Recenze - Téměř každý rok se do hlavní oscarové kategorie dostane nějaký film omylem. Je to však omyl natolik systematický, že v tom lze vidět jednu z hlavních složek průměrného vkusu hlasujících akademiků.

Standardně sice nebereme "oscarové filmy" jako synonymum pro umění, ale zároveň nemůžeme popřít, že oscarové snímky můžou naplňovat některé jeho znaky: poskytovat bohaté formální podněty, mít otevřenou strukturu vyprávění vybízející k různým výkladům a bojovat proti konvencím a stereotypům. Ony omylné filmy se pak prozrazují tím, že se sice tváří, že bojují proti konvencím, ale dělají to velmi měkce a vlastně příjemně - prostřednictvím mnoha jiných konvencí.

Foto: Bontonfilm

Loni se to takto "povedlo" snímku Předčítač polidštit postavu nacistky, když "nekonvenčním způsobem uviděl za zrůdou člověka". Smysl takového pohledu je ale nulový, protože v důsledku "jsme všichni lidi", což opravdu není žádný velký objev - a princip nacistické ideologie byl právě v jeho neosobnosti. Zpětný pokus vidět člověka za ideologickým systémem k ničemu nevede, jen k falešným a zbytečným slzám.

Vykuchaná retro adaptace

Různé podoby prznění a zplošťování literárních předloh, které samy o sobě nabízejí komplexnější čtení, má na Oscarech opravdu tradici - Pokání, Hodiny, Pravidla moštárny a dalo by se pokračovat. Sklony být humanistický, až to bolí, vedou k filmům tak hladivým a nekonfliktním, jako je třeba Čokoláda.

Foto: Bontonfilm

Škola života (An Education), jež k nám přichází se značným zpožděním, do této party slušnejch hodňáků zapadá nejen tím, že jde o vykuchanou literární adaptaci, ale i o stylové retro. Udělat retro, jež by budilo dojem palčivosti, téměř ani nelze - jedním z mála případů bude Daleko do nebe (2002), naopak už přehnaně a chtěně dramaticky působil Nouzový východ.

V jedné podstatné věci se ale Škola života liší: i pokud jste náhodou četli předlohu - tj. životopis britské novinářky Lynn Barberové; ne beletrizovaný scénář Nicka Hornbyho -  nebude vám film pravděpodobně vadit naprostou většinu své stopáže, protože je velmi ilustrativně výstižný. Ze subjektivního "prvodiváckého" pohledu zrada přichází až na konci.

Foto: Bontonfilm

Odtud pak vycházejí i mnohá hodnocení lidí, kteří knihu nečetli: "Celý film je dobrý, ale ten konec to zkazí." Bohužel, vzhledem k tomu, že scénáře se píší od konce (alespoň profíci to tak dělají a tento film je dílem zjevných profíků) platí spíš hodnocení "Není to celou dobu dobré a pak náhle omylem blbé, ale celý film k tomu strašnému konci směřuje vším, co v něm je".

Při sledování jsem se přistihl, že si říkám: fajn, hezký, dobře to hrajou, ti herci jsou fakt skvěle vybraní, ale zajímá mě teda, jak tenhle příběh může skončit, když na to mají jen 90 minut. No a skončí to tím nejkonformnějším a pravděpodobně nejhorším způsobem, protože z kleští vyprávění nebylo úniku.

Rozpor mezi tradicí a svobodou chybí

Možná působí neuctivě chovat se takto k filmu, který má oscarovou nominaci za scénář, ale opravdu si myslím, že v tomto případě došlo k zásadnímu významovému posunu, který z knihy typu Vejce a já od Betty McDonaldové (což je literatura pro přemýšlivé hospodyně) udělal spíš něco jako varovnou příručku pro náctileté slečny "Nezačínejte si se staršími muži". Jestliže jste Školu života ještě neviděli, případně nechcete znát pointu, nečtěte dále, ale bez prozrazení konce o tom dál nejde psát.

Foto: Bontonfilm

Děj filmu si totiž z knihy vybírá jen prvních 50 stran a odečteme-li předmluvu a prolog, které se týkají děje jen zlehka, zbývá pouhých 20 stran textu, z nichž je film upečen. Což o to, že to je relativně uzavřený příběh o naivní šestnáctileté dívce, která začne chodit se starším mužem neurčitého věku (mezi třiceti a čtyřiceti).

Nechá školu, začne poznávat život na vysoké noze a pak zjistí, že on je ženatý, rozejde se s ním a na školu se vrátí. Smysl této životní epizody ovšem vyvstane až ve chvíli, kdy je vřazen do mnohem delšího úseku autorčina života, který popisuje individuální zrání ženy zažívající politické emancipační hnutí. A přestože to není radikální agitka, hlavní napětí vychází z rozporu mezi tradicí a svobodou.

Takto z toho zůstává jen primitivní mravoučná historka, která vlastně dává zapravdu hrdinčiným rodičům, respektive typu lidí hrdinčiných rodičů, kteří by jinak dost pravděpodobně řekli "ne, holčičko, tohle ti nedovolíme".

Foto: Bontonfilm

Jádrem této kapitoly je naopak odklon od rodičovské autority, poznání, že rodiče si zásadně přejí to, co jejich děti ne. Stejně tak jde o to, že si hrdinka do života odnáší nedůvěru k lidem, což se stane zásadní při jejím povolání novinářky zvyklé podezírat všechny z toho, že žijí jinak, než se na první pohled zdá. Nic z toho ale ve filmu není zúročeno.

Vzpomínky na mládí

Skoro se bojím, že takový snímek by klidně mohl vzniknout v 60. letech, kdy by byl brán jako odvážný a možná i trochu skandální, ale na konci by si všichni úlevně vydechnuli. Právě pro svou dějovou uzavřenost z filmu vyplývají i různě záměrná a nezáměrná poselství typu "holky, nezačínejte brzo se sexuálním životem" a "židi jsou podvodníci", což by pro změnu mohlo být skandální třeba před dvaceti lety, ale dnes už je to celé jen naivně legrační.

Trochu mi každopádně uniká, čím přesně Škola života mohla zaujmout jako jeden z nejlepších filmů roku - a to nejen mezi oscarovými akademiky, ale i recenzenty. Jistěže jsou všichni okouzleni Carrey Mulliganovou, která ve svých 24 letech dovedla zcela přesvědčivě zahrát šestnáctiletou dívku.

Ale těžko říct, jestli v tom je něco víc než ocenění fyziognomické roztomilosti a vlastně jen schválení dobrého castingu. My, kteří si Mulliganovou pamatujeme ze strašlivého melodramatu Dar (The Greatest), jejímu kouzlu jen tak nepodlehneme.

U Školy života člověka napadá, jestli ten lehký potlesk, jíž se jí dostává, nevychází jen ze zastřených a idealizovaných vzpomínek na mládí; zda v oné uhlazené formě nespatřují mnohem ostřejší tóny, než je dáno mladším lidem.