Recenze - Kolem filmu Prometheus se vytvořila aura očekávání a předpřipravenýcch interpretačních rámců dlouho předtím, než ho kdokoli mohl vidět. To by se hypoteticky mohlo stát důvodem pro selektivní diváckou slepotu ve vztahu k možným kvalitám filmu, které souboru očekávání a rámců neodovídají.
Jistě, nepochybuji o tom, že u nezanedbatelného procenta skutečných diváků bude tento předpoklad platný. Raději ale předem upozorňuji na to, že jsem se jak během sledování, tak během psaní tohoto textu snažil v hodnocení Promethea všem těmto předpřipraveným rámcům úzkostlivě vyhýbat a dávat šanci vlastnostem, kterými disponuje film jako formální systém.
Protože většina z vás už zabrousila na závěrečné hodnocení, jistě správně tušíte, že to Prometheovi v mých očích dvakrát nepomohlo: nejde o ono leckterými avizované zklamání, je to prostě v mnoha ohledech nedobrý film. Ne jako (volný) prequel Vetřelce, ne jako snímek umělecky respektovaného režiséra Ridleyho Scotta, ne jako jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku, ale prostě jako umělecké dílo.
Kritik je ovšem v případě Promethea vržen do nevděčné situace, protože je uzavřen do kleští podmínek, které jsou kladené na text vzniklý vzápětí po premiéře. Za prvé nesmí prozradit příliš mnoho ze zápletky díla, což v tomto případě znamená nezpřesnit valnou většinu kruciálních výtek. Dlouho totiž nebyl v kinech tak nesoudržně vyprávěný film, kdy snaha o maximální celistvost světa (neúspěšně) zakrývá nekompatibilitu jeho jednotlivých částí. Za druhé nesmí zůstat na příliš obecné rovině, protože pak vlastně nikomu nic konkrétního neřekne a divákovi nezbývá, než si jít jednotlivé výtky zpřesnit do kina, což poněkud podkopává účel recenze jako žánru. Pokusím se najít určitý kompromis, což ale znamená, že se ode mě možná dozvíte o něco víc, než byste třeba vědět chtěli.
Kdo stvořil lidstvo? Kdo stvořil stvořitele?
Jak už bylo naznačeno, Prometheus se pokouší vystavět monumentální univerzum dalece přesahující svět naší Modré planety, ale jeji minulost zasazuje dänikenovsky do dějin vesmíru jen jako dílek či část většího plánu v dějinách mimozemských civilizací. První pointa, kterou ale naznačí už úvod: lidé jsou jen DNA kopie jiné mimozemské civilizace, která u nás kdysi zasela stvořitelské „semínko" a pak své svěřence celá tisíciletí pravidelně navštěvovala.
Vesmírná loď Prometheus se vydá na půl miliardy kilometrů vzdálenou planetu, na které by mohly být stále přežívající entity, které lidstvo v minulých tisíciletích navštěvovaly - a daly by se kontaktovat.
Ironické je, že ve fikčním univerzu Promethea tím v případě člověka zpochybní darwinismus (přinejmenším v rovině vývojových stádií), a zároveň zdvojí kreacionistický předpoklad inteligentního návrháře: lidstvo sice stvořil návrhář z řad jedné mimozemské civilizace, ale kdo stvořil inteligentního návrháře z řad mimozemé civilizace?
Toto je nejen východisko zápletky, ale i banální významové podloží Promethea, jehož některé postavy jsou posedlé touhou zodpovědět ontologickou otázku: „Proč existujeme, proč jsme byli stvořeni?" Kdo se rád ptá, ale jasné odpovědi ho zneklidňují, může být klidný. Nejenže na ni nedostane ani v rámci fikčního světa odpověď, ale na konci tuto provařenou otázku místo odpovědi nahradí otázka jiná, na kterou by se očividně mělo (ne)odpovídat v dalším díle. Ve filmu je necelá dvacítka postav, z nichž jedna chce moc znát odpověď kvůli své víře, druhá z vědeckých důvodů, další z čistě sobeckých důvodů. V důsledku jsou pak účelově odpravovány či ponechávány v naivitě.
Co na to divák? Pokud jde na film jako na teologicko-filozofickou disputaci, bude uspokojen zhruba stejně jako divák detektivky, který sice od začátku ví, kdo vraždil, ale je celou dobu vyprávění poháněn touhou zjistit, proč vraždil. Na konci se nejenže nedozví, proč vrah vraždil (!), ale kromě toho je mu naznačeno, že tím vražděním něco sledoval - což se však bude vyšetřovat až v dalším díle (!). Být divákem detektivky, přinejmenším mě to otráví. Pokud ovšem nejste teologicko-filozofickým disputérem (či přeneseně divákem detektivky), bude vám to ve výsledku fuk na začátku i na konci, takže se budete ptát, co dalšího nad rámec relativně banálního významového podloží může dílo nabídnout. Je tu přece více než tucet dalších postav, které na ontologii jednoduše kašlou.
Střípkovitě nesoudržné vyprávění
Posádka Promethea přistane na planetě, která očividně byla nějakou inteligentní rasou obydlena, ale její představitelé se jeví jako mrtví, zabití nějakým blíže neurčeným zlem. A to zlo je stále přítomné - a naše postavy na to postupně přicházejí. Co se na planetě stalo? Co je to zlo? Jak to zlo funguje? Jaké jsou jeho cíle? To už zní jako základ pro příběh a zakládá sumu otázek, které mohou zajímat i nefilozoficky založené diváky. Pokud ve filozofické rovině můžeme přijmout jistou neurčitost otázek a vágnost odpovědí, ve vyprávěcí rovině Prometheus zakládá hororovo-scifistická očekávání: divák poznává postavy, které sleduje na jejich (i své) cestě za odpověďmi, poznává jejich vlastnosti, bojí se o ně a je mu líto, když je nějaká odpověď vykoupena jejich úmrtím.
Hollywoodské vyprávění je obvykle postaveno na soudržnosti příběhu, který je provázán jak sítí otázek a odpovědí, tak sítí příčin a následků, která všechny motivy svazuje do více či méně celistvé zápletky. Tak - a přesně na to u Promethea zapomeňte. Ve filmu se několikrát stane, že sledujete postavu X, o které třeba kromě její profese (geolog, biolog), jména a základního charakteru (prudič, drsňák, smíšek) nic nevíte. Tato je vržena do situace Y, ve které je konfrontována s nějakým nebezpečím. Tomuto nebezpečí více či méně efektním způsobem podlehne a vy čekáte, co se teď stane, jak vám to odhalí fungování zla, jaké to bude mít důsledky pro další postavy a jejich poznání.
A co se stane? Nic. Buď prostě umře (přičemž to, co ji napadlo, už se nikdy neobjeví), nebo se promění v cosi jako zombie, napadne loď, zabije v jedné akční scéně pár dalších bezejmenných postav a pak ji přejedou. Důsledky? Žádné. Budou ve filmu nějaké další postavy, které se promění v zombie? Ne. Truchlí po ní někdo, má její smrt dopad na rozhodování jiné postavy? Ne. Cože? Nejironičtěji je tento vzorec uplatněn v případě jedné figury, kterou několik minut sledujete, jak se zoufale snaží zachránit, odpočítává se čas, jde do tuhého, napětí vzrůstá (protože o ní vlastně doteď moc nevíte a její funkce ve vyprávění vám uniká, takže čekáte, co z jejího přežití vzejde, co se stane) - a pak prostě umře.
Ve snímku je vlastně jediná linie založená na kontinuálním působení zla a řetězení důsledků, jež je ale založena na tak nepravděpodobné kauzální řadě (zahrnující škodolibou nákazu černým olejem, přítomnost ženy, chuť na sex atp.), že její finální pointa v posledních sekundách filmu působí spíš jako špatný vtip. Ve výsledku tak skoro celý Prometheus vypadá jako splácanina několika různorodých epizod Twilight zone, Krajních mezí či Akt X, která v posledních sekundách působí paradoxně jako pilot nějakého značně přihlouplého sci-fi seriálu (což není ani jeden z jmenovaných). Z dvacítky postav pak důležitou roli v celku vyprávěcího systému filmu hraje tak pět - a to nepočítám ty, které se víceméně zjeví až v poslední třetině filmu, který má ke všemu víc konců než Návrat krále.
Současně nelze film příliš uspokojivě ukotvit ani ve výkladu skrze sofistikovanou poctu dějinám filmové science fiction, do níž spadají například „esejistické" disputace o stvoření (2001: Vesmírná odysea) či lidskosti/nelidskosti (Blade runner, A. I.), vyvražďovačky monstrem na vesmírné lodi (It! The Terror from Beyond Space) nebo proměny lidských jedinců působením vesmírného zla do monster (Invaze lupičů těl, Věc). Každý měl vlastní uzavřený a vzájemně se doplňující systém motivů, který byl řízený spíše rámujícím poselstvím (první trojice) či spíše logickým vývojem vyprávění (druhá trojice). Soubor uplatňovaných motivů v Prometheovi má ale vzrůstající, rozvětvující se a neuspořádaný charakter, aniž by předpokládaná síť citací vytvářela systém motivů na vyšší úrovni. To nás bohužel opět vrací k neuspokojivé analogii ke skrumáži seriálových epizod.
Příběh androida
Z výše řečeného se může jevit, že Prometheus je jako filozofické i hororové science-fiction jeden velký průšvih, což by ale nebylo úplně spravedlivé, protože ve filmu je jedna postava, která je geniálně vymyšlená, napsaná a zahraná. Dvě dlouhé scény, ve kterých není aktivně přítomný nikdo jiný než ona, jsou bezesporu fantastické a jako z úplně jiného (lepšího) snímku. Ostatní scény, ve kterých se objevuje, pak přinejmenším povyšuje o úroveň výš. Její jednání dává v kontextu celého filmu smysl, má jasné cíle, racionální myšlení i velký rozsah vlastností, které ji činí vrstevnatým a rozvíjejícím se charakterem. Není to člověk, nýbrž android jménem David - výborně zahraný Michaelem Fassbenderem.
David prochází celým filmem, klade si správné otázky, jeho jednání je soudržné a lidské entity kolem něj mu slouží jako nástroj k získávání odpovědí. Není zřejmé, zda je to kladná či záporná postava, protože stojí tak trochu mimo hodnotové vzorce ostatních. Jako jediný ze všech těch pseudovědeckých trotlů David uvažuje i koná jako vědec a projde osobním vývojem (přičemž osobním vývojem nemyslím to, že někdo je živý a pak zemře, případně že je někdo celou dobu posedlý jednou absurdně velikášskou otázkou, kterou na závěr promptně zamění za jinou absurdně velikášskou otázku), což mnozí teoretici vyprávění považují za základní podmínku příběhu.
Jak jsem ale řekl výše, ve filmu se bohužel odehraje řada dalších událostí, které s Davidem nijak propojeny nejsou. A pokud by měla být Davidova stabilní a racionální osobnost vysvětlována jako symbolický protiklad k sobectví, nepředvídatelnosti a zkratovosti lidského jednání, je tento významový rámec podobně banální jako debaty o stvoření a rozhodně (přinejmenším pro mě) neobhajuje vnitřní významovou rozloženost filmu.
Svět pro lepší příběh
Když shrnu dosavadní tvrzení, Prometheus je významově banální (takže selhává jako filozofická disputace) a narativně rozpadlý (takže selhává jako žánrové vyprávění), pokud nepočítáme postavu androida jménem David, který v lecčem navazuje na otázky položené už ve Scottových filmech Vetřelec (kde je monstrózní Ashova androidní ne-lidskost) a Blade Runner (kde je monstrózní Deckardovo vidění androidů jako pouhých strojů).
Nelze ale opomíjet rozměr Promethea jako fikčního světa, který je sice v rovině svých jednotlivých složek nesoudržný, ale představuje impozantní časoprostor, který je výtvarně navržený a filmařský nasnímaný způsobem, který často bere dech.
Prostory vesmírné lodě Prometheus, cizí planeta i její stavby - to vše představuje obdivuhodný kus filmařské práce, která tolik diváků opájela v jednotlivých trailerech a vytvořila základ pro zmíněná očekávání.
Několikrát připomínaná paradoxnost uspořádání se tak promítá nejen do významové plochosti (odmyslíme-li si Davida jedoucího po vlastní významové linii) a narativní nesoudržnosti (odmyslíme-li si Davida tvořícího jedinou logicky organizovanou dějovou linii), ale i do stylistického uspořádání, kdy se v umělecky značně působivě navrženém i nasnímaném časoprostoru odehrává umělecky značně nepůsobivě vymyšlený a střípkovitě rozpadlý příběh.
| Prometheus | |
| Prometheus | |
| Žánr: | Akční, Horor, Sci-fi |
| Režie: | Ridley Scott |
| Obsazení: | Noomi Rapace, Guy Pearce, Michael Fassbender, Charlize Theron, Idris Elba, Sean Harris, Kate Dickie, Logan Marshall-Green, Rafe Spall, Benedict Wong, Patrick Wilson, Emun Elliott, Lucy Hutchinson |
| Délka: | 124 minut |
| Premiéra ČR: | 07.06.2012 |
