Recenze: Klip hledá lásku mezi mobily a turbofolkem

10:47 | 4.9.2012 | Jan Gregor

větší obrázekZdroj: Aktuálně.cz

Recenze - Film Klip devětadvacetileté srbské debutantky Maji Milošové provází skandální pověst. Příběh o šestnáctileté Jasně (Isidora Simijonovičová), trávící večery na bujarých drogových večírcích a trápící se kvůli lásce k násilnickému machovi Djolemu (Vukasin Jasnič), vzbudil diskuze už na festivalu v Rotterdamu, kde vyhrál.

Námitky se rekrutují ze dvou pozic. Film podle kritiků lacině šokuje sexuální explicitností. Hrdinky Klipu, Jasna a její kamarádky, se rády fotí ve spodním prádle ve vyzývavých pózách a dávají snímky na internet, felace na školních záchodcích se neobejdou bez natáčení na chytrý telefon. Erotika v Klipu ale není dráždivá, takže vyčítat režisérce dryáčnictví by bylo jako vyčítat přílišné množství odhalených těl ve filmech Ulrichu Seidlovi (Import/Export, Psí dny, Láska: Ráj). Stejně jako on vypráví Maja Milošová o touze po blízkosti v přesexualizované době, v níž se už opravdové intimity nedostává.

větší obrázekZdroj: Aktuálně.cz

Druhou námitkou je, že film je přehnaný, že excesy teenagerů v něm zobrazené neodpovídají realitě. Tady se nabízí prostá otázka: jak to víte? Klip je cenný už tím, že přibližuje bez jakéhokoli patosu a moralizování život hedonistické generace, která strávila dětství na rychlém internetu a telefon s foťákem a kamerou je pro ně nástrojem sebepotvrzení a komunikace s okolím.

Jenže Milošová dokáže jejich pózy demaskovat: Jasna by si občas zasloužila pár facek, ale její arogantní chování je maska, za níž se ukrývá citlivá, zmatená holka. A celý film je do jisté míry takový: Sled křiklavých epizod, pod jejichž fasádou se skrývá neobyčejně silný, křehký film o těch nejdůležitějších věcech v životě.

Jizvy uvnitř i navenek

Stejně jako ve Fish Tanku Andrey Arnoldové, která podobně sugestivně ztvárnila duševní zrání frustrované teenagerky z britského sídliště, nesleze Jasna z plátna a vše nahlížíme jakoby její optikou. Noční pařby maskuje doma učením s kamarádkami, dusno klaustrofobního panelákového bytu zesiluje skutečnost, že Jasnin otec je smrtelně nemocný. Jasna se chová k tátovi i k tolerantní matce, která své dceři podle svých slov nikdy nic nezakazovala, jako nezvedený fracek. V jedné z pozdějších scén ve filmu, možná vůbec v jediném Jasnině opravdovém verbálním citovém výlevu, se svému příteli Djolemu svěří, jak moc otce zbožňuje a jeho nemohoucnost pociťuje jako zradu.

větší obrázekAutor: MFF KV 2012

Také Djole vyrůstal bez otce, z náznaků se dá pochopit, že o něj pravděpodobně přišel ve válce. Má agresivní sklony, neváhá šikanovat slabší a s Jasnou zachází jako s hadrem, což ji ovšem k násilnickému lídrovi sídlištní party stále poutá. Možná od Kim Ki-dukova Drsňáka jsem na plátně neviděl tak přesvědčivé vykreslení dominantně-submisivního vztahu dvou nejistých, zraněných hrdinů.

Výjimečný film z Klipu dělá především to, jak intimní rovinu kloubí s rovinou společenskou. Poválečné trauma srbské společnosti je v jejím filmu zapsané nejen v lokacích, v nichž jsou zřetelně vidět jizvy balkánského konfliktu, ale je zapsané v samotných protagonistech od rodičů až po rebelující děti, jejichž jizvy jsou navenek neviditelné.

Scény, v nichž teenageři demolují z nudy školu (samozřejmě, že si všechno nahrávají na telefon) a skandují velkosrbská hesla nejsou jen akční atrakcí filmu, ale reflektují pocit prázdnoty a nulové perspektivy, které jim může společnost nabídnout.

Milošová ale není nihilistka. Naznačuje, že generace mladých, o kterých vypráví, má mnohem těžší dospívání, než jakákoli generace před nimi. Zvětšuje se propast mezi rodiči a dětmi, které mají čím dál menší vyhlídky do budoucna. Za změnu ve způsobech, jak mezi sebou mladí komunikují, může ale podle Klipu především vpád nových technologií.

Za chladným odstupem v reálných situacích se skrývá touha po sdílení, za exhibicemi na sociálních sítích a odkoukanými šablonami chování z textů a klipů srbského turbofolku (do jehož poetiky nám Klip zprostředková nedocenitelnou exkurzi) se skrývá touha po uznání a po lásce.

Maja Milošová by mohla mladým filmařům po celém světě přednášet, jak zaujmout mezi desítkami debutů na přeplněném festivalovém okruhu. Našla si téma, které je důležité a do velké míry objevné a nezmapované. Vybrala si skvělé mladé neherce a natočila vše tak autenticky, že příběh vypadá, jako by to byla série necenzurovaných útržků ze života.

Tahle strategie ale úspěšně zakrývá rafinovaně vystavěný scénář, který vyprávění o životě jedné zmatené středoškolačky ve zraněné zemi povyšuje na univerzální výpověď o těžkostech dospívání v téhle podivné době.