Recenze - Povídkové filmy zaštítěné slavnými režiséry a spojené prostředím nějaké slavné turistické destinace jsou z producentského hlediska docela vděčná záležitost. Osvědčená filmařská jména a možnost propagovat v příznivém světle atmosféru některé ze známých metropolí jsou lákadlem pro finanční partnery.

Po snímcích Paříži, miluji tě a New Yorku, miluji tě si podobný model zvolili španělsko-francouzští producenti filmu Sedm dní v Havaně. Dali přitom dohromady úctyhodnou režisérskou sestavu sedmi tvůrců, z nichž každý po svém přispěl svým střípkem do mozaiky, z níž se po shlédnutí skládá pestrý a docela věrohodný obrázek života v tomhle fotogenickém a desítky let těžce zkoušeném městě.

Foto: Aktuálně.cz

Klišé i tíha existence

Když se řekne Havana, každému v hlavě naskočí nějaká konkrétní asociace. Někdo si představí zašlé koloniální bulváry, po nichž se projíždějí muzejní exempláře amerických bouráků. Někdo vidí bary s levným rumem a doutníky, tanec až do rána a spontánní a přátelsky naladěné obyvatele, kteří se dokáží radovat ze života. Někomu se zase vybaví bída a všeobecná rezignace v profízlované společnosti, v níž soused donáší na souseda. Každá z těchto představ je částečně pravdivá a klišovitá zároveň. A film si v jednotlivých segmentech s těmito klišé hraje, střídavě je potvrzuje a vyvrací.

Na rozdíl od filmového Paříže a New Yorku se každou z obsahově a stylisticky zcela odlišných povídek line společný melancholický spodní tón, kterým i bez nějakého laciného moralizování prosvítá tíha existence v zemi, která se orwellovskou hantýrkou už přes půlstoletí prohlašuje za ostrov svobody.

Foto: H.C.E.

Na filmu je znát, že ačkoli ho až na výjimku v podobě Juana Carlose Tabía režírovali cizinci, tři ze sedmi scénářů napsal a na zbytek dohlížel kubánský spisovatel Leonardo Padura. Pnutí mezi mnohdy naivním pohledem na Kubu ze Západu a někdy podobně nerealistickými představami obyvatelů Havany o Evropě a Spojených Státech je pilířem prvních tří příběhů.

V první povídce si režii vyzkoušel populární herec portorikánského původu Benicio Del Toro a vystřihl si vtipnou etudu o rozdychtěném americkém studentíkovi, který svou první havanskou pařbu zakončí nepříjemným faux pas na hotelu. V druhém segmentu Pabla Trapera exceluje Emir Kusturica, který v sympaticky sebeironické poloze vystupuje pod vlastním jménem v roli buranského filmového režiséra, který v alkoholickém oparu absolvuje havanský filmový festival a sblíží se přitom s taxikářem, z něhož se vyklube hudebník s talentem od Pána Boha.

Foto: H.C.E.

V následující poněkud kýčovité a sentimentální historce Julia Medema se krásná barová zpěvačka rozhoduje, jestli má odjet do Španělska s producentem (kterého hraje Daniel Brühl) a ukončit vztah s profesionálním baseballistou, který jí zase nabízí, že s ní uteče do Ameriky.

Všechny tyto příběhy vyprávějí o střetu kultur a nesouměřitelnosti různých životních zkušeností a cizinci z nich v protikladu ke Kubáncům, vykresleným nejčastěji jako čistí lidé se srdcem na dlani, nevycházejí zrovna nejlíp. Naštěstí ale tahle idealizace nebije výrazně do očí a nedosahuje rozměrů karikatury.

Na slovíčko s Fidelem

S Medemovou povídkou, která jako by byla vystřižená z telenovely, kontrastují dva další nemilosrdné segmenty. První z nich je absurdní hříčka jak od Jacquese Tatiho. Vypráví o diplomatovi, který marně čeká na audienci u Fidela Castra, který mezitím v přímém přenosu pronáší kdesi na náměstí jeden ze svých nekonečných projevů přenášených televizí ("Sluníčko už zachází," mrkne v jeden moment commandante na hodinky, "ale jestli chcete, můžeme si ještě chvíli povídat.").

Hlavní roli si zahrál sám režisér, palestinský tvůrce Elia Suleiman a inscenoval svůj příspěvek do projektu jako sérii suchých gagů vypovídajících o ubíjející mrtvolnosti kubánského systému.

Podobně nesmlouvavě se k zadání postavil francouzský provokatér Gaspar Noé a natočil nepříjemný a hypnotický kraťas o dospívající dívce, u níž rodiče zjistí lesbické sklony a nechají ji podrobit ponižujícímu vymítačskému rituálu u jakéhosi vesnického šamana.

Poslední dva příběhy už nahlížejí na realitu výhradně očima Kubánců a jsou příjemně civilním vhledem do běžného života v Havaně. V povídce režiséra Juana Carlose Tabía sledujeme všední den středostavovské rodinky (matka psycholožka si přivydělává jako neoficiální soukromá pekařka), než se jejím členům po nečekané zprávě zhroutí svět. A režisér Laurent Cantet, známý svým autentickým školním dramatem Mezi zdmi, kočíroval na havanském předměstí úspěšně tamní neherce v laskavém příběhu o jednom vyplněném přání pro Panenku Marii.  

Údělem a prokletím projektů tohoto typu je logicky roztříštěnost a nekompaktnost. Snad až na Medemovu slabší chvilku ale mají ostatní povídky vyrovnanou kvalitu a strávit v tomhle končícím létu dvě hodinky pod silným karibským sluncem s vypravěči nejrůznějších tvůrčích naturelů není volba, kterou by si člověk musel vyčítat.