Recenze - Dva filmy stačily francouzskému režisérovi Pierrovi Morelovi, aby se stal jedním z nejsledovanějších žánrových tvůrců současnosti. Po spektakulárním debutu Okrsek 13 z roku 2004, který stavěl na atrakci pohybové akrobacie spojující parkour a bojová umění, následoval předloni skvělý intenzivní thriller 96 hodin.
Jenže ne nadarmo se říká, že až se třetím titulem filmař potvrzuje schopnosti a plně ustanovuje vlastní rukopis. A s lítostí je třeba říct, že novinka Bez soucitu sesadila Morela z piedestalu.
Řemeslnost, ne osobitost
Když tři jmenované tituly porovnáme, ukáže se, že na rozdíl od velikánů akčního žánru, jako jsou Michael Bay či John Woo, nemá Morel osobitý styl ani žádný výrazný trademark. Naopak každý film pojímá co do formálního zpracování odlišně, přesto z hlediska povahy akce účelně.
V Okrsku 13 převládaly přehledné velké kompozice a delší záběry, které daly vyniknout působivosti rozpohybovaných těl parkourových expertů. 96 hodin naopak po vzoru filmů s agentem Bournem strhávalo diváky dravostí rychlého a efektivního postupu hrdiny po stopách unesené dcery, k čemuž film využíval bleskově krátkých blízkých záběrů freneticky se pohybující kamery.
Bez soucitu pak kombinuje zpomalené záběry s dynamikou rychle stříhaných krátkých záběrů, které pohyb fázují na úseky zdůrazňující konkrétní údery či způsoby překonávání překážek. Výsledkem je roztěkaná skrumáž osvědčených efektních postupů, která ale nemá nic společného s koncepčností předchozích filmů a spíše odráží touhu rychle řetězit okázalé výjevy.
Celovečerní trailer
Morelovo poslední dílo v tomto ohledu není nepovedené, nýbrž přesně zapadá do jednoho ze současných trendů akčních snímků: ten můžeme neoficiálně pojmenovat coby clubberský či trailerový syndrom.
Tituly jako Terminator: Salvation, Transformers: Pomsta poražených, Iron Man, diptych Zastav a nepřežiješ, ale i letošní Princ z Persie oslovují diváky na základě stejných principů, jaké vyznávají lidé žijící současnou klubovou scénou. Cílem je za omezený časový úsek návštěvy kina či hudebního klubu vstřebat co nejvíc maximálně stimulujících vjemů.
Filmy tudíž na diváky valí vágně motivované a neprovázané sledy extrémního afektu. Díla postrádají gradaci a dramaturgii nejen uvnitř akčních sekvencí, ale i napříč celým vyprávěním; vše ustupuje mechanickému vršení osamocených vyhrocených obrazů.
V případě Iron Mana a Zastav a nepřežiješ ještě vyprávění dostává jednotící linii díky charismatu hlavní hvězdy respektive zastřešující nadsázce, takže celek drží pohromadě. U ostatních jmenovaných snímků, stejně jako u Bez soucitu, se však vyloženě setkáváme s filmovými upoutávkami roztaženými na celovečerní stopáž.
S vážností nevážně o vážném
Z tohoto receptu lze vytvořit obstojný popcornový film, ale u Bez soucitu narážíme na zásadní překážku. Snímek totiž nechce být bezuzdnou zábavou o dvojici nesourodých hrdinů, nýbrž by také rád originálně zvýraznil patetické a dramatické prvky tzv. parťáckých snímků a vytvořil odlehčené akční drama dotýkající se současných společenských témat.
Právě ozvláštňování akčního půdorysu pomocí reálných motivů zůstává jako jediný jednotící prvek v Morelově tvorbě. Okrsek 13 ve fantaskní vizi budoucnosti vyhrocoval problematiku etnického a sociálního napětí ve Francii (které v roce 2005 eskalovalo až do nepokojů) a 96 hodin zase důsledně zobrazuje všechny stupně organizovaného obchodu s ženami. Bez soucitu se pak zkouší rozvádět morální otázky a téma osobní oběti spojené s terorismem.
Nápad to v principu nebyl špatný; Bez soucitu dokonce vykazuje náznak nápadité dramaturgie. Původně rozličné duo tvořené velkohubým profesionálním likvidátorem a strojeným ambiciózním agentem-začátečníkem směřuje k vyváženosti tím, že příběh odhaluje lidské a emotivní stránky drsňáka, zatímco zelenáče staví do dramatických situací, které prověří jeho odolnost a připravenost.
Ovšem k tomu, aby daný přístup fungoval, bylo potřeba zvolit jiné stylové ztvárnění . 96 hodin ukázalo, že akce může s dramatem být ve vzájemně prospěšné symbióze, a třeba nový Star Trek stvrdil, že tento svazek dokáže obstát i s přidáním humoru a nadsázky - jenže tady nebyly profilace postav a budování jednotlivých situací obětovány na úkor efektních akčních eskapád.
Koksová logika
Když budeme v nesourodém mixu Bez soucitu hledat vnitřní smysl či logiku, která by vše zastřešovala, jeví se jako klíčová pasáž na přelomu první a druhé třetiny, kde si oba hlavní protagonisté šňupnou pořádnou dávku kokainu.
Do té doby žil uťáplý hrdina v nudné každodenní šedi, kde největším povyražením byl pěkný večer se snoubenkou. Zákonitě tedy zpočátku nedokáže držet krok s nově přiděleným ostříleným parťákem a jeho buldozerským přístupem doplněným o požitkářskou grácii.
Po nasání povzbuzující látky se svět okolo ústředního dua mění ve změť permanentního vypětí a podnětů stimulujících afektované emoce. To samo o sobě zní jako dobrý koncept, jehož lákavost kromě trailerového zpracování stupňuje marketingově chytré obsazení Johna Travolty do role vzhledově výstředního hromotluka trousícího trefné poznámky.
Bohužel skloubení kokainově hypeaktivní euforické akce s ambicemi o nové uchopení žánru a vážné rozvedení tématu terorismu prostě nejde dohromady. Bez soucitu ve výsledku představuje úlet stvrzující to, že při řešení závažných situací pod vlivem drog vzniká jako vedlejší produkt chaos.
| Bez soucitu | |
| From Paris with Love | |
| Žánr: | Akční, Krimi, Thriller |
| Režie: | Pierre Morel |
| Obsazení: | Jonathan Rhys Meyers, John Travolta, Kasia Smutniak, Amber Rose Revah, Melissa Mars, Farid Elouardi, Chems Dahmani, Richard Durden, Luc Besson ad. |
| Délka: | 92 minut |
| Premiéra ČR: | 17.06.2010 |
