připomíná, že ve společnosti existuje podstatná vrstva lidí, kteří svoji kulturu chtějí hlavně jednoduše. V ,,Kaťácích" přežívá český bigbítový mýtus, ze kterého žijí i Ježíš-Střihavka, kožený rebel Kolář, stylizovaní vidláci Kabát nebo rockový národní buditel Landa. S tím, jak je svět čím dál složitější, bude - obávám se - poptávka po podobně jednoduché muzice ještě růst.

Promiňte, že se cituji, ale už je to hrozně dávno, kdy jsem v jakési recenzi v souvislosti s Katapultem někam napsal, že o chuti mateřského mléka nemá smysl diskutovat. Ano, připouštím a hlásím se k tomu, že Kaťáci byli asi opravdu první bigbít, který jsem kdy slyšel. A taky viděl, to bylo důležité, protože až do příchodu "zpívajícího bubeníka" Víti Vávry s ještě delším hárem, než měl Říha s "Dědkem", byli Kaťáci jediné povolené máničky, které člověk mohl vidět tu a tam v televizi. Když mi jejich první desku v nějakých třinácti přinesl Ježíšek, byl jsem nadšen. Ještě ji mám schovanou.

Když ale člověk povyroste a Katapult už najednou není jediným bigbítem, který zná, jeho záře bledne, bledne, až zbledne docela. Ale nechci být zlý. Zkouším si představit, co by se stalo, kdyby Olda Říha - klidně i teď, na stará kolena - potkal nějakého šikovného producenta, kterému by i přes své zbytnělé ego důvěřoval. Vím skoro přesně, co by mu řekl: "Postav kapelu z pořádnejch muzikantů. V první řadě si pořiď druhýho kytaristu, kterej ale bude hrát, jako by byl kytaristou prvním. Ty jenom šmrdlej beglajty, ale nepouštěj se do sól, když je neumíš. Zpívej, jak ti zobák narost. Seženeme spolu dobrýho textaře, kterej ti nebude psát písničky, který se z tebe snažej dělat intoše. Zakaž na koncertech židle. Hraj nahlas, ať to nesedí na prdeli. A pak budeš rocker, kterej nebude k smíchu."

Když se řekne Katapult, tak se mi vždycky vybaví sousloví "nejtvrdší povolená kapela". To asi není moc lichotivé. Ale občas jsme s naším 2CV Bandem (skupina majitelů a příznivců citroënů - kachen koncertující cca dvakrát do roka převážně na kachnařských srazech) hrávali Stovky hotelů. Ani to není možná největší možná lichotka.

Každopádně na Katapultu je něco, co jim kromě velké popularity přineslo i určitý kultovní statut mísící nejízlivý mírný posměch s upřímným obdivem. A tento kult celkem chápu, i když ho přímo nevyznávám. Co to tady vůbec rozvíjím za pateorie? Kaťáci jsou prostě Kaťáci a hotovo!