Recenze: Lištičky okukují odpadkové koše festivalů

Antonín Tesař
17. 9. 2009 22:00
Debut režisérky Fornay o slovenských au-pair v Irsku
Foto: archiv

Recenze - Premiérové uvedení debutu slovenské režisérky Miry Formayové na festivalu v Benátkách je jen důkazem toho, že vyšší ambice vedou k větším výsledkům. Jak je na Lištičkách vidět, o mezinárodním úspěchu domácích filmů nerozhoduje ani tak jejich originalita či řemeslná úroveň jako spíš sebevědomá snaha přizpůsobit se vyšším nárokům.

Dva české hrané filmy, které se v poslední době dostaly na prestižní mezinárodní přehlídky, se zde objevily především proto, že nějak rezonovaly s aktuálními festivalovými trendy.

Venkovský učitel, uvedený také v Benátkách (mimo hlavní soutěž), se vezl na módě dlouhých pečlivě komponovaných záběrů a na dlouhodobě atraktivním tématu homosexuality.

Foto: archiv

Lištičky zase kopírují styl současného pozorovatelského realismu známého ze snímků bratří Dardennů (Syn, Mlčení Lorny) či německých tvůrců Marie Spethové (Madony) a Matthiase Glasnera (Svobodná vůle) a těží z aktuálně ožehavého tématu migrace (filmy Import/Export či Nezvaný host).

Výjimkou z pravidla, že na festivalech jsou uváděny jen ty české filmy, které o takové uvedení usilují, je jen odpudivý a televizně vyhlížející mix normalizačních českých filmů pro děti a nových tuzemských telenovel Kdopak by se vlka bál; nad jeho uvedením na Berlinale zůstává rozum stát.

Ambice jsou dobré, ale…

Na festivalových ambicích není pochopitelně nic špatného, naopak, vyvolávají větší sympatie než přízemní bezzubá rutina většiny nových českých "zábavných" filmů. V kontextu současné festivalové tvorby ale Lištičky příliš přesvědčivě nepůsobí. Srovnávat snímek se špičkami dnešního festivalového filmu by nebylo adekvátní. Snímek se míjí s postupy těchto filmů, které se jen vnějškově snaží napodobit.

Foto: archiv

Současný festivalový realismus se zakládá na chladném analytickém odstupu od postav a událostí, které jsou snímány reportážním, nezainteresovaným způsobem. Teprve z tohoto výchozího bodu snímky pozvolna budují porozumění mezi postavami a divákem (Dardennové), případně konstatují, že navázání hlubšího kontaktu s hrdiny není možné (filmy Spethové a Glasnera).

Lištičky naproti tomu od začátku závisí na hrdince a na jejím prožívání. Svět, který nám snímek reportážním stylem ukazuje, je přísně egocentrický. Všechny postavy a události jako by byly šité na míru hrdinčinu mladistvému splínu.

V tom se podobají dalším dvěma nedávným českým dílům natočeným ženami a pojednávajícím o bloudění dívek beztvarou kaší dnešní společnosti - Pusinkám Karin Babinské a Dětem noci Michaely Pavlátové. Z těchto tří generačních filmů jsou Lištičky jednoznačně nejambicióznější a díky tomu v některých aspektech nejdůslednější, v jiných zase nejvíce selhávající.

Bezradnost je tématem i metodou

Tématem všech filmů je bezradnost, která je také výrazem jejich dramaturgie. Společně s hrdinkami, které se bezcílně potácejí od jedné deprimující zkušenosti ke druhé, se stejným způsobem zmítá i děj každého ze snímků.

Epizodičnost a repetetivnost mohou mnoha divákům vadit, ale není možné je jednoduše odsuzovat. Přesně odrážejí životní pocity hlavních postav, které nedokáží propojit jednotlivé události svých životů do smysluplného celku ani vyvarovat se opakování týchž chyb.

Foto: archiv

Může to ale působit i jako alibismus tvůrců, kteří sami nejsou schopní složit ze svých nápadů příběh a vyhnout se opakování stejných situací. V případě Lištiček se taková námitka nabízí, protože děj se opravdu dezorientovaně motá stále ve stejných kruzích.

Mnohokrát se vracející záběry lišek okukujících odpadkové koše v dublinských ulicích postupně stále více zevšedňují inteligentní metaforu použitou i v názvu. Únavně působí i pořád nové a nové útěky hlavní hrdinky pokaždé zakončené tím, že se na místě jejího azylu téměř zázračně zjeví její sestra a odvede ji k sobě domů.

Umělá tragičnost hrdinčina údělu

Na druhou stranu největším kladem filmu je způsob, jakým tento postpubertální věčný návrat téhož souvisí se situací, v níž se hlavní postava nachází. Oproti Pusinkám a Dětem noci zarámovaným všedními událostmi je v Lištičkách vnitřní zmatek hlavní postavy dobře  propojený s její vnější situací: hrdinka se ocitá v cizí zemi, kde je odkázaná sama na sebe a několik svých blízkých.

Foto: archiv

Tvůrci se navíc (v duchu současných realistických filmů) vyvarovali líbivých turistických záběrů a z Dublinu ukazují jen fádní špinavé ulice a konvenčně vyhlížející interiéry. Hlavní postava Lištiček se také nachází v mnohem riskantnější pozici, takže každá její chyba má závažnější důsledky.

Vyhrocenost hrdinčiny situace je ale ke škodě věci ještě stupňována tím, jak jsou vykresleny vedlejší postavy. Všechny výraznější ženské figury kromě hrdinky si zajišťují existenční výhody partnerskými vztahy, ve kterých své protějšky podvádějí, nebo se nechávají sexuálně vydírat.

Mužské postavy na různých úrovních zase zneužívají své společenské pozice či fyzické síly. Hlavní hrdinka jako jediná má snahu dávat věci do pořádku a nepodvádět  - a právě to je zdrojem jejího utrpení.

Tragičnost dívčina údělu je nicméně hodně laciná a umělá, protože ostatní postavy příliš staví na odiv svou odpudivost a vypočítavost, takže působí jako jednorozměrné figurky načrtnuté jen kvůli tomu, aby ukázaly hrdinčinu morální převahu.

Na důvěryhodnosti filmu nepřidává ani závěr, kde se tvůrci celkem zbytečně snaží vysvětlit příčiny hrdinčina zmatku. Sekvence, která ukazuje události z dívčiny minulosti, je příliš vyhrocená a hysterická, takže ze zbytku děje spíš trčí ven, než že by ho osvětlovala. Pusinky a Děti noci naproti tomu neměly potřebu zdůvodňovat celkové chování postav jedinou událostí.

Lištičky naplnily své ambice, které byly patrné i u Pusinek a Dětí noci, především tím, že se pustily na riskantnější a závažnější půdu. Tento výpad jim sice z větší části nevyšel, nicméně stačil k tomu, aby snímek překročil domácí hranice.

Vedlo to sice jen k tomu, že Lištičky rozšířily počet festivalových titulů, jichž po celém světě každý rok vzniká obrovské množství, nicméně v kontextu české kinematografie pořád jde o výjimečný počin.

Lištičky
Lištičky / Little Foxes
Žánr: Drama, Psychologický
Režie: Mira Fornayová
Obsazení: Réka Derzsiová, Rita Banci, Aaron Monaghan, Jitka Josková, Jonathan Byrne, Christopher Simpson, Nicholas Pinnock, Dana Pribulová, Petra Nesvačilová, Brendan McCormack, Cathy Belton
Délka: 100 minut
Premiéra ČR: 17.09.2009
 

Právě se děje

Další zprávy