Recenze - Většina zlomových děl ve filmových dějinách byla zpočátku vypískána. A tím nemyslím jen puristicky umělecké snímky jako třeba Dobrodružství od Michelangela Antonioniho, které nesneslo ani údajně náročné publikum na festivalu v Cannes.
Stačí, když si přečtete dobové recenze na 2001: Vesmírnou odysseu nebo Blade Runnera - ani byste nevěřili, jak byly tyto dnes nezpochybnitelné klasiky při své premiéře odmítány coby „efektní, ale prázdné, zdlouhavé a sebedůležité pseudofilozofování".
Setká-li se člověk s něčím, co není schopný pobrat, je výhodnější přenést svůj pocit nedostatečnosti na onen objekt, který nepříjemný pocit způsobil a snaží se falešně dávat najevo převahu. I snímku Inception, který je v Česku uváděn pod zavádějícím titulem Počátek (správně by to mělo být Vnuknutí) hrozí toto nebezpečí. Jen málokdy si tak jasně uvědomíte, že vidíte něco, co jste prostě v podobném měřítku nikdy neviděli.
Bez citové manipulace
A je jen otázka, jak na to zareagujete: jeho vyprávění a styl můžete nazvat „suverénní" stejně jako „bezohledné". Množství podnětů a informací můžete označit „nepřehledné a do sebe zamotané" stejně jako říct, že kvantita se evolučně proměňuje v novou kvalitu. Pro hollywoodský film netypickou emocionální chladnost lze pojmenovat jako „odtažitou", nebo ji ocenit jako úžasnou změnu, interpretační výhodu a víru v publikum, které nepotřebuje být okatě citově manipulováno.
Je vám asi jasné, na jaké straně stojím: Inception je podle mě geniální film, to nejlepší, co se letos objevilo na plátnech kin, a pravděpodobně nejinteligentnější sci-fi blockbuster za posledních deset let.
Neuvěřitelně precizně, napsaný, zrežírovaný, zahraný a obdařený skvostnou hudbou, která ho pozvedá do nebeských sfér. Na něco takového jsme čekali dlouho, někdy od dob prvního Matrixu. A je nesmírně opojné být přitom, když kolem vás kráčejí Dějiny a vy si to uvědomujete, protože nemáte klapky na očích.
Ovšem - tvrdit něco takového je dost snadné, poněvadž si to myslí až překvapivě mnoho lidí a navzájem se tak utvrzují, že jsou chytřejší než ti ostatní, „co to nepochopili". V zájmu vyváženosti bude tedy dobré dodat, že samozřejmě existuje možnost, jak Inception nepřijímat, a nebýt přitom za blbce (což se tedy zatím nepodařilo žádnému českému recenzentovi či recenzentce).
Základní obtíží je, že Inception BEZPODMÍNEČNĚ musíte vidět minimálně dvakrát, abyste ho nejen pochopili, ale dokázali i naplno prožít. Otestoval jsem si to kromě sebe na více lidech a potvrzuje se týž vzorec.
Napoprvé se můžete jen nadlidsky soustředit na to, abyste vstřebali základní data vyprávění a poskládali si přibližnou mapu několika rovin snů, na nichž se postavy pohybují a přepínají mezi nimi - aniž máte absolutní jistotu, že za těmito rovinami existuje „opravdová fyzická realita".
Tak to se nemáme o čem bavit
První zhlédnutí slouží na pochopení konceptu díla a jeho struktury, teprve druhé vám umožní, abyste komfortně seděli a z vyprávění cítili i poměrně složité a hluboké emoce postav, které vám napoprvé můžou uniknout nebo připadat ploché, modelové a kdovíjaké ještě. Pokud mi toto kdokoli bude tvrdit, stačí se zeptat: Kolikrát jsi to viděl? Jednou? Tak to se nemáme o čem bavit, sorry.
Jestli to někomu připadá neurvalé, ať už ze strany scenáristy a režiséra Christophera Nolana vůči všem divákům nebo z mojí strany vůči oponentům, co na tom? Na dobré filmy beztak přece chodíme dvakrát nebo třikrát; nebo vy snad ne? A že recenzenti píšou kritiky většinou po jednom zhlédnutí? Jejich mínus.
Napoprvé jsem taky tápal a nebyl si jistý, jestli to tentokrát Nolan nepřehnal a neinvestoval příliš energie do toho, aby mu fungovalo základní ontologické schémátko. (Pro ty z vás, kteří se chtějí lépe orientovat, poslouží tento nákres)
Ale napodruhé jsem prostě viděl jiný film. Nikoli chaotický, zdlouhavý, upovídaný a používající zbytečná klišé, ale dokonale přehledný, ultra-úsporný, se spoustou zprvu nepovšimnutých narážek, které dodávají většině scén nový rozměr a hlavně - i zdánlivá klišé tu jsou plně reflektována a zužitkována.
Nejde tu už zdaleka jen o zápletku, že v blíže neurčené budoucnosti umějí pomocí blíže neurčené technologie tzv. extraktoři pronikat do snů cizím lidem a tam jim krást myšlenky.
Nejde tu zdaleka o to, že nyní na základě zakázky japonského průmyslového magnáta mají synovi konkurenčního amerického magnáta naopak myšlenku vnuknout (aby rozpustil po otcově smrti impérium, které by jinak mělo na světovém trhu monopol). Nervem celého příběhu je vztah hlavního hrdiny ke mrtvé manželce, která se mu zjevuje ve snech a sabotuje jeho akce.
Uchoval jsem si v hlavě ideál
A nyní přichází finální vtip: Nolanovi bývá dlouhodobě vyčítáno, že neumí napsat životné ženské postavy a vymezuje jim v příbězích okrajovou úlohu. V Mementu je hrdinova manželka mrtvá a zjevuje se ve vzpomínkách, v Insomnii hrdinka jen obdivně sleduje práci hlavního hrdiny, v Dokonalém triku jsou jak manželka a milenka odsunovány do pozadí a ponižovány, v Temném rytíři nechá autor hrdinovu milou surově zemřít.
Pokaždé je to sice nějak zdůvodněno a máme nad těmi ženami cítit lítost, ale v zásadě jsou jaksi „méně reálné" než mužští hrdinové. I když Nolan začal pracovat na Inception před deseti lety, tedy před většinou zmiňovaných snímků, dotáhl zde svou autorskou obsesi s fantasmatickými ženskými postavami nejdál a do nejpřijatelnější podoby.
| Čtěte také: Nolan natočil po Batmanovi sci-fi, jakou nikdo neviděl Nolanovi lupiči myšlenek získali v kinech dobrý Počátek |
V Inception totiž hrdinova manželka není živá, ale jak si sám přizná: „stvořil jsem si tě příliš dokonalou, uchoval jsem si v hlavě ideál, který teď nedokážu přijmout". Stejně tomu je i v případě dětí, k nimž se chce Dom Cobb (Leonardo DiCaprio) vrátit. Ideál rodiny se tu nestvrzuje v kýčovitém finále, ale samo základní klišé happy endu se zde ve finále podvrací.
Emoce tu tedy vycházejí z toho, že si nemůžeme být jistí pravostí našich citů, případně autenticitou bytostí, vůči nimž se city vztahují. Nemůžeme si zde být jisti nejenom tím, co je sen a realita, ale i tím, jestli platí filmová klišé. Předpokládám, že hloubku takové emoce jsme schopni prožít až někdy napodruhé.
Vůbec celé Inception rozvíjí na více rovinách velmi osobní témata vážící se k Nolanově tvorbě, jíž bývá občas vyčítáno, že v honbě za dokonalostí zůstává chladně neosobní. Jistou intimitu a napojení můžeme však spatřovat už v tom, že DiCaprio tu vypadá jako Nolan v reálu a jeho pochyby jsou i pochybami umělce: Máme právo manipulovat lidmi; neměla by vnuknutá myšlenka přijít na základě pozitivní emoce a katarze?
Postavy jsou vlastně filmaři
Když nás v první půli film zasvěcuje do svých vlastních pravidel a osvětluje nám, co je ve snových světech možné, jak se mají tvořit, jaká úroveň definice je postačující, jak se dají ošálit smysly různými triky a kdy už je „realistických detailů" moc, pokaždé se tím reflektují základní principy scenáristické tvorby. Postavy jsou vlastně metaforicky vzato filmaři, kteří vytvářejí podívanou pro subjekty kolektivního-sdíleného snění.
Ano, Inception není o snu jedince, ale o sdíleném snovém prostoru - dokážete si představit lepší příměr k samotnému filmovému médiu a zážitku z kina? Tento snímek vám jasně říká, jak fungují filmy a my dočasně věříme jejich iluzi, ale zpětně si uvědomíme jejich nedostatečnost a nereálnost. Málokterá scéna mě v poslední době pobavila víc než ta, když zazní otázka „A uvědomuješ si, jak ses octla na tomto místě?" - čímž se odkáže nejen k tomu, že u snu si nikdy nepamatujeme, kdy a jak začal, ale zároveň jde o odkaz k základům filmového střihu a práce s časem.
O nakládání s časem v Inception by se ale dala napsat kniha. Překvapuje mě, když někdo říká, že jednotlivé úrovně snů, do nichž se hrdinové prokopávají a pak zas „nakopávají" zpátky, jsou špatně rozlišitelné.
Jistě, nejsou výrazně barevné, výrazně krásné ani zrůdné a strašidelné, což jde proti konvencím toho, jak se zobrazují sny jinde, ale dějiště a hlavně rychlost, v níž se jednotlivé souběžné děje odehrávají, mají spoustu záchytných bodů, které umožňují orientaci. Navíc, cokoli mírně matoucího se vždy ihned komentuje a zasadí do kontextu dalších snových rovin.
Připouštím, že někomu může vadit právě to, jak film stále ujišťuje publikum, že všechno do sebe zapadá, a dokonce i všechny nečekané komplikace zařazuje do superrychlého proudu vyprávění tak, že působí jako součást plánu. Chápu taky, že někomu připadá, že Inception nemusí účinkovat jako metafora filmové tvorby fikčních světů, ale spíše jako metafora reklamního hypu - zasadit lidem do hlav neodbytnou myšlenku, že sledují něco senzačního.
Ryze filmová záležitost
Nahrávají tomu gargantuovské rozměry některých triků (zajímavé slovo, to gargantuovský, vždycky jsem si přál ho použít), odkazy k řecké mytologii (hrdinka jménem Ariadne) či pojmenování „snové pustiny" jako Limbo (Ťuk ťuk. Kdo tam? Dante Alighieri). Tady se film vážně spíše holedbá svou spektakulárností a chytrostí.
Ale za mnohem vychytanější jemnost považuju třeba to, že tu nejsou žádné negativní postavy - a příběh nám sugeruje, že protivníci jsou jen uvnitř vaší mysli a jste to vlastně vy sami. Zároveň si ze zoufalé situaci hlavního hrdiny můžeme vyvodit i cosi o „nekončící noční můře kapitalismu" - z osidel práce a intrik a nátlaku nelítostného světa zaplněného obchodními konkurenty a neosobními korporacemi se nelze probudit.
A kdybyste nic z řečeného neuznávali, Inception pořád zůstává jedinečným uměleckým dílem pro jednu neoddiskutovatelnou kvalitu. Tak jako ostatní Nolanovy snímky ho nelze převést do literární podoby, je to ryze filmová záležitost.
Zkuste někomu i s plnou orientací ve všech rovinách děje převyprávět, co se tu odehrává po sobě. Zjistíte, že to nelze přepsat do literární formy, která by měla přesvědčivý estetický účinek - protože výraz „po sobě" v tomto případě, kde se vrství na sebe tolik akcí naráz, nemá smysl. Nejde to ani ve formě comicsu, nešlo by to přepsat dokonce ani do podoby počítačové hry.
Kdysi, v 50. letech se moc nevěřilo na to, že by zábavné žánrové filmy mohly být uměním. Prosadit do například povědomí kulturní veřejnosti Alfreda Hitchcocka jako umělce bylo těžké. Jedněmi ze zlomových filmů té doby byly Zabíjení od Stanleyho Kubricka a Rvačka mezi muži od Julese Dassina, které ukázaly, že i loupež můžete naplánovat a zobrazit jako umění.
Inception zosobňuje další lupičský snímek, který posunul možnosti filmové estetiky a má své místo nejen v učebnicích, ale i v srdcích lidí, kteří mají schopnost vycítit, když se svět kolem nich radikálně mění. Nebo si dovedete představit, že by v Hollywoodu prošel do výroby před deseti nebo dvaceti lety dílo, které vám říká, že sny nejsou zase tak skvělá věc, jak si myslíte?
| Počátek | |
| Inception | |
| Žánr: | Drama, Mysteriózní, Sci-fi, Thriller |
| Režie: | Christopher Nolan |
| Obsazení: | Leonardo DiCaprio, Joseph Gordon-Levitt, Ellen Page, Tom Hardy, Ken Watanabe, Dileep Rao, Cillian Murphy, Tom Berenger, Marion Cotillard, Pete Postlethwaite, Michael Caine, Lukas Haas, Taylor Geare, Talulah Riley ad. |
| Délka: | 148 minut |
| Premiéra ČR: | 22.07.2010 |
