Recenze – Je velká škoda, že některé filmové adaptace potřebují knižní předlohu jen jako záminku svého vzniku. Nechtějí svůj podklad rozvíjet. Nechtějí zachytit „duch díla“, natož aby ho nově rozklíčovali. Nechtějí ani napravovat chyby zanechané spisovatelem a vylepšit tak příběh. Ani vzdávat hold nechtějí.

Foto: Aktuálně.cz

Co chtějí? Vysávat.

Příběh parazita

Takové filmy jsou jako paraziti. V lepším případě symbionti, kteří svým „hostováním“ cosi předávají i zneužívanému. Častěji ovšem pouhopouzí upíři. Ten druh rozšířený v současném L.A., jenž nemá k literární oběti pražádný vztah.

Škoda toho sádla a svalů, které jsou do toho vloženy stran štábu. Škoda divákova zadku. Škoda prstů, když píší tuhle recenzi.

Ovšem jak příhodně metaforické pro Informátory, kteří by chtěli (a mohli) být mimo jiné studií různých forem mezilidského parazitismu a portrétem „zbytečných existencí“. Výstižné pro film, kde na proces úplného „vyprázdnění smyslu“ dohlížel coby výkonný producent a scenárista sám autor předlohy.

Příběh producenta

Foto: Aktuálně.cz

Bret Easton Ellis se díky sadistické anti-konzumní moralitě Americké psycho (1991) na čas stal jakousi literární obdobou „rockové hvězdy“. Ostatně v USA je to běžný jev: počátkem tisíciletí podobně frčel třeba Chuck Palahniuk (Klub rváčů, Zalknutí), teď je módní číst Cormaca McCarthyho (Tahle země není pro starý, Cesta).

Informátoři z roku 1994 měli pak to štěstí i smůlu, že se stále ještě opalovali na výsluní čtenářského – a tudíž i komerčního – zájmu o „vraždícího yuppíka“. A kdo by nechtěl zfilmovat knihu, která není blbá a ještě vydělává? Navíc jsou tam všechny základní ingredience: prachy, sex a násilí. Jo a, odehrává se to v Hollywoodu!

Příběh distributora

Vždyť nakonec se splatila i mejdanová psychopatologie „zlaté mládeže“ v Míň než nula (Marek Kanievska,1987) a v Pravidlech vášně (Roger Avary,2002) – o tomtéž nekončícím flámu, tentokrát vysokoškolském. A Americké psycho (Mary Harronová, 2000) dokonce vydělalo a má i dvojku. Proč by se autor takřka překrytý množstvím lákavých reklamních nálepek (kronikář Generace X, K-Markt realista) neměl vyplatit i na počtvrté?

Foto: Aktuálně.cz

Nevyplatí! Tak zní překvapivá pointa mého naivního pokusu o vstup do mysli producenta, který místo aby četl, sbírá klepy a z nich kalkuluje. Film měl totiž jen omezenou kinodistribuci a jeho tažení světem skončilo u DVD. Tady se asi někdo přepočítal…

Příběh režiséra

Režiséra z toho tentokrát vynechme. Dovolím si zaspekulovat, že Australan Gregory Jordan (Ukradni, co můžeš!, Ned Kelly) je jen najatý řemeslník, který se má držet scénáře a kroku. A režijní práci na Informátorech tak trefně pojmenovává český název jeho debutu: Ruce pryč (1999)!

Foto: Aktuálně.cz

Má tam sice svou oblíbenou živlovou symboliku… ale styl si vlastně analýzu ani nezaslouží. Spokojme se s tím, že kinematograficky je to nudné a sterilní; nejlepší, co se o tom dá napsat, je, že to vypadá jako standardní, ovšem valiem utlumená epizoda nějakého „frikulínského“ seriálu typu Melrose Place. Což sice mohl být koncept… ale dost!

Příběh adaptátora

Smutné je, že Nicota uchvátila i samo vyprávění. Uznávám, že třináct povídek v ich-formě propojených městem andělů, hostujícími postavami, tématem „neautentického života“ a především románovou dramaturgií v jejich řazení (což je forma knihy) asi těžko adekvátně převedete do funkčního mainstreamového scénáře.

Zvlášť, když se v nich toho vlastně zas tolik neodehrává a vazby jednotlivých postav jsou – jak je autorovým potutelným zvykem – schválně zaměnitelné, takže už během četby se v nich dá snadno ztratit. Řešení, na které přišel zřejmě sám Ellis, je však to nejbanálnější a v tomto případě i nejnevhodnější.

Příběh scenáristy

Foto: Aktuálně.cz

Ano, je to stará známá vánočka spletená z osudů à la Andersonova Magnolia (1999) nebo ještě spíš Estevezův Bobby (2006). Na rozdíl od nich ovšem s příběhovými liniemi bez pořádných point.

Román totiž silná dílčí zakončení jednotlivých povídek poskytuje málokdy a soustředí se na vyvolání finálního dojmu z celé složené mozaiky – což se mu daří výborně. Ne tak filmu, který prostě ubíhá, ubíhá a ubíjejícně ubíhá a najednou skončí.

Naopak, společnou má se svými vzory konstantní a uměle nahoňovanou hladinu hysterie, kterou předloha důsledně potlačuje prostřednictvím suchých a často sarkastických popisů od emočně vyprázdněných postav. Hysteričnost tak příznačnou tam, kde není čas charaktery pořádně vykreslit, a kde tedy musí přijít ke slovu zkrat(k)ov(it)é jednání.

Příběh kastráta

Další ingrediencí, které se scénář vzhledem k věhlasu autora nesmyslně zbavuje, jsou šokující a nekorektní prvky příběhu. Nedočkáme se ani fantasmagorické linie upírských sériových vrahů, která působivě znejistí realistický status románu, ani nesmyslné a brutální vraždy dítěte. 

Zato se nám nově dostane hlavní postavy (román žádnou nemá) – „chlapce“ na hraně dvacítky, který si už nějak nedokáže najít zalíbení ve všem tom gruppensexu, drogách a luxusu a dá se proto na plané filosofování o smyslu života a morálních hodnot. Chudáček malej, můžeme se dojmout a žasnout k tomu: Jak mohl Ellis sám sebe takhle zmrzačit!

Smutný příběh

Ve výsledku bylo tedy z „de sadovské“ kruté morality odstraněno první slovo a zbyla jen „moralita“, která je svým vyzněním přes všechna ta odhalená ňadra a ohanbí stejně bezpohlavní a neškodná jako rodinné filmy z Disneyho produkce.

Román je jakousi behaviorální studií lidských typů, mimozemskou reality show z lidské zoo, kde sledovaní jedinci životy vlastní i cizí pouze spotřebovávají, namísto aby se je pokusili něčím naplnit. Ellisův filmový kastrát nám namísto toho se zdviženým ukazovákem káže: chovat se „takhle“ není správné a jednou všechny ty hajzly stejně sklátí mor a cholera (nebo o pár let později způsobí finanční krizi). Uvidíte sami! (I když já vlastně doufám, že vás má recenze toho zážitku ušetří - myslím toho filmového...)

A příběh? Pokud vás to po tom všem opravdu zajímá, dočtete se o něm v prvním příspěvku diskuze.
Pro tuhle recenzi škoda dalších slov.