Recenze - V době finanční krize není lepší džob než být profesionální vyhazovač z práce. Většina firemních šéfů jsou měkoty, takže si musejí najmout chlápka, který to udělá za ně a nevadí mu, že mu propuštění lidé na druhé straně brečí, nadávají, zoufale se ptají "proč já" a "co se mnou bude".
Odpovědi se dají nacvičit, srdce zatvrdit, úsměv nasadit - "Není to nic osobního" a "právě dostáváte úžasnou šanci posunout se dál". Ještě brožurku a povídání o tom, jak velký byste měli batoh, kdybyste tam měli nacpat všechny věci, které máte, že je beztak nejlepší cestovat nalehko; a tradá, zase jít někam jinam vyhodit někoho jiného, v úplně jiném státě.
Vyšší plán a vývoj vesmíru
Snímek Lítám v tom (Up in the Air) je pozoruhodný tím, že se na současné ekonomicky těžké časy dívá z pozice těch, komu vyhovuje, že firmy musejí snižovat náklady a "stavy" (tedy zacházet s lidmi jako pouhými položkami v účetnictví).
Není to žádná sociální sonda do kořenů krize, natožpak do jejích následků, ale záměrně lehkou rukou načrtnutý portrét člověka, jenž radostně využívá možnosti nevytvářet si k nikomu citová pouta - a je jedno, zda jde o anonymní tváře propuštěných zaměstnanců, vlastní rodinu nebo svolné ženy, které potkává na cestách, převážně na letištích.
Režisér a scenárista Jason Reitman má neobyčejný dar vystihnout podstatu nátury límečkových profesionálů, oněch profesionálních kecálistů, kteří dovedou každou záležitost přeložit do newspeaku současného korporativního a politicky korektního kapitalismu. Jinak řečeno, vše špatné prodat jako součást "vyššího plánu a vývoje vesmíru", tj. otevírání nových možností, získávání nových zkušeností apod.
Jeho celovečerní debut Děkujeme, že kouříte (2005) měl za hlavního hrdinu pracovníka public relations v tabákové firmě, jehož úkolem bylo vysvětlovat, že kouření možná ani tolik neškodí zdraví a hlavně, že je to vaše svobodné rozhodnutí, pokud si ho ničit chcete. Předtím Reitman ještě, mj. dělal na americké verzi seriálu Kancl - čili opět na tématu firemní kultury a nesmyslných kydů, jimiž nás krmí vysocí manažeři a různé jejich podržtašky.
Pop-verze odcizenosti
Součástí Reitmanova rozvíjení diskursu o tom, jak vypadá dnešní vysoce formalizovaný civilizovaný svět, je schopnost (nebo možná náchylnost) dávat slovo a částečně za pravdu i těm, kteří jsou většinou nahlíženi jako vrcholní padouši. Hlavní hrdina Lítám v tom Ryan Bingham v podání nechutně charismatického George Clooneyho navíc ani není zas až takový hajzl jako jeho "předchůdce" Nick Naylor z Děkujeme, že kouříte.
| Čtěte také: Glóbus za nejlepší drama i režii překvapivě získal Avatar |
Ten věděl moc dobře, že je "obchodník se smrtí" a vysloveně ho bavilo vítězit v mediálních sporech, které vypadají, že nejdou vyhrát - šlo mu vlastně jen o to být co největším sofistou. Ryan, jenž vyhazuje lidi z práce, své poslání vidí jinak: ve chvíli, kdy jsou lidé nejvíc na dně, jim slouží jako hromosvod jejich vzteku a zoufalství, a zároveň jim dává naději na to, že uzří světlo na konci temného tunelu.
On je ten, kdo sejme vinu z šéfa a zároveň ulehčí bolesti dotyčnému zaměstnanci či zaměstnankyni - svým způsobem koná symbolický, takřka duchovní či alespoň psychoterapeutický rituál.
Jako figura tedy vyznívá Ryan velmi dvojznačně. Jeho život je vrcholně konzumní i asketický zároveň. Žije v kancelářích, letištních halách, letadlech a hotelových pokojích, kdykoli má být na pár dní v roce ve vlastním bytě, připadá si strašně staticky a nevyužitě. Nic si nebere hluboce, nic si nepřipouští, jeho štěstí plyne z jednoduchých věcí a prožívání nebo možná jen pozorování jednotlivých okamžiků; je mistrem business class zenu.
Pokud na něj někdo zkusí hru na city, dovede dotyčnému na šroubky rozebrat chabou iluzi toho, co to je rodinné štěstí a láska. Smyslem jeho cynismu je oprostit se od reality a čehokoli, co by mělo dlouhé trvání a stávalo se z toho břímě. Do určité míry v něm můžeme spatřovat i jakousi light a pop-verzi hrdinů z modernistických uměleckým filmů, které zachycují odcizenost dnešních lidí v přetechnizovaném světě.
Součást fungujícího systému
Skutečně; pár momentů, zvlášť když se v titulkové montáži stávají z krajiny při pohledu z letadlového okénka pouhé geometrické a barevné vzorce a vše živé je srovnáno do abstrakcí čar a ploch, zažíváme pocit absolutního odstupu od přirozeného světa.
A když je Ryanova denní rutina procházení letištním terminálem ukázána jako fragmentarizovaná smršť detailů, v nichž není stopa lidskosti, ale jen strojového zouvání bot, odkládání osobních věcí ke kontrole, pípání čteček různých karet a podobně, máme před sebou obraz člověka, jenž je pouze součástí fungujícího systému.
Pochopitelně, Reitman není Michelangelo Antonioni, takže nás nenechá dvě hodiny dívat se na prázdnou letištní ranvej. Lítám v tom pořád spadá pod hlavičku klasické hollywoodské produkce, jejímž pravidlem je dát hrdinům do cesty nějakou překážku, jež je donutí ji nejen vnějším (akčním) způsobem překonat, ale také se vnitřně proměnit.
A tady se někde zlomí hodnocení různých diváků a divaček. Je oprávněné říct, že Lítám v tom je jen trochu ozvláštněná romantická komedie, v níž ono vážné téma finanční krize pouze dokreslí hrdinovu citovou krizi.
Jasné humánní meze
Dá se taky stejně oprávněně namítnout, že Reitman od velmi seriozní výpovědi ucukne někam k bezpečí žánru a v podstatě se zalekne nechat hrdinu zůstat takovým necitelným seladonem (což vydržel u Děkujeme, že kouříte) a hodlá ho zaparkovat do náruče konvenčního středostavovského štěstí.
Ryan prostě potká ženu, která ho uhrane tím, že je stejná jako on, a uvědomí si, že mu na ní záleží. Tahle jedna (milostná) rovina zápletky je pak prolínána s druhou (pracovní) rovinou, kdy do Ryanovy firmy nastoupí elévka, jež se rozhodne modernizovat a zefektivnit práci vyhazovačů tím, že je nechá mluvit s nebohými "vyhozenci" jen online přes kameru.
V tu chvíli se vyjeví, že i Ryanova nemilosrdnost má oproti tomuto "zlepšováku" své jasné humánní meze - přese všechno je osobní přítomnost, oční kontakt, tón hlasu a obecně schopnost jednat s lidmi a reagovat na jejich spontánní emoce základní výbavou správného "vyhazovače", což dotyčná zlepšovatelka nechápe.
Ryan ji proto bere na okružní jízdu po Státech, aby jí ukázal, že jeho práce je psychicky náročná a nelze ji odbývat a posouvat na ještě mechaničtější, anonymnější a strojově virtuální úroveň. (Pochopitelně, je v tom i sobecká vypočítavost, protože Ryan chce mít nalétáno astronomicky vysoký počet kilometrů, aby získal zvláštní a elitní zákaznickou kartu.)
Na této cestě se oba dva od toho druhého naučí něco o životě, dospějí a... neradno prozrazovat. Reitman se jako vypravěč vyhnul všem finálním klišé, neprovede ani žádný zákeřný a nepravděpodobný podraz a nekončí u ulepeně sentimentálního dojetí.
Pouze o různá klišé několikrát štrejchne, spokojí se s tím, že nedělá "velké umění", ale žánrovku a jediné, v čem se neudrží na uzdě je použitá hudba. Upřímně, u sedmé melancholicky zasněné kytarovky, kdy někdo smutně kouknul z okna a venku sněžilo, se mi už otvírala kudla v kapse.
U dvacáté třetí melancholicky zasněné kytarovky s nádechem folku pro čupr pohůdkový lidičky jsem hledal, co bych rozmačkal nebo roztrhl. Nejde samozřejmě jen o subjektivní oblibu určité hudby jako spíš o to, že film přesně takovým soundtrackem dává najevo, že zároveň není žádná přiblblá hollywoodská romance, ale ani film, který by opravdu chtěl někoho vyprovokovat.
Stejně jako předcházející Reitmanova těhotenská komedie Juno - a stejně jako poloalibistická Clooneyho postava - zůstává i film Lítám v tom standardizovaným produktem pro střední (platovou, letovou a vkusovou) třídu.
Ochota k nevstřícnosti - jíž se vyznačují jiné filmy, jež si v posledních letech troufají na Oscary jako ukázky toho, že také v rámci studiové tvorby lze trochu vybočit - je nakonec v tomto případě docela malá. Takto se zdá, že se Lítám v tom tváří jako mnohem zásadnější dílo, než jakým prakticky je - podobně jako kdysi třeba Americká krása. V polemice se středostavovskými hodnotami se nakonec přikloní k "normálu".
| Lítám v tom | |
| Up in the Air | |
| Žánr: | Drama, Komedie |
| Režie: | Jason Reitman |
| Obsazení: | George Clooney, Vera Farmiga, Anna Kendrick, Jason Bateman, Melanie Lynskey, J. K. Simmons, Sam Elliott, Danny R. McBride, Zach Galifianakis, Steve Eastin ad. |
| Délka: | 109 minut |
| Premiéra ČR: | 28.01.2010 |
