Recenze: Alois Nebel chce být jen cool Král Šumavy

Kamil Fila Kamil Fila
30. 9. 2011 8:00
Adaptace comicsu jako estetizovaná minulost
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Alois Nebel se poměrně dlouho před premiérou stal přinejmenším českou mediální senzací a při jeho hodnocení se pozornost může upřít na tři dost odlišné příběhy.

Prvním je sám příběh hlavního hrdiny, jesenického nádražáka Aloise Nebela, vylíčený ve filmu. Odsud se dozvíme něco o tom, jak dnešní čeští tvůrci nahlížejí na naši národní minulost optikou černo-bílo-šedivého komiksu. 

Foto: Aktuálně.cz

Druhý příběh se týká vzniku filmu a hlavní roli v něm hrají zlaté české i zahraniční ručičky, které odvedly spoustu složité práce na rotoskopické animaci, kdy se z hraného filmu stávají přízračné omalovánky. Je to dílo vydobyté těžkou dřinou v potu tváře, na koleni a podložce počítačové myši.

Třetí příběh, asi nejproblematičtější, vypovídá o vzniku "filmové a kulturní události". Začněme od konce. Touha zdejších médií oslavit hit světových parametrů a zároveň najít konečně vykupitelské a účtující dílo, které jednak posune technickou úroveň zdejší kinematografie a jednak "řekne nemilosrdně a bez utěšování všechno o tom, jací jsme byli", vede k tomu, že jakýkoli evoluční krůček, byť nejistý, je ihned vyzdvižen jako revoluce. Možná ke škodě konkrétního díla, protože Aloise Nebela těžko hodnotit jinak než jako "malou dobrou práci".

Hýčkání emocí

Nebelovi neprospívá, že přichází do českých kin jako "festivalová senzace z velkého světa". Je to film komorní a minimalistický, byť stál 80 milionů korun. Předem je srovnáván s festivalovým hitem Valčík s Bašírem, ale jejich nálada a tempo jsou výrazně odlišné. Valčík s Bašírem je dravý, atraktivní a drásavý a vyjadřuje se k válečnému traumatu osobním způsobem - hlavním hrdinou je sám režisér.

Foto: Aktuálně.cz

Alois Nebel zůstává v míře zainteresovanosti velmi odtažitý, animace mu neslouží jako přiznané "zkreslení paměti", ale "cool estetizace hnusné minulosti". Minulost tvůrcům Nebela umožňuje spíš projektovat své emoce z dětství formované za minulého režimu - a vlastně si tyto emoce přese všechno, co se tehdy dělo, hýčká.

Pravda, lehounce plovoucí, mírně neskutečná rotoskopie, která obkresluje jen základní obrysy lidských tváří, účinkuje v uměleckém vystižení genia loci jesenického kraje, v době, kdy se "zima obouvá do podzimu a podzim do zimy" (jak píše poeticky autor scénáře Jaroslav Rudiš), či poněkud méně poeticky "když mlha šuká les" (jak říká kreslíř Jaromír 99).

Čtěte také: 
O historii by měl Jaroslav Rudiš psát spíš komiksy

Mlha a mlhavost by měly být jakousi formální dominantou a svorníkem všech prvků díla. Jméno Nebel znamená v němčině mlhu, sám hrdina říká, že minulost vidí jako mlhu, z níž vystupují neurčité postavy, a výsledným gestem filmu rovněž je jakási mlhavost sdělení. Působí to jako záměr, omluva i slabina.

Foto: Aktuálně.cz

Omlouvám se, že nejsem schopný považovat za "reflexi minulosti" film, který ukáže odsun Němců ve dvouminutové scéně odjezdu vlaku a pak nechá hlavního hrdinu párkrát halucinačně zavzpomínat si na to, že byla odsunuta i jemu blízká osoba.

Němý symbol dějin

Původní comics, který vyšel nejprve jako trilogie (Bílý potok, Hlavní nádraží a Zlaté hory) a poté v souborném vázání, má zhruba 400 stran - což by ve filmovém čase rozhodně odpovídalo více než tříhodinové délce. S výslednou 87 minutovou stopáží se daří vyloupnout jen jednu dějovou linku, zmizí vylíčení událostí za války, chronologie se trochu víc narovná, pryč jsou odbočky, abstrakce, přeludy, porod hrdinovy milé, mnoho bublin textu a taky skoro všechny akčnější scény.

V comicsu se tajemný cizinec Němý ve finále dostane do hromadné rvačky, ve filmu stojí sám ve vylidněném lokále, sám proti svému nepříteli, starému Wachkovi. V comicsu Nebel letí vzduchem po výbuchu auta, které narazilo do drezíny; ve filmu nenajdeme nic takto spektakulárního. Jestliže celý motiv krevní msty fungoval tak fatalisticky v comicsu coby médiu přiznané nadsázky, film už se "nebezpečně" přiblížil zpět realistickému záznamu a máme právo chtít po něm realističtější motivace.

Foto: Aktuálně.cz

Jistěže trochu zklamaný dojem vychází z toho, jakou mediální kanonádou jsme byli před uvedením zavaleni, a Alois Nebel se svou vyhraněnou výtvarností vymyká všeobecné české rozbředlosti - proto je zde taky hodnocen v měřítkách světové kinematografie.

Jenomže namísto velkého zvratu, odhalení a silných emocí finále nabízí jen rozpačitý pokus vyobrazit ideově otočeného Krále Šumavy nebo nějaký díl majora Zemana, kde se používá sekyra. Vzhledem k tomu, že se toho ve filmu moc neděje, nestahují se okolo žádné osudové smyčky, ale spíš se jen tak apaticky a líně civí, jak se kolem "valí dějiny a vlaky", můžeme se klidně ptát, co dělal Němý takřka půl roku po překročení hranic v roce 1989. Chvíli byl v blázinci spolu s Nebelem, ale pak utekl a až do jara neudělal vůbec nic. Možná si tento "němý symbol dějin" odskočil na chvíli do Lidic dělat Rodena...

Snaha předělat Nebela k obrazu jeho představitele Miroslava Krobota pak vedla ke všude zmiňovanému posunu od typu hrabalovského Haňti k hrdinovi z filmů Akiho Kaurismakiho nebo Bély Tarra (ostatně Krobot u něj hrál v Muži z Londýna). To však s sebou nese nejen kosmetickou úpravu stylu, proměnit se mají i meze pravděpodobnosti. Film, který zdaleka není tak přízračný a horečnatý, působí přes veškerou vypiplanost vlastně i unaveně.

Příliš chytrý Krobot

V prvních minutách se zaručeně dostavuje "wow efekt", kdy jsou diváci překvapeně vtaženi do pohlcujících obrazů a omámeni dokonalou kvalitou zvuku. Jakmile ale opadne prvotní nadšení, že jsme se ocitli za běžným standardem české produkce, je těžké najít ve vyprávění záchytný bod - na to je Nebel příliš pasivní.

Foto: Aktuálně.cz

Bohužel se tu projevuje i to, že podstatně hloupější postavu hraje mnohem chytřejší herec - toto stigma provází Miroslava Krobota dlouhodobě. Zdá se zkrátka, jako by v těch postavách bylo něco víc, ale kromě Tarra z nich taky nikdo nic nevytáhnul. Zdaleka nejpřesnější Krobotovu (hereckému) naturelu byl jeho filmový debut v Příbězích obyčejného šílenství a kupodivu potom v Účastnících zájezdu.

Jinak je zneužíván spíš jako figurka a zde Krobotova mlčenlivá vědoucnost vůbec nesedí k Nebelově plebejství. S Krobotovým vkladem se Nebel stává ve své izolovanosti zranitelnější, ale také působí, jako by příliš nepatřil do světa, v němž žije.

Z Aloise Nebela jako filmu sálá především nadšení z kolektivní spolupráce. Je z něj cítit kamarádství, v němž se potkává podobný (ale ne totožný) světonázor a estetický cit mnoha lidí. Ve výsledku to však vypadá, že je dílo přehlceno různými autorskými pohledy, které se navzájem nedoplňují, ale spíše přebíjejí a přehlušují. Své místo tu má hospodský anti-komunismus Leoše Nohy i pop-existencialismus Jaroslava Rudiše; ostýchavá hravost Tomáše Luňáka a Nora Držiaka (kteří stojí za ukočírováním animované a hrané složky) i snaha o světovost producenta Pavla Strnada.

Foto: Aktuálně.cz

Foto: Aktuálně.cz

S filmovým Aloisem Nebelem se tak v naší kultuře definitivně etablovala generace tvůrců, kteří se nostalgicky ohlížejí po minulosti jako poli pro žánrové hry. Dalším typickým znakem je to, že to umějí s médii a dovedou vyjádřit všechno ve zkratkovitých sloganech.

Nelze říct, že to, co udělali v Nebelovi, je špatné. Možná ne tak dotažené, jak by sami chtěli, což se nikdy veřejně nesmí dát najevo. Už proto, že se hraje o Oscary. Ale rozhodně víme, že se jim nechce točit o současnosti a že k minulosti přistupují s až fetišistickou rozkoší - možností vzít snímky z minulého režimu, které jsou "ideově vadné", ale lákají temným násilím a tajemnem.

Pamatuju si, že něco podobného jsem psal už o Poutech, ale nenapadlo mě, že v brzké době někdo zdůrazní všechny jejich znaky a zároveň se mu tím podaří na oko drsnou reflexi minulosti ještě víc zaobalit. Jaroslav Rudiš, který tak rád tvrdí, jak je dnešní Německo jiné a minulostí nezatížené, se sám babrá v naší a německé minulosti způsobem, který není přínosný v žádném jiném ohledu kromě toho, že dává dějinám nádech comicsu a filmu noir.

Alois Nebel
Alois Nebel
Žánr: Animovaný, Drama
Režie: Tomáš Luňák
Obsazení: Miroslav Krobot, Karel Roden, Václav Neužil ml., Tereza Voříšková, Marie Ludvíková, Leoš Noha, Alois Švehlík, Ondřej Malý, Ján Sedal, Ivan Trojan, Klára Melíšková, Simona Babčáková, Jan Vondráček, Jiří Štrébl, Miloslav Maršálek, Jan Nebeský, Lenka Zogatová, Tobiáš Jirous, Jan Holík, Marek Pospíchal, Martin Myšička, Thomas Zielinski, Karel Zima, Marek Daniel ad.
Délka: 87 minut
Premiéra ČR: 29.09.2011

Čekal bych od Rudiše spíše filmy jako Drei (který režíroval Tom Tykwer), ale ne to, že se skupinka stárnoucích pankáčů (z nedostatku pojmů nevím, jak jinak nazvat skupinu Priessnitz a její fanoušky) a jejich přátel pokouší řešit - a přitom nijak pořádně neotvírat - témata, jako je odsun Němců po druhé světové válce.

Moderní umělecké filmy jsou prý definovány tím, že hrdinům přerůstá svět přes hlavu; oni trpně vědí, že s tím nic nesvedou, a proto propadají depresím a nečinnosti. Alois Nebel tomu odpovídá ukázkově a dokonce se zlaté éře modernistických dějově vyprázdněných filmů blíží i volbou černobílého obrazu s valéry šedi.

Nepůsobí však jako dnešní modernistické filmy, ale spíš jako retro oněch šedesátek. Trochu jinak, než si to mohla dovolit česká nová vlna (proto i srovnání s Ostře sledovanými vlaky kulhá), ale v zásadě nijak objevně a přínosně.

Pro značnou část diváků určitě Nebel reprezentuje dobrý film proto, že jeho estetika vyhovuje představám, že "umění je to, co muselo dát spoustu námahy". Možná se někdy hodí investovat trochu méně námahy do výroby a trochu více do přemýšlení, proč a o čem točit.

 

Právě se děje

Další zprávy