Recenze - Nový snímek ostře sledovaného režiséra Larse von Triera s názvem Melancholia je provázen reklamním sloganem (či tvůrčím popisem) "překrásný film o konci světa". Což je pochopitelně oxymóron a záměrný paradox.

Jedna z hlavních hrdinek je ostatně reklamní textařkou, která svou prací pohrdá. A Trier je umělec, který sám předem znevažuje vlastní díla. Tvrdí, že chtěl něco natočit, ale vyšlo mu něco jiného, a konkrétně novinkovou Melancholii považuje za jakýsi šlehačkový dort nasáklý německým romantismem.

Reklama na Triera umělce?

Foto: Aktuálně.cz

První minuty filmu pak naplňují ono proklamované zobrazování krásy až k nesnesitelnosti. Extrémně zpomalené, v postprodukci barevně vycizelované záběry naplněné náznaky a předtuchami blížící se apokalypsy. Citace obrazu Pietra Bruegela a Wagnerova předehra k opeře Tristan a Isolda.

Může být něco umělečtějšího? Nebo také jinak - může být umění zneužito ještě víc? A jsou ony vláčně tekoucí obrazy krásné v onom původním, neúčelovém smyslu, nebo jsou spíš přebrány z reklamního průmyslu a přímo žadoní o doplnění názvu nějaké značky? Je to reklama na Triera umělce? Anebo je to výsměch instrumentálnímu pojetí krásy, kterým nás naočkovala reklama?

I tentokrát s námi Trier hraje riskantní hru, že bude považován jen za chladného kalkulátora a manýristického estéta, a přitom stejně tak dobře může jít o to, že se vážně snaží naplnit vlastní reklamní slogan "překrásný film o konci světa". Ne nadarmo má Justine sama vymyslet reklamní slogan pro photoshopovanou fotografii, která svým stylem připomíná úvodní záběry.

Foto: Aktuálně.cz

Jako by tím vším Trier chtěl zároveň naznačit celkovou nesmyslnost takové snahy a v tom zjevném vtipu polemizoval s "žánrovým očekáváním". Melancholia totiž částečně je žánrový film; není to jednoduše "umělecká zpověď, vize či analýza" ubírající se nevyzpytatelným směrem. Trier slíbil katastrofický film a skutečně ho přináší.

Jenom to není katastrofický film á la Armageddon, Drtivý dopad či Den poté. Melancholia je částečně i melodrama. V první polovině přitom tyto žánry skrytě soupeří - zdá se, že problém, který hrdinku trápí a proč se na své svatbě necítí dobře, se týká citu k nastávajícímu, vnitřních zmatků nebo podivně nepřátelských vztahů v rodině, zvláště ze strany matky. Diváci ovšem tuší, že důvody k nervozitě budou i jinde (protože vědí, na co šli).

Rozklad rodiny

Tato část filmu je snímána ruční kamerou v duchu Dogmatu 95 a připomíná Rodinnou oslavu Trierova kolegy Thomase Vintenberga. Realistický styl této části ostře kontrastuje s tím, jak vypadal prolog. V druhé půli, kdy svatební hostina končí fiaskem, a konečně se řekne, že k Zemi se blíží planeta Melancholia, která nás podle předběžných propočtů může, ale také nemusí minout, Justine tvrdí, že se srážky nebojí. Ovšem vzhledem k tomu, že se její chování stává ještě neproniknutelnější než doposud, nevíme, zda jí můžeme věřit.

Foto: Aktuálně.cz

Pozornost se začne soustředit na její starší sestru Claire. Pozvolna se právě Claire prokáže jako ta méně stabilní, přestože to vypadalo, že se o Justine musí pořád starat. Trier provede další ze svých tahů a přesunů - deprimovaně zničenou Justine ukáže jako tu, jež je mnohem silnější a vědoucnější. (Koncept pasivních ženských figur přitom Trier ustavičně opakuje a rozvíjí od Prolomit vlny přes Tanec v temnotách až k Dogville a Antikristovi).

Blondýna Kirsten Dunstová a bruneta Charlotte Gainsbourgová nevyhlížejí ani tak jako sestry jako spíš zosobněné soubory odlišných principů (původně měla roli Dunstové hrát Penelope Cruz, nebo bývalá modelka Olga Kurylenko - jež si lze obě představit lépe jako sestry Charlotte Gainsburgové). Takto proti sobě staví Trier spíše "germánský" a "židovský" typ ženy, aniž v tom ovšem je něco víc.

Kromě toho Justine v podání Dunstové odpovídá více romantické vizi "génia napojeného na přírodu". Genialita se tu projevuje nejen schopností vymýšlet ty správné slogany (zde ve vyjádření: "Život v celém vesmíru je jen na Zemi. Ale ne na dlouho."), nýbrž i v celkové intuici, předvídání budoucnosti a také nepraktičnosti v různých oblastech života a záblescích šílenství.

Trier v Melancholii po jejím natočení viděl největší vliv Luchina Viscontiho (Gepard, Soumrak bohů nebo pozdní Ludwig), ale do značné míry završuje cestu, kterou nastoupilo hodně jiných uměleckých filmařů, jako jsou Ingmar Bergman, David Lynch nebo Michael Haneke - zobrazení rozkladu rodiny a vůbec ustavičně se navracející téma rodiny jako místa, "kde se toho může nejvíc pokazit".

Foto: Aktuálně.cz

Zůstává zřejmé, že v této bohaté rodině není něco v pořádku, ale její rozpad je navíc provázen i rozpadem všech společenských vazeb, dokonce zničením světa jako celku. V Mechancholii sledujeme naprostou izolovanost lidí od sebe navzájem, přičemž by z nastolených vztahů mělo vyplývat hlavně něco o odtržení společenských vrstev - kdy buržoazie (jak se dříve často říkalo) zůstává opuštěná svými podřízenými (pracující třídou).

Zatímco ve většině katastrofických filmů se lidstvo semkne, projeví se všeobecná solidarita a obnovuje dost často víra v Boha, zde jakákoli sounáležitost chybí. Možnost srážky se neustále zpochybňuje, nikdy se nemluví o Bohu a nikdo v něj náhle nezačne věřit, nikdo nerozvíjí slovní apokalyptické úvahy na téma, že lidstvo si zaslouží vyhynout. Film jen tuto poslední možnost sugeruje jako v podstatě bezvýznamnou vesmírnou událost.

Nelze být připraven

Foto: Aktuálně.cz

Každopádně tímto přístupem se Trier zbavuje nebezpečí sklouznutí do kýče. Doslova tu zazní, že celá situace není a nemá být dojemná a že je falešné "udělat si to na konci hezké" - sednout si na terasu, dát si víno, držet se za ruce apod. To je jen maloměšťácká vize smíření.

Film se tak stále vrací k otázce, zda katastrofa může být krásná, či nakolik má být estetická. Jde jen o zdánlivý paradox, protože publikum chodící na katastrofické snímky samozřejmě chce vidět katastrofu ve velkém a "užít si ji". Už dávno psala Susan Sontagová v eseji Předtucha katastrofy o béčkových filmech z 50. let, které zobrazování destrukce nabízely jako hlavní atrakci. Katastrofa je v něčem krásná či přinejmenším vznešená, protože přesahuje běžná lidská měřítka - vyvolává bázeň a úžas.

Ale zároveň ony katastrofické filmy bývají v něčem velmi laciné. Tím, jak vypadají, a tím, jak se nedají brát vážně, nakonec dávají zapomenout na možnost konce civilizace; slouží k ventilaci strachů a umožňují ze sebe naopak setřást nepříjemné pocity. Nehledě na to, že se i po katastrofě snaží přinést nějakou katarzi - aby bylo učiněno zadost klasické struktuře dramatu.

Trier ovšem zůstává (asi jako ve všech svých dílech) důsledný a nemilosrdný, opětovně narušuje konvenční očekávání a ničí běžný divácký požitek. Dá se to klidně označit i za dětinsky destruktivní gesto, v tom spočívá jeho tvůrčí riziko. Jistě, po Antikristovi, kde byly odhalené a ničené pohlavní orgány, se možná čeká něco více šokujícího a drastického. Ale ani v tom nám Trier nevyhoví.

Melancholia pracuje spíše s tím, jak vyvrátit patos. Proto se všechny ty okázale krásné a velikášské obrazy (natočené ovšem vlastně v malém, neglobálním měřítku jedné velkopanské zahrady a přilehlého okolí) i vážná hudba ve způsobu použití stávají něčím až humorným či nepříjemným. Zvláště hudba, která pozvolna přechází do otravného hluku, se od určité chvíle nedá vnímat esteticky, ale působí jen fyzicky nepříjemnou reakci.

Melancholia je film o tom, že si katastrofu nemůžete vychutnat a nikdy na ni nemůžete být připraveni. Trier možná působí jako bláznivý hračička, který si dnes může dovolit natočit film o čemkoli pouze proto, aby vzbudil zájem. Ale v jeho hravosti a černém humoru se ukrývají vážně kladené otázky po tom, kam až lze zajít a jak zobrazit různá "konečná řešení".

P. S. A jestli jste film Melancholia měli dosud v povědomí jen kvůli Trierovým výrokům o Hitlerovi na tiskové konferenci v Cannes, přečtěte si pro lepší kontext aspoň tento komentář.