Recenze - První díl Shreka ze studia Dreamworks stál spolu s pixarovskými snímky u zrodu nového pojetí animovaného, potažmo dětského filmu jako zábavy pro celou rodinu. Oproti starším disneyovkám se tu objevuje nová zbraň: dospělé diváky už neláká jen animační kvalita či ocenění, jak vkusně se jejich ratolestem servírují základní hodnoty. V nových animácích dospělí poznávají vlastní oblíbené žánry a postupy.

Foto: Bontonfilm

Podobně jako si tyto vícevrstevnaté pastiše pohrávají s „dospělými" žánry, do značné míry už ironicky nakládají i s pravidly pohádek. Dospělácké narážky se střídají s vtípky pro menší publikum a nabízí se otázka, zda takové filmy nejsou nakonec polovičatou zábavou pro malé i velké. Kocour v botách je jedním z vyvrcholení tohoto vývoje.

Zorro i westerny

Čtvrtý, poslední díl Shreka už překypoval nastavovanou kaší a zaváněl samoúčelnými detaily a vtípky, které těží pouze z parodování známých děl a zvyklostí v pohádkovém království. Osamostatnění vedlejší postavy Kocoura opouští nejen známý svět, ale i předchozí vypravěčské návyky.

Přes motivy z klasické Perraultovy pohádky O Jackovi a fazoli jde o film, který je oproti shrekovské sérii mnohem více svázaný právě s dospělými žánry. Ústřední téma přátelství a zrady i související motiv nespravedlivě stíhaného psance si bere inspiraci ve westernech, v legendě o Zorrovi i ve vypjatosti telenovel.

Foto: Bontonfilm

Kocour i jeho parťák a zároveň oponent Humpty Dumpty v podobě obřího vejce nabízejí možnosti, jak si nově pohrávat s hrdinskostí. Shrek bořil představu o rozdílu mezi hrdinou a padouchem; byl reprezentant těch, kteří bývají obvykle „ti zlí". Kocour zase narušuje stereotyp mužného hrdiny z druhé strany - svou v mládí roztomilou a v dospělosti trochu neohrabanou vizáží. K těm nejpovedenějším patří scény, kdy používá obří kukadla jako neodolatelný přesvědčovací nástroj a roztomilost je tu líčena skoro jako superschopnost.

Vedle těchto povedených detailů a momentů však celkový styl a způsob vyprávění představují zvláštní směs zmíněných poloh - tedy spaghetti westernu a „osudových příběhů" z Jižní Ameriky. Přičemž od Zorra k telenovele vede krátká cesta a zkratkovitost pohádkových archetypů tu nenápadně nahrazují osudová klišé „pohádek pro dospělé". Proti námitkám o přehnanosti, nevkusu i překombinovanosti jinak řídkého děje přitom vždycky stojí to, že vše od latinoamerických rytmů až po patetické promluvy a vzorce z telenovel má příchuť ironie.

Foto: Bontonfilm

V posledku ale žádná poloha nepřevládá; film neustále pomrkává a balancuje na hraně. Jenže pro dospělého diváka nepřichází nic víc než potěcha z rozkódovávání oněch narážek a pro děti jsou podobné zvraty velmi matoucí. Není moc jasné, jak se vypořádají s tím, kdo je kladný a kdo záporný hrdina (když pomineme už to, že většina „zdrojových" pohádek je známá hlavně v anglosaském světě).

Pachuť samoúčelné koláže

U Sergia Leoneho je nejasné rozvrstvení postav přínosem a svět bez klaďasů má opodstatnění: jde o kritiku tradičního westernu a hlavně o postupy pro dospělé publikum. Navíc jsou Leoneho postavy bezesporu mnohem soudržnější. V Kocourovi zůstává úvodní téma nejasné hranice mezi sympatickým dětským rošťáctvím a zločinnou aktivitou nevyužité, dál se s ním nijak nepracuje.

Zmatečně působí třeba důvody, které vedou Kocoura k tomu, že se znovu přidává k Humptymu, svému příteli ze sirotčince, který ho nicméně podvedl a učinil z něj psance. Sice prohlašuje, že akci za magickými fazolemi podniká kvůli své matce a za čest města San Ricardo, kde vyrostl, ale jak spolu obojí souvisí, není dvakrát zřejmé.

Foto: Bontonfilm

Podobné je to i se stylem filmu: leoneovské detaily očí tu provází místo harmoniky uhrančivé drnkání kytary, ve vypjatých momentech dochází k použití rozděleného plátna, které upomíná na japonské anime. Chvílemi to působí atmosféricky, ale pachuť samoúčelné koláže zůstává.

Rychlé vyprávění využívající retrospektiv nevykresluje filmový svět v příliš širokých konturách, cele se totiž zaměřuje především na postavy, což má své klady, ale je to i hlavní limita snímku. Vyprávění stojí prakticky pouze na hrdinech, přitom však zůstává na povrchu a u jednotlivostí, skrze něž je charakterizuje. Pravda, mnohdy to dělá zábavně i invenčně. Ale na rovině vztahů mezi postavami už selhává a působí bezradně.

Provinilost bez provinilosti

Kocour v botách je lepší než poslední dva díly Shreka, i když ho režíroval Chris Miller „zodpovědný" za nejslabší trojku. Respektive, díky elegantnějšímu, byť dost samoúčelnému stylovému podání a zakotvení v jiných žánrech aspoň nepůsobí dojmem naprosté zbytečnosti.

Foto: Bontonfilm

Foto: Aktuálně.cz

Půvab detailů však vynikne nejspíš v originální verzi; alespoň já jsem po prvním zhlédnutí filmu s českým dabingem odcházel s pocitem nemastné neslané podívané, která sice neurazí, ale ani neutkví.

Nicméně - tím hlavním problémem Kocoura podle mě není uspěchaná druhá půle či konkrétní vypravěčské nedostatky, ale stále sílící obecnější pocit z podobných animovaných filmů. Myslím, že dětem nemohou dát o moc víc než klasické disneyovky s veškerou jejich naivitou, možná spíš naopak. Samozřejmě, dětem se líbí, protože jsou barevné, akční a místy roztomilé; dětem vlastně stačí málo a tvůrci to moc dobře ví.

Ale vypadá to, že tyto snímky už vlastně vznikají spíš pro dospělé (v Kocourovi nechybí ani erotické dvojsmysly), kteří jsou nakonec v pozici podobné divákům brakových filmů. Jenže konzumenti béček si obvykle uvědomují jejich limity a tuší, že jde o provinilou rozkoš. Animákům se leccos odpouští, přitom se na ně nahlíží jako na hrané dospělé filmy; protože přece už nevypadají jako ty pohádky o koloušcích.

Může to být oprávněné, jako v případě filmu Wall-E. Ale častěji to odkazuje k náhražkové zábavě, jejíž náhražkovost není reflektována. Zdá se, že je to příznak narůstající infantility diváků, chuti užít si nízkého ve "vysokém", rádoby seriózním obalu. A na tomto přístupu ze strany tvůrců i diváků nakonec tratí publikum bez rozdílu věku.