Recenze - Ženy v pokušení budou úspěšný film, o tom není sporu; jde vlastně o jakýsi upgrade loňského rekordmana Líbáš jako Bůh. Na rozdíl o lehce dobově dezorientované Marie Poledňákové má navíc snímek scenáristy a režiséra Jiřího Vejdělka o trochu modernější styl a o něco méně excentrické herecké výkony.
Což, pravda, pro cílovou skupinu není žádné zvláštní plus a při zdejších nízkých nárocích na komedie by to spíš mohlo znamenat menší návštěvnost. Recenze tu ale nejsou od toho, aby návštěvnost zvyšovaly nebo snižovaly.
U Žen v pokušení dokonce při jejich všeobecné řemeslné profesionalitě selhává i metoda hodnocení, kdy si recenzenti odškrtávají dobře a špatně splněné položky a na základě zprůměrované známky zjistili, co je dotyčné dílo zač.
Koloběh samečků
Je to spíše film-fenomén; úkaz, který má smysl vysvětlovat, ale nemá cenu před ním varovat. Už jsme jím předem přemoženi a není před ním úniku, vždyť naplňuje potřeby většiny. Kritika tu sehrává jen okrajovou roli společenského komentáře k tomu, co se všeobecně považuje za naplnění úkolu „bavit všechny generace" bez nároku radit „co dělat jinak a lépe".
Tedy stručně vzato: Ženy v pokušení, jež vyprávějí o koloběhu samečků v životech babičky, dcery a vnučky z jedné rodinné linie, se tváří jako hrozný odvaz, a přitom jde o totálně konvenční a stereotypní dílo. Po Líbáš jako Bůh se nám tu už rýsuje nový český žánr: nikoli romantická, ale tvrdě pragmatická komedie o maloměšťácích (a maloměšťačkách), kteří objevují luxus.
Někomu, kdo vnitřně přijal všechny stereotypy o tom, co je mužská a ženská úloha, můžou Ženy v pokušení připadat jako „oslava života a svobody", a dokonce mu návštěva podobného snímku může sloužit jako relaxace od denního shonu. Když se ale na chvíli vcítím do kůže mladé, svobodné a samostatné ženy, těžko na mě nabízené obrazy ženství mohou působit neurážlivě.
Vezmu-li si postavu po postavě a načrtnu si, jaké vztahy mezi sebou mají, vidím v tom čisté rodinné a partnerské peklo. Vím, co bude první námitka: vždyť je ukázáno, že to hlavní hrdinka nemá lehké, uteče jí manžel s mladou dlouhonohou mulatkou, do života se jí opět nakvartýruje dominantní a frivolní matka, a zakouká se do ní mladičký přítel její dcery. Ale je to podáno s nadsázkou a humorem, přece!
Slabší forma prostituce
Ano, opět ten „vědoucí" hořký humor jako věčná omluvenka. Ústřední zlo příběhu - babička Vilma v podání Elišky Balzerové - je podávána jako hlavní komik filmu, mentor a guru, který „ví, co je život", takže, ať se proviní čímkoli nebo je ukázána jakákoli její slabost, má to být podle propočtů scénáře v zásadě sympatická a inspirativní osoba.
Ve skutečnosti je ale paní Vilma jen primitivní a ve stáru i trapný parazit; žena, která nikdy v životě pořádně nepracovala a nechala se jen vydržovat a zneužívala „svých předností a zadností", což těžko popsat jinak než jako slabší formu prostituce.
Jestli to někomu připadá ostré, ať si zrekapituluje, co je ve filmu předvedeno a řečeno - Vilma si rozhodně neužívá života se vším všudy, ale především zneužívá ostatní lidi kvůli svým sobeckým materiálním potřebám. Její exaltované chování je tak protivné, že pochybuju, že by se s ní jakýkoli muž chtěl za střízliva vyspat. Nenechte se přitom zmást tím, že Vilmu hraje Balzerová, která svou noblesní aurou dovede pro mnoho očí skrýt prázdnotu a jednorozměrnou přízemnost postavy, jež jí byla přisouzena scénářem.
Paní Vilma totiž není žena, ale převlečený Jiří Vejdělek, jakýsi macho v sukních, respektive projektovaná nedospělá chlapecká fantazie, jaké by ženy měly být, aby to s nimi chlapi měli snadné. Do ní je vtělen veškerý mužský sexistický pohled na svět, kde ženy nemají jinou volbu než roztahovat nohy a ovládat svět svou vagínou, a přitom být v zásadě v podřízené a závislé pozici.
Paní Vilma však tuto pozici přijímá radostně, protože nemá mozek, osobnost ani propracovanou minulost. Stejně jako drtivá většina ostatních postav - kromě hlavní hrdinky Heleny v podání Lenky Vlasákové - je loutka na jedno použití, nositelka několika povrchních znaků a hlášek.
Sexíček s Jitkou Asterovou
Vyspekulovanost a umělost Vilminy existence se projeví ve chvíli, kdy Helena a vnučka Laura poprvé v životě objeví babiččin tajný archiv milostných dopisů a sexuálních deníků. Je úplný nesmysl, aby o něčem takovém neměly ani tušení, nebo se nad tím musely pohoršovat či vzrušovat.
Ale „objev" se hodí, protože Vilma hodlá s pomocí fešného novináře (Roman Zach) psát svůj životopis. Ten sice musí být neuvěřitelná pornografická nuda, ale z něčeho se vtipy a pikanterie na úrovni „sexíčku s Jitkou Asterovou na Frekvenci 1" vařit musí.
Dost často mají zoufalou podobu, jeden pro demonstraci (slyšet ho můžete už v upoutávce): „Proč si myslíš, že se chlapi tak rádi prohánějí po golfovým hřišti? No, mají tam osmnáct dírek, tomu nemůžou odolat!", vyřkne Vilma rádoby znalecky. Nejde o to, jestli se zasmějete (a můžete, když se soustředíte jen na druhou větu), ale o princip. Dobrý vtip odhalí netušené souvislosti, ale Vilmina věta spojuje nespojitelné a nemá krapet výstižnosti.
Golf - když už přistupujeme na sexistickou rétoriku filmu - je sport, kam si muži jezdí odpočinout od ženských, aby tam byli sami. Golf je naprosto asexuální, pánská, taťkovská činnost, a pokud se nějaký golfista chce trefovat do mnoha dírek, tak si to rozhodně neventiluje na hřišti, viz kauza Tigera Woodse. Jestli jiné sporty v sobě mají sexuální dravost, tak golf rozhodně ne. A podobně mimo při „výrobě humoru" míří Ženy v pokušení docela často.
Hlavní problém totiž je, že se pokouší být českým Sexem ve městě, ale tvůrcům jaksi uniklo, že Sex ve městě je už pár let z módy. Souvisí s tím i pomaleji rostoucí životní úroveň u nás.
O všem a pro všechny
Zatímco v USA působí Sex ve městě přežile a v době krize svou oslavou luxusu také nevkusně a nemorálně (zdaleka víc než oslavou promiskuity, která už dávno není tabu), u nás teprve dorůstáme do situace, kdy se tu zmnožují řady dobře zaopatřených, ale nezadaných (či alespoň hodně otevřených) paniček.
A ty si chtějí hrát na starou Ameriku, stejně jako si filmaři tady chtějí hrát na klasický Hollywood a žánrovou zábavu, jen okolní realita tomu nenahrává. Nebo je možné, aby se někdo mohl pohybovat jen na trase mezi tip top zařízenou vilou, kavárnami, lekcemi tance a chatou v lesích?
Na tom všem je nakonec nejzvláštnější, že hlavní hodnotou komedií typu Líbáš jako Bůh nebo Ženy v pokušení by měla být jakási jejich podivná reálnost; aspoň tak je obhajují spokojení diváci a divačky - „to je o nás", „to je ze života". Hollywoodské romantické komedie v opozici k tomu jsou často založeny na tom, že dávají najevo svou snovost a odtrženost od všedního života (dva lidé se potkávají ve zcela výjimečných situacích).
Ale české filmy, jež nejsou čistými romantickými komediemi, se snaží být „o všem a pro všechny" a chtějí naplňovat nutkavou potřebou lži, kterou žádá zdejší publikum. To sice odmítá sociálně realistické filmy, ale chce "pravdu o sobě" vidět ve vylhaných a idealizovaných oddechovkách. (Mohli bychom to třeba po vzoru socialistického realismu nazvat "kapitalistickým realismem".)
Stálo by asi za jemnější rozbor, proč tomu tak je, a jakou mají tyto potřeby sílu a závažnost, ale rozhodně tím nechci říct, že Ženy v pokušení měly být jiné, aby z toho vyšel dobrý film ve smyslu „nová žánrová klasika" - ono tedy na nic jiného ani nemá cenu koukat, pokud neradi zabíjíte volný čas.
Škatulata, hejbejte se
A zároveň neříkám, že jde o špatný film jenom proto, že je poměrně nechutný ve svém poselství: „Vystrč prsa, ať si tě někdo všimne a zaplatí ti útratu." (To je, mimochodem, v absolutním rozporu s tím, co opravdu pokrokově představoval Sex ve městě, kde ženy-lovkyně byly finančně soběstačné.) Jen se podivuju nad tím, že v Česku může být předpokládaným hitem sezóny něco, co by v Hollywoodu byla podprůměrná podívaná pro jasně vymezenou cílovku.
Ženy v pokušení v porovnání s mnoha zakázkově dělanými českými snímky působí svižně natočené, střižené pevnou rukou, Jiří Vejdělek umí pracovat s herci. Jednotlivé scénky mají načasování, drobné filmařské nápady a většině lidí asi bude jedno, že dramaturgicky ani žánrově to celé moc nedrží pohromadě a přežijí všechna nevěrohodná štatulata, hejbejte se, usmíření a nastavované konce.
Ale pro mě zůstanou Ženy v pokušení ukázkou toho, jak v české společnosti přežívají genderové stereotypy v té nejobludnější podobě, že Vojtěch Dyk je naprosto nezapamatovatelný typ herce (otázka, jestli je to jeho, nebo moje chyba) a že filmaři pro efekt dokážou natočit takovou blbost, jako že lidé souloží natlačeni na skleněné výplni dveří a do toho si zezadu svítí lampičkou, aby to bylo malebné pro ty, kdo asi půjdou kolem či co. Slovy Vilmy pro Jiřího: Takhle přece lidi nešukají!
| Ženy v pokušení | |
| Ženy v pokušení | |
| Žánr: | Komedie, Romantika |
| Režie: | Jiří Vejdělek |
| Obsazení: | Eliška Balzerová, Lenka Vlasáková, Veronika Kubařová, Jiří Macháček, Roman Zach, Vojtěch Dyk ad. |
| Délka: | 118 minut |
| Premiéra ČR: | 18.03.2010 |
