Recenze - Počítám, že legendárního amerického spisovatele Edgara Allana Poea není třeba představovat. Snímek Havran, názvem odkazující k Poeově slavné básni, vypráví tak trochu o Poeovi, tak trochu vypráví podle jeho děl a tak trochu mohl být úplně o někom jiném – nabízí se třeba představa, jak by se asi vrah činil, kdyby realizoval Lovecraftovy povídky.

Poeovy povídky jsou dodnes vynikající literární díla, ale sám jejich autor byl podivínský sebedestruktivní génius, jehož život nepatřil mezi nejidyličtější. A film Havran nabízí možnou interpretaci posledních dnů jeho života, podle níž začal Poeovy fiktivní vraždy napodobovat šílený fanoušek.

Foto: Aktuálně.cz

Autor ve víru zápletek

Fikce, kdy se slavný spisovatel stává hrdinou příběhu, který jeho vlastní (dřívější či pozdější) příběhy v lecčem připomíná, nejsou nic neobvyklého. Vzpomeňme například dvojici Frostových románů Seznam sedmi a Šest mesiášů, jejichž hrdinou je sir Arthur Conan Doyle. Ovšem dosud jsem se nesetkal s žádnou, která by byla podobně hloupá a vůči původnímu dílu naprosto nevstřícná jako Havran.

Proč právě Havran? Protože tu báseň zná skoro každý – a když ji nelze do filmu zapojit jako další díl vrahovy skládačky, je v něm aspoň spousta havranů. A to vlastně platí pro celé vyprávění, které si znalec Poeova díla intelektuálně neužije o nic víc než člověk, jenž ho zná jen zprostředkovaně (z adaptací) či vůbec. Film vlastně odkazuje jen na ty nejprofláklejší povídky: Vraždy v ulici Morgue, Jáma a kyvadlo, Záhada Marie Rogêtové, Předčasný pohřeb, Maska červené smrti, Pád do Maelströmu, Sud vína amontilladského. Slovo "odkazuje" je přitom asi nejpřesnější, protože nějak inovativně se s nimi podobně jako se zmíněným Havranem dále nepracuje.

Foto: Aktuálně.cz

Tento postup je zásadně odlišný třeba od strategie výše zmíněných Frostových románů, které motivy známé z Doylových povídek volně rozvrstvovaly po ploše samostatného příběhu – jenž je záměrně přitažený za vlasy a utahuje si i z Doylovy stařecké posedlosti okultismem a seancemi. Čtenář musí v závislosti na vlastním povědomí o Doylově díle tyto střípky skládat a zpětně rekonstruovat do výsledného obrazu "postmoderně" přeuspořádaného Doylova detektivního díla.

Nefunkční kombinace žánrů

Havran ale funguje pouze jako dost primitivní kombinace detektivky, milostného dramatu a "danbrownovského" thrilleru (tj. uměle pospojovaného vyprávění vedeného od hádanky k hádance), která se od Poeova díla odvozuje dost prvoplánově a mohla by se inspirovat kýmkoli jiným. Vyšetřovatel s Poeovou pomocí pátrá po sériovém vrahovi, který očividně kromě kompletního vydání autorových povídek vlastní i křišťálovou kouli. Celý příběh je totiž vystavěný na třech v jádru problematických až zcela absurdních předpokladech:

Zaprvé vrah během krátké doby stíhá připravit v řadě za sebou několik logisticky komplikovaných vražd, které nutně vyžadovaly přípravu v utajení, ale oběti jsou objeveny takřka okamžitě.

Foto: Aktuálně.cz

Zadruhé vrah nejen předpokládá, že vyšetřovatelé všechny návnady okamžitě pochopí (viz za třetí), ale zároveň zvládá být vždy ve správnou chvíli na správném místě ve chvíli, kdy se tak skutečně stane – a to na místech notně vzdálených. A v případě potřeby je vzápětí zpět ve svém doupěti, aby mohl zabránit útěku vězněné postavy.

Zatřetí hrdinové po "danbrownovsku" střelhbitě provádějí neuvěřitelně intuitivní interpretace vrahových vodítek a nikdy se nespletou, ačkoli by tyto mohly v důsledku stejně dobře znamenat něco úplně jiného. Jak je pouhá informace o tom, že mrtvá je herečka, dovedla k hypotéze, že vrah je mezi zaměstnanci divadla? (Nebojte, nejde o žádnou důležitou informaci, bohužel.) Proč čerstvá rána na tetování a hodinky musely znamenat pouze a právě to, co znamenaly? A podobná proč si můžete a budete klást neustále, protože nic jiného ani dělat nelze.

Od hádanky k hádance, ne k vrahovi

Ačkoli se film tváří jako detektivka, v důsledku předpokládané stopy vedou spíš od hádanky k hádance, ne k vrahovi (i když párkrát se tam bůhvíproč objeví) – a identitu vraha oba (Poe i vyšetřovatel) odhadnou dost náhodně až v samém závěru, kdy už další hádanky tvůrci nevymysleli, a tak bylo třeba děj nějak ukončit. Víceméně nic, co do té doby odhalili a odhalit mohli, jim k odhalení vraha napomoct prostě nemohlo (kromě podivné divadelní dedukce). Co jiného tedy divákovi zbývá, než se ptát na "proč", a hledat tak v organizaci filmu logiku, která v něm není?

Kdo by ostatně mohl tušit, že když Poe na začátku řekne, že "kdo udělal tohle, nemůže myslet logicky", mluví vlastně především o tvůrčím týmu filmu.

Foto: Aktuálně.cz

Film Havran není dobrá detektivka, a tak se nabízí otázka, jestli je aspoň dobrý milostný příběh nebo dobrý thriller, který bude táhnout kupředu strach o postavy, napětí a atmosféra. Jenže ani tady nelze poskytnout uspokojivou odpověď, a to na obou žánrových frontách. Milostný příběh je jako z nejhorší harlekýnky, přičemž se o něm jen velkohubě kecá, v harlekýnce ho aspoň postavy zuřivě prožívají. Ženská postava je tak jednoduchoučká a omezená na bazální potřeby (chci ho; chci přežít), že ji nelze brát vážně a strachovat se o ni (a odkaz na film Kill Bill: Volume 2 je jen trapný). Pro Poea je zase ohrožená milenka spíše racionálním motorem jednání, jenž provádí mnohem víc se zatvrzelostí než s láskou. Jinak řečeno, tvůrci v určitou chvíli od rozehraného "já ji miluju, ona mě miluje, její otec mě jakože fakt nemiluje" zbaběle přejdou k "já ji miluju, ona mě miluje, ona umírá, co všechno udělám", aniž by u jednoho či druhého poskytli plnohodnotné vyústění.

Jako thriller pak Havran působí z podobných důvodů stejně bezzubě jako detektivka, ačkoli se snaží o navození potemnělé viktoriánské atmosféry, seč mu síly stačí. Co to znamená? Že bere inspiraci ode všeho, s čím se pojem "viktoriánský thriller" váže.

Ilustrativní výpůjčky obrazů

Úvod kopíruje prvního filmového Sherlocka Holmese – mokré dlaždice, mlha, louže odrážející okolí. Co chvíli odchází někdo v podhledu od kamery v dlouhém plášti do noční mlhy (jako ve zpracováních mordů Jacka Rozparovače).

V záblescích v bouři zase vidíme klasickou temnou postavu s vysokým límcem na ulici, jak (asi) pozoruje dům, ve kterém vášnivě diskutují detektiv s Poem. Jenže obrazům chybí fyzičnost, jsou to jen ilustrace slepě okopírované z mnohem lepších vzorů, které bohužel nijak nepodporují organizaci filmu, ve kterém se nacházejí.

Jenže Poe nikdy není v ohrožení či obvinění a ani o další postavy se není důvod bát, protože kdyby umřely, není už vůbec o čem vyprávět. Zůstává tak v důsledku jen burácivá hudba, snaživí herci (Luke Evans je jako detektiv výborný, John Cusack je trapný jen během emocionálních výlevů a při sezení na lavičce), spousta nesmyslů, které vyvrcholí závěrečnou scénou, a nakonec jakékoli zbytky atmosféry zabíjející "super-cool" závěrečné titulky.

Fanouškům Poea místo Havrana doporučím vrátit se k povídkám, zájemcům o Poea doporučují obrátit se k povídkám a milovníkům příběhů o autorech pohybujících se v univerzu svých děl kromě zmíněných Frostových románů třeba epizodu "Jednorožec a vosa" z Doctora Who, ve které se ve víru povědomých vražd ocitá Agatha Christie. Havran totiž nemůže ani jednomu z uvedených poskytnout nic, co by v mnohem, ale opravdu mnohem lepší podobě nenalezli jinde – a zároveň není tak blbý, aby se mu aspoň dalo smát.