Debut Piper At The Gates Of Dawn (1967) je jedním z vrcholných děl britské hudební psychedelie.

Osm písní Syda Barretta, který kapelu, zničen drogami a duševní chorobou, brzy po vydání alba opustil, je prvotřídní ukázkou hravé imaginace; zbytek tvoří instrumentálky a první dílko budoucího šéfa kapely Rogera Waterse. Mnoho fanoušků tuhle desku považuje za tu nejlepší od Pink Floyd a ostatní ignoruje.

Těch osm písní (plus dva předchozí singly) se Barrettovi postaralo o nesmrtelnost; pozdější singly a sólová alba už spíše ukazovaly, jak se jiskřivá imaginace rozpouští a zbývají z ní sice fascinující, ale ruiny.

Dvojka A Saucerful Of Secrets (1968) je mým favoritem. Jednu píseň - rozervané Jugband Blues o smazaných hranicích skutečnosti - napsal a nazpíval Barrett, o ostatní se postaral Waters a klávesista Rick Wright.

Psychedelie je vážnější, ke slovu se dostává plíživá působivá jednoduchost (Set The Controls For The Heart Of The Sun, A Saucerful Of Secrets).

Pink Floyd nevědí, kudy kam, tak to (převážně úspěšně) zkoušejí na více frontách. Nejednolitost přidává celku na dráždivosti.

Dvě soundtracková alba, More (1969) a Obscured By Clouds (1972), nabízejí hudbu k dnes již zapomenutým filmům režiséra Barbeta Schroedera.

Kapela si na nich zkouší nejrůznější nálady, z příliš popisných instrumentálek občas vykoukne klenot jako hardrocková The Nile Song či Absolutely Curtains s použitou nahrávkou zpěvu kmene Papuánců.

Dvojalbum Ummagumma (1969) se skládá z živého a studiového disku. Na tom druhém má každý člen Pink Floyd k dispozici půl strany, aby si na ní dělal, co mu bude libo.

Roger Waters zaujme folkovou bukolikou následovanou drsnou koláží konkrétních zvuků (spojovacím zvukem je bzučení mouchy, jíž nečeká šťastný konec),

David Gilmour poprvé ukazuje, čím do budoucna obohatí zvuk Pink Floyd. Příspěvky Nicka Masona a Ricka Wrighta se příliš nevydařily.

Titulní skladba a zároveň první strana alba Atom Heart Mother (1970) je pokusem spojit floydovský zvuk s orchestrem a sbory. Příliš to nefunguje, místy ale docela hezky evokuje morriconeovská spaghettiwesternová témata.

Druhá strana alba přináší tři nevýrazné, téměř folkrockové písničky a zajímavější Alan's Psychedelic Breakfast, experiment, v němž je hudba naroubována na zvuk kapajícího kohoutku a další kuchyňské zvuky.

Tím nejdotaženějším je ale na celé kolekci obal.

Podobnou strukturu má i následující album Meddle (1971). Druhou stranu zabírá dvacetiminutová Echoes, jakési rozloučení kapely s psychedelií.

Skvěle zní především ve filmu Pink Floyd v Pompejích.

První strana je (s výjimkou instrumentálky One Of These Days) vcelku nevýrazně písničková a obsahuje i jediný ,,fórek" v diskografii Pink Floyd - blues Seamus, jehož hvězdou je vyjící pejsek.

Dark Side Of The Moon (1973) je prvotřídní demonstrací dospělosti kapely.

Desítka písní o každodenních neurózách je téměř bezchybná, osobně bych si odpustil nekonečné saxofonové sólo v Money a gospelovou Great Gig In The Sky.

Pořád nerozumím tomu, proč kapela najednou pocítila potřebu zabředávat do takhle laciného soulu.

Následující Wish You Were Here (1975) byla částečně inspirována Sydem Barrettem a jejím tématem byl stesk.

Titulní píseň a dlouhá Shine On You Crazy Diamond jsou právem hity.

Osobně z této snad až příliš vycizelované kolekce favorizuji potměšilou Welcome To The Machine s krásně klouzavým syntezátorem.

K textům alba Animals (1977) inspirovala Rogera Waterse, který v Pink Floyd pevně převzal otěže, Orwellova Farma zvířat.

Sáhodlouhé texty jsou ale doprovázeny tak monotónní hudbou a únavnými kytarovými sóly, že je pro mě celá kolekce neposlouchatelná a v diskografii Pink Floyd jasně nejslabší.

Určitá hudební primitivnost kapele v kritickém roce 1977 vysloužila přezdívku Punk Floyd - což se v době zuřící punkové revoluce jistě hodilo.

Dvojalbum The Wall (1979) je Watersovým dosud nejambicióznějším projektem.

Jeho stopáž je rozsáhlejší než Watersův skladatelský um, proto mezi šestadvaceti písněmi najdeme kromě hitů (můj favorit: Comfortably Numb s Gilmourovou hudbou) i spoustu kompoziční vaty.

Závěrečná scéna soudu je pojata jako muzikál s orchestrem a množstvím zpěváků, což působí jako opravdu tvrdá pěst na ucho. Právě The Wall nejvýrazněji potvrzuje pověst Pink Floyd coby chladných rockových megalomanů.

Kapela ovšem byla při vzniku alba v takovém stádiu rozkladu, že otázku, kam po Zdi dál, nebylo - možná zaplaťpánbůh - nutné pokládat.

Následující Final Cut (1983) je de facto Watersovou sólovkou, kromě členů Pink Floyd na ní hraje spousta hudebníků odjinud.

Mám ji raději než Zeď; už proto, že není tak bohorovná a představuje upřímný, i když nezdařilý pokus vykročit jinam. Album, na kterém se Pink Floyd z pozice aktuálnosti přesunuli do kategorie zasloužilých; zároveň ale poměrně intimní, i když kýčovitý počin.

Následoval Watersův odchod, soudy, znovuzrození teď již legendy.

Závěrečná dvojice alb, A Momentary Lapse Of Reason (1987) a The Division Bell (1994), je dílem trojice Gilmour - Mason - Wright a představuje kapelu coby mistry dospělého, volně plynoucího a zvukově čistého rocku.

Občas znějí docela jako Dire Straits (Lost For Words), několik světlých chvilek (Learning To Fly, High Hopes) na nich ale najdeme. Dojmu, že jde o nastavovanou kaši, se nicméně nelze ubránit.

Navzdory tomu, že vyloženým propadákem není ani jedno floydovské album, osobně si vystačím s deskami do Wish You Were Here včetně.