Recenze: Forman vás nezabije, ale posílí jen mýtus

10:40 | 12.10.2009 | Antonín Tesař

Recenze - Miloš Forman platí vedle Zdeňka Svěráka za největšího mudrce české kinematografie. Ve stejné době, kdy se "učiteli národa" na pultech knihkupectví koří publikace Génius Zdeněk Svěrák, přichází do kin filmový dokument Miloš Forman: Co tě nezabije…

Spíše by se však chtělo říct "Miloš Forman, co tě nezabije…"

Snímek Miloslava Šmídmajera (o Formanovi natočil už v roce 1990 dokument Drž se toho snu) je především povrchní a kaleidoskopický. Snaží se předložit Formanův osobní i profesní životopis začínající režisérovými vzpomínkami na dětství a vinoucí se napříč celou jeho tvorbou, přičemž hlavní důraz klade na jeho americké filmy.

Veselé a pohnuté historky

Výsledek však vypadá jako epizoda některého portrétního cyklu České televize věnovaného tuzemským celebritám - tedy v zásadě jako kombinace veselých i pohnutých historek ze soukromí i z natáčení, od boku střílených prostopravd o životě, vesmíru a vůbec a dokumentárního žánru filmu o filmu, kde se tvůrci vzájemně masivně plácají po zádech.

Většinu času o sobě mluví sám režisér, a hlavně na základě momentální inspirace. Viditelný dramaturgický vklad tvůrců dokumentu spočívá v zásadě jen v tom, že sledují Formanův každodenní život, případně ho zavezou do míst, kde vyrůstal, a nechají ho, aby říkal, co jej zrovna napadá.

Nejde o soustředěné promluvy na nějaké téma, ale spíše o krátká vyprávění či postřehy vzešlé z okamžitých dojmů a zakončené jednoduchými obecnými závěry typu: "Je to neuvěřitelné, co si lidé dokáží navzájem dělat," nebo "Lid versus Larry Flint vůbec není film o pornografii, ale o něčem mnohem důležitějším, totiž o svobodě tisku."

Těžko přitom obviňovat Formana z toho, že neříká nic nového a objevného. Banální pochopitelně dokáží být i ti největší géniové. Problém je spíš v celkové koncepci dokumentu, který klade na Formana takřka veškerou iniciativu a nesoustředí se na žádný konkrétní aspekt jeho osobnosti, ale těkavě skáče od motivu k motivu.

Forman svým filmům rozumí povrchně

Destruktivní je především snaha říci alespoň něco o všech Formanových amerických filmech včetně těch nedokončených (jeho česká tvorba je naproti tomu odbyta několika málo větami o tom, proč v nich Forman obsazoval neherce), která vede k telegrafickému výčtu titulů, k nimž režisér vždy prohodí jen pár krátkých poznámek. Výsledek působí dojmem, že Forman svým vlastním filmům rozumí jen velmi povrchně.

Toto podezření ke všemu potvrzuje asi nejpřínosnější komentář, který v dokumentu zazní a který se týká snímku Muž na Měsíci. Forman zde prozrazuje, že původně plánoval film zarámovat scénou, která podle něj dodávala ději zásadní nový rozměr: Andy Kaufman zde měl od začátku vědět, že trpí nevyléčitelnou nemocí, a vytvořit si figuru Tonyho Clifftona jako své poživačné alter ego, které mu umožní chorobě psychicky vzdorovat.

Nakonec však můžeme být spíše rádi, že Formanův záměr nevyšel, protože takovýto rámec by úplně zničil skvostnou komedii o záměnách identit, která patří k Formanovým nejkomplexnějším filmům.

Scény s Formanem jsou prokládány kratičkými rozhovory s americkými herci, kteří se objevili v jeho filmech. Z těchto pasáží se zdá, že se mluvčí domnívali, že nenatáčí filmový dokument, ale bonusový materiál k nějaké DVD edici Formanových filmů.

Rozpřádají totiž dlouhé a prázdné chvalozpěvy na Formanovu genialitu, empatii a všestrannou výjimečnost, jež jsou typické pro žánr filmů o filmech. Tyto pasáže připomínají "bonusové" dokumenty i svým stylem. Celkem vzato nicméně v celku snímku nepůsobí rušivě, protože celý film by jako přidaný materiál na DVD obstál mnohem důstojněji než na velkém plátně.

Forman jako naplnění dvou snů

Plytký a zbytečný vehikl, který Šmídmajerův tým na plátně rozpohyboval, pro mnoho diváků udržuje v chodu aura Formanovy osobnosti - která však má jen málo společného s tím, co sám režisér na plátně říká a dělá.

Miloš Forman, stejně jako Zdeněk Svěrák, je totiž především mýtus ve smyslu druhotného významu, jenž překrývá to, co daná věc prvotně znamená. V tomto případě je Forman jakožto filmový režisér a umělec překryt Formanem režisérem, jehož  kariéře se rozumí jako naplnění jak českého, tak amerického profesního snu.

Sledování Formanovy profesní dráhy a výčet jeho konkrétních (amerických) filmů má pak ve snímku smysl jen coby doložení toho, že Formanově figuře můžeme přisuzovat uskutečnění obou snů.

Zatímco americký sen mluví o chudém přistěhovalci, který se v zemi neomezených možností stal z nuly hvězdou, český sen hovoří o našinci, jenž udělal terno v bohatém zahraničí a všechny tam ohromil.

Fotogeničnost Šmídmajerova snímku spočívá v tom, že k nám z plátna promlouvá právě tento mýtus, a je už celkem lhostejné, co nám konkrétně říká. Snímek není určen zájemcům o Formanovu tvorbu, protože jeho informační hodnota je téměř nulová, ale spíše těm, kteří chtějí sdílet tyto sny.

Být k modle blízko i v odstupu

Ve vztahu k Formanovi jako k mýtu snímek rozehrává podvědomou hru na přibližování a oddalování. Nejvíce patrné je to v několika režisérových promluvách, které byly snímány několika kamerami zároveň v různých velikostech záběru. Ve finálním sestřihu se pak záběry obou kamer střídají, takže obraz přeskakuje od polocelku či polodetailu na velký detail Formanovy tváře. V téhle oscilaci je vidět napětí mezi snahou přiblížit se k modle co nejblíže a zároveň úctou, která nás nutí zachovávat patřičný odstup.

Stejné přešlapování stojí také v pozadí toho, v jakých situacích snímek Formana ukazuje. V pasážích, v nichž mluví o svých důvěrných známostech s Jeanem-Lucem Godardem či Francoisem Truffautem, či při poslouchání uznalých slov od hollywoodské herecké elity narůstá našincův respekt vůči velkému režisérovi.

Naopak v situacích z všedního života, v místech, kde Forman hovoří se svými syny nebo se jen tak prochází po ulici, cítíme spřízněnost velikána s námi obyčejnými, až máme pocit, že má vlastně podobné starosti jako my sami a že bychom s ním mohli najít společnou řeč.

Snímek dokonce neváhá přímo odkázat k přináležitosti Formana mezi české národní hrdiny. V jednom záběru se v popředí coby zdánlivě okrajový detail ukazuje, že Forman má ve své videotéce po boku vlastních nejslavnějších filmů také klasiku Hej rup dalšího domácího mudrce Jana Wericha.

V jiné pasáži sledujeme Formana, jak u televize fandí hokeji a na stěně pokoje mu visí podpis Jaromíra Jágra. Forman je sice už čtyřicet let výhradně americký režisér, ale pořád je náš.

Co tě nezabije… tedy nakonec není ani tak dokumentem o Formanovi samotném, jako spíš portrétem mýtu. Podtitul pochází ze zlidovělého Nietszchova aforismu z knihy Soumrak model. Ironií snímku je, že Nietzschův spis si klade za cíl "proklepnout" obecně uznávané modly, a nechat tak zaznít jejich niternou dutost.

V zájmu zachování střízlivého vztahu vůči Formanovi jakožto tvůrci je třeba postavit se pomníčku vystavenému ve Šmídmajerově dokumentu kriticky a nechat promluvit kladivo.