Recenze: Oko nad Prahou hájí Kaplického pomocí citů

Kamil Fila Kamil Fila
12. 4. 2010 12:00
Film Olgy Špátové a Elišky Kaplicky je velmi ženský
Foto: Alžběta Jungrová

Recenze - Oko nad Prahou je nešťastný film. Nikoli kvůli tomu, že má za téma nešťastný osud architektonického projektu Národní knihovny od Jana Kaplického, nýbrž pro svůj nešťastný způsob zpracování.

S těmi nejlepšími úmysly nám předkládá ta nejhorší "pravdoláskovská" klišé, na jaká si jen vzpomenete - což nakonec bude nejvíc vadit těm, kterým se chobotnice líbí, politické čachry okolo ní jim připadají odpuzující, ale zkrátka nemají rádi patos.

Proč se dívat na banality

Foto: Alžběta Jungrová

Oko nad Prahou nedopadlo jako špatný film nikoli proto, že to byl snímek řemeslně nepovedený (bez návaznosti, nesrozumitelný, s nekoukatelně nízkou technickou kvalitou záznamu). A dokonce ani proto, že zjevně hájí zájmy jedné strany - vzhledem k tomu, že producentkou je manželka zesnulého architekta, není se čemu divit, ani to a priori pokládat za něco diskvalifikujícího.

Je ale špatný tím, že dává zbytečnou šanci názorovým oponentům smést ho šmahem ze stolu jako sentimentální kýč. Tvrdí se, že Oko nad Prahou může znovu otevřít diskusi nad osudem Národní knihovny. Možná. Ale hlavně ji mělo samo shrnout v podobě, kdy bude o čem mluvit.

Podobné soudy se nepíšou proto, že recenzentům dělá radost, že mohou trýznit a dehonestovat autor(k)y filmu, ale proto, že jim vadí dívat se na banality - dopředu známé, odhadnutelné věci a skoro nic navíc. Zdá se ale, že na tento způsob točení má režisérka Olga Špátová patent.

Foto: Alžběta Jungrová

Po naprosto zbytečném a mělkém Fenoménu Gott se stejně obdivným objektivem kamery přisála na další charismatickou osobnost, jejíž auře naprosto podlehla. Stejným způsobem ostatně točila i o písničkářce Radůze; nevyrovnaný podřízený vztah se svou matkou Olgou Sommerovou prezentovala ve snímku (Ne)cenzurované rozhovory.

Podlá prasečí očka

Oko fakticky nenabízí o mnoho víc, než co si může odnést průměrně informovaný čtenář novin či spíše televizní divák, v zásadě jde jen o suplování výstřižkové služby. Olze Špátové a Elišce Kaplicky se nepodařilo přimět k rozhovoru lidi, kteří měli na odmítnutí projektu zásadní vliv (ať už šlo o Václava Klause, Pavla Béma nebo další pražské radní a členy ODS), a stranu odpůrců tak zastupuje jen všudypřítomný Milan Knížák.

Tomu je umožněno říct pár vět, ale celkově je prezentován v zesměšňujícím světle. Má to až učebnicový rozměr manipulace, kdy se musí z nelichotivého podhledu ukázat, že Knížák je nechutně tlustý, má řečové vady, a když udělá chvíli pauzu, působí to jako bezradnost (přičemž těm "hodným" se nechávají ucelené, hezky nastříhané výpovědi a úhel záběru z nich nečiní obludy a skřety). K tomu, co řekne, se pak není třeba vyjadřovat, protože tento "zlý samolibý člověk" působí celkově špatně a nakonec stačí dát dlouhý bezeslovný detail jeho "podlých prasečích oček".

Foto: Alžběta Jungrová

Bez ohledu na to, jestli s Knížákem souhlasíte, či ne, není těžké poznat, že autorky nejsou věcné a že jim ani nejde o argumentaci, ale vše se nese v duchu osobních animozit. A bez ohledu na to, že a zda se ostatní odpůrci odmítli na kameru vyjádřit, je zneužití Knížáka jako vrchního zástupce těch, co s Kaplického stavbou nesouhlasili, docela primitivně podpásové.

Kaplický má naopak status úctyhodného člověka, o němž nepadne jediné špatné slovo, je snímán vždy tak, aby byl zachován jeho majestát, je mu dokonce přisouzena role komentátora - dívá se na televizi a na jednotlivé repliky oponentů jen rozčileně říká: "To přece není pravda" a "To je úplná lež".

Být vyznavači krásy

Oko nad Prahou mohl být film, v němž se lidé názorově křísnou, ale pořád bude na jednotlivých divácích, co si z toho odnesou a na čí stranu se postaví. Tady jsou ovšem silově a citově tlačeni k tomu být "vyznavači krásy", "starosvětské noblesy" či "tragického osudu velkého muže nepochopeného svou dobou".

Foto: HCE

A opět na tom nic nemění, že můžete být předem přesvědčeni, že spor o chobotnici byl mimo jiné sporem tvůrčího člověka z velkého světa s malými Čecháčky, sporem muže s vizí budoucnosti s lidmi, kterým jde přízemně a krátkozrace jen o momentální koryta.

Schopností dokumentaristy by nemělo být jen najít si přístup k lidem, o nichž točí; ještě těžší je vytvořit si správný odstup. Charisma měl nejen Jan Kaplický, ale bylo by možné natočit i film o charismatickém Václavu Klausovi, charismatickém Milanu Knížákovi a tak dále. Charisma je nejzrádnější veličinou právě proto, že ho mají i všechny autoritářské osobnosti či sňatkoví podvodníci. Dokumenty by ho neměly příliš podporovat, jinak se z nich stávají monumenty, zkamenělé pomníky.

Blíž Balkánu a Rusku než Západu

Z Oka nad Prahou si odnáším asi tři trochu zajímavé postřehy: chobotnice v něm vlastně nikdy není zelená, ale ukázána jen v původně zamýšlené zlaté barvě; přitom na velkém plátně vyniknou její 3D počítačové prezentace tak, že na budovu nenahlížíte jen jako na bizarní útvar zvnějšku, ale jdete přímo do jejích útrob.

Foto: Alžběta Jungrová

Dále vám při pouhém pohledu na členy městského zastupitelstva dojde, že se zdejší vládnoucí třída ani vzdáleně neblíží tomu, jak vypadá honorace v zahraničí - prosté srovnání s tvářemi, oblečením a vystupováním Italů při zahájení výstavby muzea automobilky Maserati dává tušit, že u nás jsme blíž Balkánu a Rusku než Západu. Tady už nejde o žádné podsouvání významů ani zesměšňování, ti lidé jsou tu ve své přirozenosti a snímaní z dálky, zcela za sebe.

A konečně - asi jediným vskutku cenným "úlovkem" je zákulisní scéna, kdy se primátor Pavel Bém baví s Janem Kaplickým. Slibuje hory doly, přitom se snaží alibisticky uhrát, že on za nic nemůže, a za očima mu probíhají úplně jiné myšlenky (či příkazy shora).

Po snímku Auto*Mat od Martina Marečka jde o další případ, kdy se Bém dovede hadovitě vykroutit ze všeho a hrát populisticky a vypočítavě na všechny strany, měnit okamžitě směr a názor podle toho, odkud vítr fouká, a skoro úspěšně předstírat, že předtím neříkal nic jiného než právě teď.

Jistý "ženský cit" na rozpoznání lži se tedy u Olgy Špátové a Elišky Kaplicky osvědčil. Zároveň ale jejich společný film o Janu Kaplickém zbytečně naplňuje stereotypní představu o tom, že ženy neumějí vést racionální a věcnou argumentaci. Je to ke škodě projektu Národní knihovny i ke škodě ostatních žen-aktivistek, které budou chtít vstupovat do veřejné diskuse.

Nakonec si nemůžu odpustit i trochu nehezkou poznámku, že sledovat výprodej vlastní soukromé tragédie u Elišky Kaplicky ve mně vyvolává podobně nepříjemné pocity, jako když svého času spisovatel Ondřej Neff několik měsíců psal a poskytoval rozhovory o vraždě své dcery. V těchto případech si říkám, že autoterapie opravdu nemusí probíhat prostřednictvím masové medializace.

Oko nad Prahou
Oko nad Prahou
Žánr: Dokument
Režie: Olga Špátová
Obsazení: Jan Kaplický, Václav Havel, David Vávra, Dagmar Veškrnová - Havlová, Pavel Bém.
Délka: 78 minut
Premiéra ČR: 15.04.2010
 

Právě se děje

Další zprávy