Recenze - V základu obliby filmových pohádek u mnoha českých diváků a divaček často stojí nepřiznávaná změkčující nostalgie a „geneticky zakódovaná" schopnost potlačit v sobě jakákoli náročnější měřítka. Pohádky jako by víceméně vypadly z kategorie „film".
Může za to i dlouhodobé hraní starých (a mnohdy stále dobrých) pohádek v televizi, čímž se udržuje představa, že konvence žánru mají být pořád stejné, přestože doba dávno pádí dál a někam jinam. Televizní médium nám vůbec deformuje povědomí o tom, co jsme ochotni přijmout jako „českou pohádku". Takže, jakmile se objeví dílo s touto nálepkou na plátně kin, zatáhnou se nám oči jakousi mázdrou, která nám znemožní vidět věci jasně a ostře.
Přesadit z kartónu do skanzenu
Je nejvyšší čas přiznat si, že pohádka v kinech je mrtvý a překonaný žánr a není téměř cesty, jak ji pojmout, aby byla přijatelná v rámci dnešních nároků, jež klademe na „ostatní" filmy. Snad pomůže animace nebo expresivnější stylizace, snad víc jazykového vtipu, možná trochu více akce. Životaschopné bylo ještě Fimfárum, možná by šlo zfilmovat některé pohádky Karla Čapka; a na film ve stylu S čerty nejsou žerty by se dalo koukat i dnes, úpravy by stačily minimální.
Ale není horší varianta, než vzít koncept „smutné poetické pohádky" a přesadit ho z kartónové a celofánové televizní klece někam do skutečné přírody a hezky udržovaného skanzenu. Tyto pohádky se NIKDY a NIKOMU nelíbily - a nejde je z principu nijak vylepšit. Dešťová víla od režiséra Milana Cieslara a scenáristy Jana Míky tak skončila jako zoufale zbytečný pokus o nakreslení hranatého kruhu nebo kulatého čtverce.
Chvílemi by chtěla být legrační, a tak na pomoc povolá (jako vždy skvostného) Petra Nárožného v malé roli lehce senilního lékaře, chvilku by chtěla být i akční (a tak se minutku jezdí na koních v lese a pár chlapů se při rvačce poválí v listí), chvilku by chtěla být roztomilá, a tak vytvoří bluescreenovou vizi pohanského nebe, kde sedí Slunce s tváří Mariana Labudy a Oheň s bartsimpsonovským smíchem Martina Dejdara.
Ale jádro její poetiky je bloumavé krasosmutnění, zpívání písniček z Kudykama a zálibné snímání pih a vlajících rusých vlasů hlavní hrdinky. Když jsme si před nějakým časem s kolegy dělali legraci z Kudykamovy nabubřelosti a snaze prezentovat se jako vyšší umění, ani nás nenapadlo, jak budou tato slova prorocká: „Ony by i ty ostatní věci vypadaly jinak třeba jako doprovod k nedělní odpolední pohádce na ČT 1, kde by Lucie Šoralová v písničce Můj Bože, to je krásný den věšela v kroji džbánky na papundeklovej plot a princ Ondřej Ruml by honil vycpaný havrany na umělým sněhu."
Kdo by nechtěl zapomenout
Jak vidno, namísto výše uvedené skladby padla volba skladatele hudby (či spíše auto-re-aranžéra) Petra Hapky na píseň Tolik běsů, tolik víl (naštěstí s jiným než původním Horáčkovým textem), ovšem pořád jde o tentýž estetický princip. Zvrácenou představu dospělých, že děti zajímá dívat se hodinu a půl na nějakého lkaní.
Při pohledu na filmografii Milana Cieslara se zdá, že má na podobné studené a neživotné televizní pohádky patent: O Šedivákovi (1995), Jabloňová panna (2000), O Ječmínkovi (2002), Hvězda života (2002), Kamenný klíč (2005) či O oloupené divožence (2007). Kdo z vás si nějakou z nich pamatuje? A kdo z vás, kdo si nějakou náhodou pamatuje, by na ni nechtěl zapomenout?
Cieslar vůbec patří k rybám plujícím v těch nejkalnějších vodách českého rybníku; až téměř nikdo neví o jejich existenci. Každoročně natočí několik slabých filmů, většinou pro televizi (Černý slzy, To horké léto v Marienbadu, Lovec vodního ticha), občas pro kina (Krev zmizelého, Duše jako kaviár). Mnohé z nich, zvláště ty podle scénářů Vladimíra Kornera (jenž v posledních letech padnul na úplné tvůrčí dno), se pohybují na hranici nezáměrné sebeparodie a člověku je z nich smutno a trapno.
Z hlediska řemesla jsou některé z těchto titulů odbyté po všech stránkách, jiné se solidní „produkční základnou". Ale i ten nejzdařilejší Cieslarův počin, Der Lebensborn - Pramen života, zůstává jen matným stínem starším filmů točených podle Kornera (Údolí včel, Adelheid, Zánik samoty Berhof).
Na zážitek v kině to nemůže stačit
Nijak tedy nepřekvapí, že scénář k Dešťové víle ležel údajně v šuplíku kolem deseti let, protože působí ještě mnohem starší. Veškeré ambice byly vynaloženy, aby film vypadal hezky na plátně, ovšem jen hezky starosvětsky, tzv. poctivě. Nechci snižovat práci všech zúčastněných, ale připadá mi, že hodnocení „mělo to hezkou kameru a kostýmy" nemůže na zážitek v kině stačit.
Pro Dešťovou vílu je typická dějová prázdnota a zároveň rozbředlost hodnot. Začíná to už ve vztahu k nadpřirozenu: lidé tu sice chodí do kostela (a svatba nemůže být pod širým nebem), ale zároveň svět řídí pohanské živly. Slunce, Voda, Vítr, Oheň a Země shůry sledují, jak si vede lidstvo (ovšem na pozoruhodně malém populačním vzorku) a rozhodují se, zda ho nechají přežít. O výsledku rozhoduje, jestli někdo nechá Vodu-Dešťovou vílu proměnou v žebračku venku na dešti, nebo ji pozve pod přístřeší.
Testem projde pozitivně pouze dívka jménem Květuška. Té se pak (zřejmě za odměnu) dostane „výsady", že může trpět za zbytek vesnice (a světa?) a bude muset jít za Dešťovou vílou, která nechá z vesnice zmizet vodu. Květuška přitom miluje Ondru, jenž je synem bohatého statkáře Lakoty, který jejich ale sňatku nepřeje.
Film se zjevně nedovede ani rozhodnout, kdo je hlavní padouch a kdo hrdina. Dešťová víla totiž rozhodně není hodná, ale zjevně ji baví trýznit nevinnou dívku (a její kolegové jsou ještě větší sadisti). Chvílemi to zase vypadá, že děj bude pouze o napravení starého Lakoty.
Ten ale nakonec není ani potrestán, ani donucen k jakémukoli ústupku. Všichni lidé zůstanou úplně stejní a není jasné, proč by na nebi sedící živly měly být spokojeny s tím, jak se vyvíjí pozemská morálka. Oba mladí hrdinové, kteří se chtějí vzít, jsou přitom pozoruhodně pasivní figury.
Co Květuška? A co Běta?
Ondra část filmu pouze chrní na peci (protože je uspán bylinkou od babky kořenářky), pak se sebere, vyrazí do světa za Květuškou, a aniž čehokoli dosáhl, vrátí se zpátky zarostlý a je nesmyslně oslavován jako hrdina.
Květuška, jež má podle filmu být skutečnou hrdinkou, si zase všechno jen vybrečí. Chvíli si zoufá, jak má splnit nesplnitelné úkoly od Dešťové víly, pak začne vyloženě fňukat, zazpívá si a všechno jí spadne do klína.
Ve chvíli, kdy to vypadá, že už všechno splnila a má štěstí na dosah, se dostane před neřešitelnou volbu. Tato volba ale fakticky nemá důsledky, o nichž se mluví, zároveň Květušku uvrhne do jiné, nedobrovolné role, jež se zdá fatální - nicméně to je pak zase zničehonic zlomeno a porušeno bez vysvětlení.
Základem dobrého pohádkového příběhu přitom má být jasné rozvržení stran dobra a zla, vytyčení úkolů, u nichž se dá poznat, zda a jak přesně byly splněny, a finále by mělo nést jednoduše pochopitelné morální poselství. Dešťová víla ale zůstává modelovou českou porevoluční pohádkou a vůbec porevolučním filmem, kde se všechno tak nějak zahraje do outu.
Možná se někdo bude i ptát, jak k tomu přijde Květuščina sokyně, Běta z pivovaru, že je s ní zacházeno tak surově, přestože není nijak zlá, ale naopak má s tupým Ondrou nadlidskou trpělivost? A leckdo si třeba všimne i různých šlendriánů - co například dělá na svatbě cizích lidí dědeček, který žije kdesi daleko v prkvančicích? (To už si vzpomenete na scénu z Trháku, kde se při kontrolní projekci zjistí, že nebožtík jde v průvodu na svém vlastním pohřbu. „No to je jeho bratr, podívejte se, jak je mu podobnej. Dokonce i kulhá na stejnou nohu.")
Nepochybuji o tom, že se najdou zastánci Dešťové víly, kteří budou poukazovat na to, jak je zde příroda krásná, že Miroslav Donutil by ve své vypasené pantátovské kondici dokázal dobře zahrát Paroubka a Petr Nárožný by zase výborně zvládnul Klause (upřímně, toto byla jedna z mála představ, kterou jsem se u tohoto meganudného dílka dokázal zabavit).
Ale obhájit Dešťovou vílu jako „pokračovatele dobrých tradic" (když už vychází z těch špatných) či jako film hodný pláten kin 21. století se zřejmě nepodaří nikomu.
| Dešťová víla | |
| Dešťová víla | |
| Žánr: | Pohádka |
| Režie: | Milan Cieslar |
| Obsazení: | Jakud Gottwald, Éva Kerekes, Miroslav Donutil, Simona Stašová, Jaromír Dulava, Jitka Sedláčková, Aneta Krejčíková, Aleš Háma, Lenka Vlasáková, Marián Labuda st., Martin Dejdar, Viktor Skála, Kateřina Macháčková, Michal Roneš, Luba Skořepová, Jan Kuželka, Petr Nárožný, Jan Skopeček, Věra Kubánková, Stanislav Zindulka, Jiří Maria Sieber ad. |
| Délka: | 96 minut |
| Premiéra ČR: | 11.02.2010 |
