Recenze - Obnovená premiéra patnáct let starého filmu Titanic je dalším příkladem počínajícího trendu, který starším filmům dodává třetí rozměr. Příští rok bychom se měli dočkat například 3D Jurského parku, trojrozměrné Star Wars: Skrytá hrozba jsou už v kinech A velkolepý romanticko-katastrofický Titanic jako by v nové podobě přímo vznikl a James Cameron opět prokázal, proč je právě on největším popularizátorem a průkopníkem trojrozměrného natáčení i estetiky.
Trojrozměrná konverze se skvěle snoubí s hloubkovou kompozicí jeho scén a člověk má po chvíli tendenci zapomenout, že sleduje 3D film - a když si to uvědomí a zase se chvíli na styl filmu soustředí, nestačí žasnout nad tím, jak moc jsou trojrozměrné postupy využívané.
Stálo by to za samostatnou analýzu, ale v kině jsem byl po mnoha letech příliš uhranut samotným filmem. Připadlo mi tak škoda si zážitek rozmělňovat přílišným odpoutáním se od vyprávění, které po patnácti letech vůbec nezestárlo, spíše naopak.
Titanic se už dávno zbavil nepříjemné patiny společenské povinnosti, takřka celosvětové kulturní události, o níž si povídají úřednice na poště, bezdomovci v nádražních halách i makléři na burze. Stejně tak učinil obrovský herecký skok i Leonardo DiCaprio, který se roky zbavoval nepříjemné aury "hezouna z Titanicu". Při opětovném zhlédnutí už divák vidí jen mladého herce s mimořádným potenciálem, jehož zářná budoucnost je dnes už dobře známá a snad s výjimkou dvou přešlapů (Muž se železnou maskou, Pláž) za ni vděčí právě svým schopnostem.
Historický artefakt ožívá
I přes pověst esenciálního hollywoodského kýče je totiž Titanic příkladem mimořádně propracované a promyšlené filmařiny. Využívá možností vyprávění i stylu na řadě různých úrovní, přičemž vrstevnatě zapojuje divácký zájem.
Málokterý hollywoodský velkofilm posledních let tak důmyslně pracuje s nenápadným rozvrstvováním informací a "háčků" po celé ploše vyprávění. Ta loď se prostě potopí… vytvářet alternativní historii, v níž se nepotopí, by bylo dramaticky poněkud nešťastné (i když i to dělá, Picassovy obrazy z Rosiny kajuty určitě na Titanicu nebyly). Titanic je nedílnou součástí západní historie dvacátého století - a film se to nijak nesnaží zatajovat. Naopak s touto skutečností otevřeně pracuje a historický artefakt aktualizuje, činí ho současným a živým jevem, ne datem z učebnice dějepisu.
Hned v úvodní části se divák společně s "výzkumníky" potápí k vraku Titanicu a vidí jeho současný stav, ve kterém ho všichni známe. Než začne stoletá žena Rose drsným hledačům pokladů vyprávět svůj 84 roků utajovaný příběh, dočká se (ona i divák) nadšené počítačové rekonstrukce tragédie: časového rámce, fyzikální interpretace průběhu nehody od prvního do posledního momentu. Nenahlédneme Titanic v jeho dávné slávě bez přípravy, ale skrze dokonale hladké kompoziční přechody ze zašlé podmořské podoby do jeho barevné a opulentní minulosti.
Nejsou to milenci Rose a Jack, kdo nás provádí - my jako diváci jsme oni otrlí výzkumníci, kteří začínají brát Titanic v souvislostech, které jim jako "zlatokopům" unikaly. Zároveň jsou vhodnou příležitostí, jak přirozeně řídit naši pozornost a budovat očekávání: je to poslední denní světlo, co Titanic viděl; zbývá jen šest hodin, než se potopí. Ovšem ani milostný příběh Jacka a Rose nestojí jen tak sám o sebe, ale opět slouží k tomu, abychom co nejlépe pochopili průběh tragédie v její úplnosti.
Dávkované informace
Jistě, vyprávění o milencích z různých společenských vrstev je velmi tradiční vzorec, ovšem tady zároveň představují mantinely prostorové a společenské orientace: divák díky toulkám a úprkům obou milenců pozná loď od přídě po záď, od první třídy do třetí, od kapitánského můstku přes garáže až po strojovnu. Jak se Titanic začne potápět, divák už je díky příběhu v současnosti i v minulosti dokonale orientován časově i prostorově: přesně ví, jak po sobě jednotlivé fáze potopení budou následovat, a v každém prostřihu ví, kde se na lodi nachází.
Ovšem James Cameron podobným způsobem pracuje i s vyprávěním jako takovým: nejdříve dovádí Jack na přídi lodi s kamarádem Fabrizziem, než na ni prožije křehký romantický okamžik s Rose; Jackova lekce plivání zpětně zásadně posílí moment, kdy Rose s odporem plivne svému snoubenci do obličeje; informace o polovičním počtu záchranných člunů posiluje napětí během potápění; opakovaně se navracíme k velkému schodišti či k lodní zádi; na začátku filmu známe nakreslený akt, pak poznáváme Jackovy kresby - a stále se oddaluje moment, kdy k jejímu nakreslení dojde.
Spíše akční než katastrofický
Ačkoli se mluví o Titanicu jako o katastrofickém filmu, překvapivě to nejsou dějové vzorce katastrofického film, co zapojuje divácký zájem, ale Cameronova zkušenost s akčními filmy. Katastrofické filmy fungují tak, že poznáme velké množství postav, které postupně procházejí velmi bazálním vývojem využitém v nějakém hrdinském či zbabělém momentu. Ovšem Titanic se soustřeďuje jen na malé množství postav: Jacka, Rose a její matku, snoubence Cala s agresivním parťákem. Dílčí účelovou roli pak hrají architekt, kapitán, bodrá "zbohatlice" a pár aristokratů.
Vývoj příběhu je v Titanicu posilován především konfliktem mezi těmito postavami, které jsou stavěny před důležitá a jasně definovatelná rozhodnutí. Katastrofa je nedělá lepšími nebo horšími, ale nechává vynikat a eskalovat dříve vymezené rysy a vlastnosti. Umírají spousty lidí, jsou vyprávěny krátké a tragické mikro-příběhy postav (matka s dětmi, smyčcový kvartet, lidé za zamřížovanými dveřmi), ale v centru zájmu a dějového dění stojí stále především spor o Rose, který dává vyniknout scénám, jež si s katastrofickými či milostnými filmy nespojujeme.
Jsou tu honičky, přestřelky či napínavé momenty se zatápěnými prostorami, ve kterých voda není jen přírodní živel, ale spíše hororová postava - pomalu se plíží osamělými chodbami, zhasíná světla. Velmi akční je moment, kdy se hlavní pár držíce se za ruce unisono otočí na otravu a unisono zakřičí: "Sklapni!" A přece paradoxně právě díky zaměření na několik postav, jejichž konflikt se jako by náhodou odehrává během slavné katastrofy, zaujme divák užší bližší vztah ke katastrofě jako celku - sám by ji také prožíval z jednoho omezeného pohledu.
Kritika mužství
Titanic souběžně umožňuje relativně intenzivní společenské čtení - kritiku třídního systému, prázdnoty americké aristokracie na přelomu století (člověk si vzpomene i na Scorseseho Věk nevinnosti), ale zejména kritiku mužství.
Je ironické, když film vyprávějící o době, kdy právě muž byl tím řídícím elementem společnosti a ženy leckde nemohly volit ani studovat, ukazuje muže jako bandu zbabělců, slabochů, hysteriků, poraženců a hajzlů. Charismatičtí architekt či kapitán jsou v důsledku bezmocní a sám Jack nemůže být více vzdálen vzoru chlapáckého hrdiny - naopak ženy jsou ty silnější a odvážnější.
Dalo by se dlouze hovořit o důmyslně se měnícím stylu filmu, o práci s rychlostí obrazu, střihu, hloubkou obrazu, dynamickým pohybem kamery, s velikostí rámování...
V tomto směru jsou velmi tísnivé třeba náhle zařazené záběry z velké dálky na potápějící se loď marně vysílající SOS světlice. Veškeré snažení se najednou jeví strašně malicherné a obrovská loď se stává jen zanedbatelným prvkem v noční černotě a rozlehlosti studeného oceánu.
Ale místo čtení analýzy vás spíše upřímně rád pošlu do kina, i když už jste Titanic viděli asi mnohokrát. Stojí za ty peníze i čas - stále, po patnácti letech od premiéry a po takřka přesně sto letech od svého potopení.
| Titanic 3D | |
| Titanic 3D | |
| Žánr: | Akční, Romantika |
| Režie: | James Cameron |
| Obsazení: | Leonardo DiCaprio, Kate Winslet, Billy Zane, Kathy Bates, Bill Paxton, Gloria Stuart, Frances Fisher, Bernard Hill, Jonathan Hyde, David Warner, Victor Garber, Danny Nucci, Suzy Amis, Ewan Stewart, Ioan Gruffudd, Richard Graham, Ron Donachie, Bernard Fox, Eric Braeden, James Cameron, Seth Adkins, Tricia O'Neil, Anne Fletcher |
| Délka: | 194 minut |
| Premiéra ČR: | 05.04.2012 |
