Recenze – Titulek „inspirováno skutečností“ se ve většině případů dá přeložit jako „četli jsme nějakou investigativní žurnalistiku a vzali jsme si z ní ústřední ideu, ale aby to zaujalo (hollywoodské) producenty, je celá zápletka vyfabulovaná“.
Můžeme to vnímat jako svého druhu pokryteckou omluvu (promiňte, že ze skutečné události děláme cirkus) i vyčůranou sebelegitimizaci (nemyslete si, tohle není úplná blbost, v základech je to přece PRAVDA).
V případě filmu Obřad hraje reklamní roli i klišé, že proklamované ukotvení uměleckého díla v realitě - byť jakkoli pochybné - s sebou automaticky nese větší realističnost (ve smyslu pravdivost) a tím i jakousi "vyšší hodnotu". Jako by nám tvůrci sdělovali: Tohle není pásově vyráběné bububu a bafbafbaf, takovýhle horor dokáže napsat jen život sám.
Kdo nevěří, ať na Obřad běží!
A samozřejmě nám tím autoři předkládají i paradoxní myšlenku, že součástí tohoto „realismu“ mohou být projevy nadpřirozena. Ocitáme se ve fikčním světě, kde přes pochyby ústřední postavy není žádných pochyb o existenci metafyzické bitvy mezi božími a Satanovými pohůnky o lidskou duši.
Čili pokud v takovém světě nežijeme, tzn. nejsme "ortodoxní věřící", je podprahovým účelem tohoto „inspirovaného“ filmu nalomit nás na správnou cestu. Sákryš, takové věci, že se dějí, a já přitom nemám svého Boha, svou tvrz!
Na „nevěřícího“ působí agitkově už samo ústřední sebehledačské/pochybovačské drama seminaristy Kovaka v podání nevyhra(ně)ného hezouna Colina O'Donoghuea. Měl převzít otcovu pohřebnickou živnost, nicméně místo upravování mrtvol utekl z domova na teologii. Jenže ouha: myslel si, že konverze přijde sama, ale Bůh se ne a ne ozvat. A protože zaměstnanců církve v dnešní hmotařské době ubývá - jak nás film upozorní dobře nastraženým rozhovorem -, nemůže si jeho profesor dovolit ztratit další ovečku.
Kovak, jehož jméno evokuje otce Karrase z Vymítače ďábla, tak odjíždí do Vatikánu na exorcistický kurz, kde jako správný „voják boží“ dostane do těla, uvědomí si, že víra není kojná… atd. apod. aj. zupácké důvody. Jako obzvlášť zabejčený i talentovaný případ je svěřen do rukou kněze neortodoxních metod, otcovského otce Lucase - Antony Hopkins hrající na stále ještě příjemný setrvačník. A jak si tak vymítá, dojde k osvícení, že na tom Satanovi, a tím pádem i Hospodinovi něco bude. A vo tom to je!
Tedy vlastně, protože jsme ve studiovém filmu s dobře placenou hvězdou, nesmí vzhledem k hollywoodské liturgii chybět ani „milostná linka“ exorcisty a novinářky a také „flashbacková linka“ odkrývající traumata z minulosti ve stylu "otec, syn a duch".
Scenárista Obřadu Michael Petroni i ve své předchozí tvorbě tematizoval krizi či nalézání (katolické) víry (Skandál v katolické škole, seriál Zázraky, či adaptace třetích Letopisů Narnie). Věru tedy není divu, že své portfolio obohatil o vymítačskou látku, resp. volnou adaptaci investigativní, populárně naučné reportáže Matta Baglia u nás vydané pod názvem Rituál - příběh moderního exorcisty.
Že právě proces exorcismu je pro vyjádření těchto spirituálních témat dokonale vhodný, dokazuje nejen jeden ze zakladatelů moderního blockbusterového filmu, zmíněný Friedkinův Vymítač ďábla z roku 1973, ale i obě nedávná zpracování případu „posedlé“ Anneliese Michelové: hybrid soudního drama a hororu V moci ďábla (2005) a psychologický portrét postižené Requiem (2006).
Kde je zakopána římská vlčice?
Čert tím pádem není ani tak zakopán ve scénáři jako na jeho spojnici s režijní koncepcí zhollywoodyzovaného Švéda Michaela Håfströma (Zlo mezi námi, Pokoj 1408). Ta se exponuje hned v úvodní titulkové sekvenci pracující s estetikou chladné aseptičnosti. Bíle vysvícené, v ladných pohybech nasnímané detaily z upravování mrtvoly před obřadem dávají divákům i škodolibému kritikovi do rukou mocnou metaforu.
Ano, Obřad je takřka doslova "navoněná zdechlina", na niž se s uspokojením nedá dívat jinak než hodně zblízka - vnímat ji v jednotlivostech, které mají až fetišistický nádech. Za provinilé povšimnutí stojí třeba motiv namalovaných nebo drásaných nehtů provázející příběh s až perverzní nutkavostí.
Ať už tedy uvažujeme o Hopkinsově expresivitou podehrávané kreaci, která je lecterovitější než Hannibal sám, o roli-cameu muže se vzhledem padlého anděla – tedy Rutgera Hauera v roli Kovakova otce - či o středoproudařsky „příjemně temné“ kameře Bena Davise, vždy se soustřeďujeme na relativně životné detaily, které strhávají naši pozornost, abychom neviděli mrtvé tělo.
A tím umrlcem je tu Håfströmův unyle hladký, nehybný svět, který se snaží pomocí zprofanované finty „umělecké odtažitosti stylu“ vyrovnat četný výskyt vyprávěcích i obrazových klišátek z melodramatu a hororu. I když tedy film neposvěcuje spojitost s realitou ničím menším než slovy papeže, nelze se u většiny sterilně líbivých záběrů ubránit pocitu, že za rámem obrazu postává horda znuděně svačících techniků.
Snímek si dokonce ústy postav dovolí velkohubě poměřovat svůj „realismus“ s Vymítačem ďábla: „A co jste čekal? Protáčení hlavy, hrachovou polívku?“ To, že Vymítač dosahuje v hororových scénách až surrealistických kvalit vzniká ale důmyslným přeléváním důrazu mezi expresivitou a přísně civilní inscenací i snímáním dějiště příběhu.
Friedkin totiž důrazem na všednodennost pomáhá divákům vnímat „cizost“ nadpřirozených událostí, které jsou k nim v kontrastu. Reakce postav na "zlo odjinud" a motivace jejich chování jsou tím pádem v rámci stylizace pravděpodobné a logické. Oproti tomu vnitřní drama Håfströmových hrdinů je ve světě Obřadu naprosto kách.
Od počátku se tu nepohybujeme v časoprostoru, kde je možné cokoli objevovat a odkrývat. Jde o svět známý, přehledný, vyzpytatelný, kde je každý závan tajemna podpořen patřičným ruchem či „filmovou hudbou“. A je zobrazený s až „obřadným“ lpěním na tradiční žánrové stylizaci, aby byl hned viděn a slyšen. Žít v takovém světě a nebýt věřící je pak z hlediska diváka vyložená hloupost: důkazy nadpozemska nás totiž atakují na každém kroku.
Kdo lže, ten krade a do pekla agitky se hrabe!
Takto konstruovaný svět nás také nakonec může dovést až k tomu, že si příběh od určité chvíle začneme stejně jako moje žena převracet a sledovat ho „satanistickým pohledem“. Tedy coby drama muže, kterého se snaží skrze spiknutí svých ohábitovaných patolízalů posednout Bůh, a na konci se mu to podaří. A to prosím napadlo „věřícího“!
Mě, který pochybuje i o agnosticismu, se zase vnucovalo srovnání Obřadu s oscarovou Královou řečí. Obě zápletky staví na síle správně vyřknutých slov, v obou filmech spatříme dokonce scény „vymítání“ plné hereckého šklíbení a vydavování zvláštních zvuků, oboje končí radostně v okamžiku, kdy vymítaný konečně po dlouhé a pracné proceduře „promluví“ a tím znovuobnoví svou pošramocenou identitu.
Oboje se nás s vehemencí agitky snaží přesvědčit o reálné existenci abstraktní ideje: svět s přítomností Boha a svět sociálního smíru. Zápletka obou (možná nevědomky) zpochybňuje i tradiční tvrzení, které sílu kinematografického vyprávění připisuje především obrazu - neboť tady jsou to slova, u čeho obrazy začínají i končí.
O tom, jestli inspirace, a tedy celé umění, pochází spíše od Boha nebo od ďábla, se vedly (a vlastně dodnes vedou) mohutné rozpravy. Každopádně Obřad je vylhaný film na motivy skutečných událostí, který se „uměleckou pózou“ snaží zakrýt, že krade z žánrových kánonů a ještě se nás snaží přesvědčit o své „svatosvaté“ pravdě…
| Obřad | |
| The Rite | |
| Žánr: | Drama, Horor, Thriller |
| Režie: | Mikael Hĺfström |
| Obsazení: | Anthony Hopkins, Colin O'Donoghue, Alice Braga, Ciarán Hinds, Toby Jones, Rutger Hauer, Marta Gastini, Maria Grazia Cucinotta, Chris Marquette, Torrey DeVitto ad. |
| Délka: | 112 minut |
| Premiéra ČR: | 17.03.2011 |
