Recenze - Nejtruchlivější je na posledním, údajně komediálním snímku Tomáše Vorla ta možnost, že se najde skupina lidí, kteří ho vezmou jako trefnou výpověď o současnosti. Pominou přitom otřesnost hereckých výkonů, dějovou rozpadlost a spoustu dalších věcí, které v následující recenzi nelze smlčet a zároveň ani v plné šíři vyjmenovat, a soustředí se jen na poselství: Všichni v Česku kradou, lžou a podváděj, no je to hrůza, paňmámo.
I když existuje vlastně ještě horší možnost než ta, že se někdo s podobným viděním světa identifikuje a přijde mu, že je v této paranoii nějak osvícenější a prozíravější než ostatní. Zdaleka nejsmutnějším výsledkem po novinářské projekci byla otázka režisérovi od Věry Chytilové „A kdy si myslíte, že vás zavřou?", která se setkala bohužel s hlasitým pochopením. Těžko ale říct, jestli se tomu dá říkat „pochopení" - spíš šlo o sdílenou bezmyšlenkovitost; jakýsi závan falešného pocitu, že zase stojíme v odboji a jsme ohromně občansky stateční.
Kdo viděl trailer, má dokonalý obrázek
U dotyčné otázky - kterou režisér dostává i v dalších rozhovorech a stává se skoro marketingovým symbolem filmu - je totiž stěží uvěřitelné, že ji vůbec někdo klade; že vůbec někomu přijde na mysl, že současný systém má potřebu zavírat a umlčovat umělce, nebo přinejmenším, že by zrovna Ulovit miliardáře obsahovalo něco tak třaskavého, nepřípustného, či snad konkrétního, aby to mohlo vést k trestnímu stíhání.
Ano, tento snímek je jistě trestuhodný, ale pouze a jedině z filmařského hlediska. Můžete být jakkoli naštvaní a v jakékoli deziluzi, ale nic vás neopravňuje točit filmy stylem, který si vypracoval Tomáš Vorel do naprosté obludnosti. Kdo viděl dvouminutový trailer, má obrázek víceméně dokonalý. Jen ho stačí vynásobit padesáti a představit si, že celý film trpí úplně stejnou nenávazností, toporností a hluchými okamžiky. Bolest srovnatelná s vrtáním neumrtveného zubu.
V rámci paranoidního náhledu na svět se jistě i tato recenze stane příkladem „podplacené mediální kampaně proti tomu, že někdo řekl pravdu o naší době". Čím ale argumentovat jiným, než že recenzenti naopak většinou mají rádi filmy, které plní funkci sociální kritiky, že volají po mnohem syrovější realističnosti, než je v české kinematografii zvykem, a že snesou oproti lidem, kteří nechodí tak často do kina, hodně drsný humor?
Možná chtěl režisér natočit něco takového jako je francouzská anarchistická komedie Louis-Michel, jejímž patronem (i s přiblblou visačkou „rejža Tomáš Vorel") se stal při nedávném uvedení do našich kin. Jenomže Louis-Michel je při vší brutalitě a neomalenosti sofistikovaný snímek po stránce dějového konceptu i audiovizuálního stylu; zkrátka něco, s čím se neohrabanost Ulovit miliardáře nemůže nijak měřit.
Vesmírní lidé a podobní šizuňci
Začíná to už knižní předlohou Martina Nezvala, která má všechny rysy patologické grafomanie, počínaje nezřetelným zmateným příběhem a koprolalií, pokračuje přes neustálé měnění fontů a používání rámečků, vykřičníků a capslocku až po nevkusnou obálku a záložku, kde se spisovatel narcistně vychvaluje ("nejkontroverznější osobnost v české literatuře posledních padesáti let"; "jako mnoho uznávaných umělců i on balancuje přesně na hraně kýče a filozofie"; "odmítá jakoukoliv bulvární publicitu, z níž žije mnoho jeho méně talentovaných kolegů" apod.).
Nakladatelství mu povolilo pouze černobílý tisk, jinak by jistě přidal i barvičky, aby to vypadalo jako spamové emaily VesmirnýchLidí.cz, Rosse Hedvicka, bankéřů z Nigérie a podobných magorů a šizuňků. Přitom sám Nezval Vorla varoval, že kniha je velmi nefilmová.
Ale jak by to mohlo režiséra zastavit, když si svou kariéru vybudoval na tom, že chce být programově nefilmový? Jistě, na přelomu 80. a 90. let byla poetika divadla Sklep provokativní a v jasné opozici vůči tomu, co se považovalo za přípustnou realistickou a „konstruktivní kritiku a satiru".
Stejně tak se dá argumentovat, že commedia dell´arte pracuje po staletí s vyhraněnými typy a všechno přehrávání a křeč je součástí hry. Tento předpoklad má ale několik zásadních vad. Commedia dell´arte je mrtvá forma a z undergroundového Sklepa se stala jedna z norem mainstreamu používaná v těch nejprofláklejších reklamách.
Už i ty paňmámy vědí, že se mají smát - což dokazuje, že sklepácké ksichtění a nepřirozená dikce dnes vůči ničemu nevystupují, nemají žádný podvratný náboj. V reklamách a moderování večírků jde ještě o způsob, jak na sebe upozornit, ve filmu je to jen otravné.
Tak trochu podezírám Vorla, že se tohoto stylu drží, protože neumí dělat humor z obyčejných věcí ukotvených v realitě, a dokonce i z toho, že jako ten nejméně vtipný sklepák ony neustále vykulené oči a vřískání opravdu považuje za zábavné.
Stejně jako Zdeněk Troška pokládá za zábavné ječení a pištění. Ostatně jeho jméno tu nepadá náhodou, svou odporností se Ulovit miliardáře přiblížilo i jinak nedostižnému Kameňáku.
Na rozdíl od něj má ale Miliardář tu nesoudnost - přestože je sponzorovaný milionem firem a zabezpečuje si publicitu tvářemi seriálových hvězdiček a vítězek Miss - prezentovat se jako nekonformní dílo. Jedinou omluvnou hypotézou vůči ostudnému projevu všech lidí na plátně pak může být jen to, že režisér nutí přehrávat herce, aby hráli stejně blbě jako neherci, a tím se vše zarovnalo.
Nic z toho ale nevyvrátí, že například jindy spontánní a fotogenický Jiří Mádl je obsazen do role, kterou prostě nemůže uhrát - i když si nechal narůst vousy pravé, vypadají jako falešné a jeho postava lobbyisty Lehkého rozhodně nepůsobí jako protřelý byznysmen, který se mohl účastnit privatizace. Úplně mimo je i hudba hiphopera DJ Wiche, která často nesmyslně burácí i ve chvílích, které měly působit spíš dojemně (např. rozhovor o adaptaci malého romského chlapce).
Pokud by vůbec někoho zajímalo zabývat se scénářem a nebrat ho jen jako snůšku špatně zamířených plivanců na všechny strany, zjistí, že zápletka nemá ani základní uvěřitelnost. Zlý lobbyista chce zničit hodného boháče tím, že si najme „nezávislého novináře", aby vyrobil falešné kompromitující video, a boháč si pak k očištění musí koupit televizní stanici a zaplatit různé spolky na svou podporu. Podrobnější rozbor vrcholné debility scénáře si můžete přečíst třeba zde. Je paradoxní, jak velkou míru blbosti v sobě může obsahovat dílo, které chce ukázat, že „ti nahoře jsou hrozně vyčuraní a obyčejní lidi jim to baští".
Jako publicistu mě dokonce ani neuráží způsob vylíčení novinářského stavu. Zastupuje ho jen jeden člověk, kterého by do žádné dnešní televize nevpustili, tudíž se satira (nebo co to má být) míjí účinkem. Jde o jakousi kombinaci Josefa Klímy, na něhož ale Vorel vůbec nemířil, jak sám řekl na tiskovce, a Petra Cibulky, jenž ale právě svou náturou a způsoby odhalování "shnilých mocenských praktik" přesně odpovídá i nátuře filmu a knihy. Čili proč by ho chtěli tvůrci parodovat, nedává žádný smysl - to by šli sami proti sobě. Jak bych přitom rád viděl nějakou soběstačnou a originální českou obdobu Jistě, pane ministře nebo Jistě, pane premiére, či Vrtěti psem nebo Soukromé války pana Wilsona.
Když to zasadíme do širšího kontextu, překvapí, že takto nenávistné, misantropické a nihilistické filmy jako Ulovit miliardáře točí právě vyznavači duchovna a alternativního způsobu života - naposledy kromě Vorlových filmů (Kamenný most, Cesta z města, Skřítek, Gympl) to byl třeba Petr Vachler se svým Doblba! V zásadě nejde o nic jiného než morální kýče, ale podané tak, že jejich autoři mají údajně všechno na háku a netýkají se jich pak ani žádné námitky.
Chvíli jsem váhal, jak tento film ohodnotit a jestli může být něco pod úrovní letošní Operace Dunaj. Ale jo! Ulovit miliardáře je film bez příběhu, bez nápadu, vtipu, talentu, rytmu, tempa, čehokoli. Šklebí se z plátna jen jako zlá a banální karikatura s myšlenkový nábojem, jaký mají frustrovaní anonymové na internetu pod články o české politice, ekonomice, soudnictví a kriminalitě. Ani řeči o údajném prvenství s digitální HD kamerou neuspějí, protože už tu byl předtím Tobruk a Lištičky, navíc obrazově vypadá Miliardář nic moc, často hnusně.
Tak proč být shovívavý?
| Ulovit miliardáře | |
| Ulovit miliardáře | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Tomáš Vorel st. |
| Obsazení: | Jiří Mádl, Milan Šteindler, Tomáš Matonoha, Tomáš Vorel ml., Miroslav Etzler, Gabriela Partyšová, Tomáš Vaněk, Ester Janečková, Josef Carda, Radomil Uhlíř, David Vávra, Bolek Polívka ad. |
| Délka: | 88 minut |
| Premiéra ČR: | 01.10.2009 |
