Recenze - Pokud si vybavíte jen určitou část filmografie irského režiséra Neila Jordana, mohli byste zavádějícím způsobem dospět k tomu, že točí realistická dramata ze současnosti či minulosti. Této představě nahrávají tituly jako Mona Lisa (1986) o nájemném řidiči, Hra na pláč (1992) o popravování v IRA, životopisný Michael Collins (1996), erotické válečné retro Hranice lásky (1999) nebo Mé druhé já (2007) o křehké ženě mstící se za smrt svého přítele.

Jenomže jakmile si vezmete druhou polovinu jeho režijních počinů, které se chronologicky neustále proplétají s  výše uvedenými, zjistíte, že je rovným dílem autorem filmů s fantaskní tematikou: horor Společenství vlků (1984), jež je drsnější variací na pohádku o Karkulce; Dům veselých duchů (1988), který zapadal do vlny záhrobních komedií typu Beetlejuice, či horory Interview s upírem (1994) a Přízraky ze snů (1999).

Foto: Kultura

Úplně nejzajímavější část jeho tvorby ale představují filmy, kde se nějakým způsobem propojí právě syrová realističnost s únikem do nadpřirozena nebo snových světů - jako by nám tím autor znovu a znovu naznačoval, že v normální, tedy sociálně nespravedlivé skutečnosti nelze žít. Tuto linii naplňují dramata Zázrak (1991), Malý řezník (1997), či Snídaně na Plutu (2005).

Dívka, která jen odložila kůži

A spadá sem i prozatím poslední dokončený Jordanův snímek Ondine o chudém irském rybáři, který jednoho dne vyloví v síti krásnou dívku, o níž se domnívá, že je mořská panna - či přesněji Selkie,  tulení dívka, která jen odložila kůži a na chvíli se proměnila v člověka. Rybáře hraje nejoblíbenější irský herec posledních let Colin Farrell, Selkii původem polská modelka a zpěvačka Alicja Bachleda.

Ondine je film, u nějž si bohatě vystačíte s pouhým sledováním obrazu.  Jordan si najal kameramana Christophera Doyla, který umí tzv. udělat atmošku (ať jsou to snímy Wonga Kar-waie, epos Hrdina, Shyamalanova Žena ve vodě nebo Jarmuschovy Hranice ovládání). Někdy mu bývá až vyčítáno, že je manýrista a pod krásnými kompozicemi zůstává prázdno.  A opravdu si občas u jeho prací kladete otázku, jestli má obraz jinou funkci než předvádění světel a barev.

Foto: Kultura

V případě Ondine nechá postavy v jakémsi příjemně vybledlém pošmournu; podnebím na hranici mezi tím, kdy přestává či začíná být zima. Ostatně na přechodech mezi suchou zemí a mokrou podvodní říší je postaven i příběh. Film dovede vyvolávat dojem, že je velmi reálně sychravý, a zároveň, že v takto nasvětleném světě mohou existovat pohádkové bytosti.

Rybářova loď i pobřežní domek jeho matky jsou bezpečně odříznuté od civilizace.  Navíc první téměř polovina filmu je pojata tak, že dotyčnou tulení dívku vidí jen rybář, a nikdo jiný. To nahrává domněnce, že je výplodem jeho mysli a on si ji stvořil, aby nebyl tak sám a měl také co vykládat malé dceři, která má nemocné ledviny a musí absolvovat dlouhé dialýzy. Když ale krásnou Ondine, jež svým zpěvem údajně umí přilákat do sítí ryby a do pastí kraby a langusty, spatří víc lidí, zdá se být potvrzeno, že kouzelné bytosti mohou existovat.

Možnosti čtení

Jordan, který si sám napsal scénář, ale dovede udržet napětí asi do dvou třetin; pak už za sebou začne následovat příliš mnoho událostí, které nedovedou přesvědčivě vysvětlit ani jednu z možných variant: že by Ondine byla buď „mořská panna", nebo obyčejná dívka, která se před něčím a někým schovává. Recenze by konec prozrazovat neměla, může však říct, jak působí ony „možnosti čtení".

Foto: Kultura

Zdaleka nejhezčí zůstává menší středometrážní film bez oné velké pointy. Pohybuje se velmi důmyslně na hranici několika žánrů a nechává je navzájem se obohacovat. Jako pohádka nebo fantasy zasazená do velmi realistického rámce patrně promlouvá k cílovému publiku asi nejlépe. Onou cílovkou jsou romanticky založené ženy, jimž je trochu trapně z Daniele Steelové a spol. a potřebují ke snění více smutku.

Překousnou i to, že Colin Farrell tu v hlavní roli nevypadá příliš vábně, ale spíš svým vyhublým,
(záměrně) sešlým zjevem připomíná Záviše-knížete pornofolku, a ocení hlavně jeho velmi přirozený herecký projev. Ano, tenhle chlapík vypadá jako bývalý notorik, jehož ale otcovská láska přiměla přestat pít.

Avšak v momentě, kdy přepólujete svůj pohled a uvidíte film o těžkém životě v Irsku, kde se najednou vyskytne éterická kráska, není úplně od věci cítit jakousi „estetickou lež". Film je plný pózování ladné modelky, od níž se čeká jen to, že na jejím těle splývají mokré šaty, ona si je svlékne a pak něco řekne plynule anglicky, ale s divným přízvukem.

Setkání dvou lidí

Foto: Kultura

Zachránit tuto voyeurskou podívanou může jen to, když ji budete chápat snad jako příběh pravdového setkání Colina s Alicijí, kteří se poznali při natáčení a po něm se vzali, zplodili dceru a budou spolu žít šťastně až do smrti. Proč ne, málokdy na plátně vidíte, jak to mezi někým zcela reálně „jiskří"- jak se dva lidé vzájemně oťukávají a jak jsou před sebou i lehce nejistí.

Postavou, u níž se vše láme, je rybářova dcerka - která se občas projevuje extrémně chytře neúměrně svému věku, ale přitom má být oním naivním divákem, pro něhož vzniká celé pohádkové představení.  Nejsem si tím úplně jistý, ale při druhém zhlédnutí by nejspíš malá Annie (v podání Allison Barryové) vypadala jako sešitá z vícera osobností. Není totiž vyřešeno to, že má být jistou identifikací pro diváky v první půlce, ale v druhé půli máme mít nad Annie navrch.

Snímek Ondine jako celek ovšem spoléhá na to, že se nebudete ptát na nevysvětlené věci; jenže ona nevysvětlitelnost a nejasnost mu bohužel nedodává na kouzlu, naopak ho kouzla zbavuje. Film totiž řekne natvrdo, jak se věci mají, ale potom do sebe nezapadají dohromady různá fakta.

Ondine tak zůstává jednou z položek Jordanovy tvorby, kdy se znovu a znovu pouští do příběhů jedinců, kteří mají různé identity a musí navenek předstírat, že jsou někdo jiný. Kdyby takto superprofesionálně odvedený film vznikl v Česku, bude oslavován až do nebes. Ostatně i v Irsku dostal na výročních národních cenách hned čtyři sošky z osmi nominací.

A dá je přijmout v dobrém právě jako oslava irské krajiny, možná až s lehce turistickým nádechem. Ostatně jako belgická turistická vábnička (částečně) působil i jeden z předchozích Farrellových filmů V Brugách. Ten měl ale lepší scénář, takže šlo ve výsledku o kompaktnější „pohlednici". Ondine zůstane v paměti jen díky záběrům krasosmutnění u mořské hladiny.