Recenze - V názorech na dokument Benjamina Tučka s názvem Tantra je výhodné rozlišovat mezi tím, jak je film natočený, a co je sama tantra. A možná ještě výhodnější bude ptát se, zda to, co je ve filmu ukázáno, je vlbec tantra; respektive přinejmenším, o jaký druh či „tantrickou cestu" tu jde.

Trochu ošklivě, ale výstižně to napsal blogger František Fuka: „Je to asi takový dokument o tantře, jako je Triumf vůle dokument o Německu." Ve chvíli, kdy na českých tantristických stránkách najdete odkazy na tento dokument jako nijak nekomentovaný, a tudíž doporučený „studijní materiál", začíná být přitom zřejmé, že je cosi špatně. Může jít o vedlejší nezáměrný efekt toho, že se Tuček rozhodl být "tichý, empatický a nezasahující pozorovatel". 

Jiný šálek indického čaje

Foto: Aerofilms

Až doteď žádný dokument HBO z řady Bez cenzury nebyl natočen tak, aby náhodou vzbuzoval touhu „si to zkusit".  Snímek Nebe, peklo Davida Čálka o kultuře sadomasochistů v Česku byl milým portrétem několika samozvaných „úchylů", kteří si svou orientaci nevybrali, nedospěli k ní nějakým nezávazným experimentováním, ale šlo pro ně o složitou cestu osobního hledání. Napodobovat je nemá naprostá většina populace důvod a film tak nabízí spíš tolerantní setkání s menšinovou jinakostí.

Film Chrámy těla Ivana Pokorného zase rozhodně nikoho neinspiruje k tomu, aby začal cvičit v posilovně, a spíše mu vybranou řadou extrémních obrazů tuto oblast definitivně znechutí. Doprovodný komentář navíc vyloženě diktuje, co si máme o těch „exotech" myslet.

Tučkova Tantra je úplně jiný šálek indického čaje. Kdyby se režisér nedušoval, že k natáčení přistupoval s odstupem a během dlouhodobé práce na díle jen dospěl k tomu, že tantra jejím „vyznavačům" v zásadě skutečně pomáhá a neubližuje jim, mohli bychom se domnívat, že jde o dílo natočené na objednávku nějakého tantristického guru, jak masověji šířit toto „učení".

Foto: Aerofilms

Uvozovky u „vyznavačů" a „učení" jsou na místě, protože tantru nelze označit za náboženství a lidi, kteří ji praktikují, nelze snadno onálepkovat jako „sektáře", přestože na první pohled mají mnohé typické znaky: jakousi očištěnou (z jistého úhlu pohledu až vymytou) rozzářenost, absolutní proměnu životního stylu (týkající se často i oblékání a stravy), touhu převádět na správnou cestu ostatní lidi, družení se do skupin, opakování stále stejných manter a podobně. Zároveň těžko popřít, že totéž by se dalo říct o téměř všech zájmových sdruženích.

Tučkův dokument ovšem není zdaleka tak obsáhlý a komplexní, aby se dal považovat za poučené zasvěcení do světa tantry. Ona pokora a nevměšování v důsledku vedou k tomu, že se jen pasivně naslouchá a automaticky přijímá. Autor za celou dobu nepoloží jedinou otázku, nevznese námitku, žádnou filmařskou technikou nevytváří od řečeného a zobrazeného odstup. Naopak, nabízí kromě „akčních obrazů" z tantrických seminářů už jen klidná přírodní zátiší a meditativní hudbu, tzn. přejímá způsob, jakým sami tantrici rámují své promluvy a projevy.

Žádná duchovní disciplína

Film se jen tváří, že nás hodlá vyvádět z bulvárních představ o tantře coby jakýchsi sexuálních praktikách, u nichž jde o to „vydržet dlouho a nemít hned orgasmus". Počátečních pár minut se odehrává na erotickém veletrhu, kde ze sebe různí účastníci (hostesky, pornohvězdy i slizcí vošousti) soukají různé pomýlené nesmysly, a vůči tomu má pak působit kontrast setkání se „skutečnou, nekomerční tantrou", která toho nemá tolik společného se sexem, ale hlavně s „mapováním lidské zkušenosti" a „poznáváním sebe sama".

Foto: Aerofilms

Jenomže, to, co film předvádí, pořád je komerční, pop neo-tantra (http://en.wikipedia.org/wiki/Neotantra). Žádná náročná duchovní disciplína, kde se k sexuálním rituálům propracovávají jen ti nejpoučenější mistři po mnoha letech, ale obyčejné víkendové kurzy, kde si za pár tisíc korun dovolíte ze sebe shodit stud a „zablbnout si s energií". Používaný slovník, který vysvětluje a ospravedlňuje praktiky, je do určité míry specializovaný, ale zároveň zbavený indické terminologie a přizpůsobený dnešnímu západnímu liberálnímu diskurzu.

Ne nadarmo zde je hlavním instruktorem John Hawken, který byl původně divadelní režisér a terapeut s psychoanalytickým zázemím. Jeho „skydancing tantra" už představuje zvláštní odnož tantry, která je dokonce i za hranicemi dřívějšího new age a hippie přístupu. Odpovídá hlavně požadavkům dnešních lidí, kterým připadá medicína a běžná psychoterapie moc tradiční, racionální, „klinická" a málo duchovní; případně dnešní feminismus, který mluví o právech žen na orgasmus a partnerskou úctu, zase příliš politicky aktivistický.

Zkrátka, tantra ve filmu promlouvá přesně k těm lidem, kterým nestačí vědecké zdůvodnění, že něco je zdravé/přirozené/dobré, ani zdravý selský rozum, který by jim umožnil ve složitých problémech snadnější orientaci. Tito lidé potřebují navíc cítit, že ono poznání je duchovní, snad přímo božské a že oni sami se v tomto poznávání stávají božskými.

Foto: Aerofilms

Jinými slovy neotantra slouží lidem v silně ateistickém věku zpětně najít Boha, ale vidět ho v sobě samých a celý svět poměřovat sebou samými. Některé situace ve filmu působí jako manifest egoismu, byť tak zřejmě nejsou zamýšleny - a za vším je vidět našlápnutí k závěru „když pochopím sám sebe, budu vycházet sám se sebou, nakonec to půjde i s druhými".

S klidem i o euthanasii

Účelem recenze jistě není někomu vysvětlovat, po jaké cestě máme kráčet. Stačí jen utřídit poznatky z viděného. Snad to není moc kruté, když napíšu, že většina lidí v dokumentu má zjevně velký problém s tím, jak vypadají, či měli problém s přísnou výchovou a byli příliš uzavření. A zdá se, že přese všechno „probuzení" a „otevření se" stále zůstávají mnohdy psychicky labilní a stávají se na tantře závislými - obracejí se od původní rodičovské autority k autoritě guru.

Dosavadní životní prázdnotu pak zaplňují právě jen tantrou, jejím provozováním, mluvením o ní a koneckonců vyděláváním si jejím prostřednictvím. Guru může stokrát říkat „já vám nic nenařizuji, k ničemu vás nenutím, nehypnotizuji vás", či děkovat za to, jak ho žáci sami obohacují, ale co naplat, pořád ční nad nimi, pořád je vede a oni se k němu chvílemi až dětinsky upínají.

Guru může vést úvahy nad tím, jak někdo může věřit tak „manipulativnímu konceptu, jakým je křesťanství, kde ze sebe všichni dobrovolně dělají ovce", ale jako by přehlížel manipulativnost svých konceptů, které odmítá podrobovat jakémukoli kritickému přístupu či ověřování. Alespoň tedy z filmu nic takového neplyne.

A právě tato omezenost snímku, v němž není vidět ani náznak snahy konfrontovat tantriky se světem okolo nich, ale dává jim jen příležitost modelovat si svět svým viděním, se nakonec stane ubíjející a protivná. Tantra s největší pravděpodobností existenci dosavadně zakřiknutých a upjatých lidí neochuzuje. A jak se demonstruje na případu herečky Simony Babčákové, která jeden z takových kurzů taky absolvovala a v dokumentu průběžně o své zkušenosti vypovídá, může pomoci velmi spontánním lidem objevovat ještě další dimenze spontánnosti a kreativity.

Stále se ale obávám, že dokument nemá být reklama, nemá být nekonfrontační a nemá vlastní strukturou a tónem splývat s tématem, o němž vypovídá. Ve chvíli, kdy na uplakané „skupinové orgii" nalezne jedna dívka v náručí guru silnou katarzi a snímek končí v zatmívačce, říkal jsem si, že by se tímto způsobem dal klidně natočit i film o euthanasii nebo vyznavačích neonacismu. A to už by asi rozzlobilo více diváků a divaček.