Recenze - Jméno Michala Viewegha se stalo obchodní značkou natolik, že ho lze připlácnout na plakát k filmu a čekat vysokou návštěvnost. Někde cestou se ale ztratilo vědomí, že Viewegh je přece jen silně svázán s literaturou.

Kritici jeho knih sice tvrdí, že Viewegh nepíše dostatečně vysokou literaturu, ale spíše produkuje čtivo (podle vzoru krmivo) - ovšem to nijak nevylučuje možnost, že převést autorovo psaní do filmové podoby je pořád takřka nemožné, respektive, že se to vlastně ještě nikomu nepodařilo. 

Foto: archiv

I relativně nejpovedenější snímek Báječná léta pod psa je jen ilustrativním odvarem dobrého generačního románu, s jehož poetikou se dost rozchází. Kniha Případ nevěrné Kláry bývá řazena k autorovým slabším titulům a film podle ní bude nejspíš podle shody většiny hodnocen jako úplně nejslabší.

Italské softporno?

Nejvíce za to může z jistého hlediska mazaný producentský tah Rudolfa Biermana natočit snímek ve spolupráci s italským štábem a ponechat Kláře jen slabounký pel českých reálií.

Možná to přinese lepší prodej na zahraniční trh, ale u nás se ihned po první novinářské projekci rozvířil všeobecný posměch, že zahraniční herci z plátna promlouvají v příšerném českém dabingu připomínajícím televizní italská softporna, jaká se na obrazovkách objevovala v polovině 90. let.

Foto: archiv

Ano, působí to směšné a také bolestivě, ale v podstatě je to jen důsledek toho, že trefit se do pusy italsky mluvícím hercům vede k pokřivení české intonace způsobem, na nějž nejsme moc zvyklí. Pokřivenou intonaci amerických filmů už jsme přijali a na megavtipnou intonaci dabérů u asijských filmů ze začátku 90. let jsme už pomalu zapomněli.

Zásadní problém s Klárou není jednoduše ve filmařském řemesle, a dokonce ani v tom, že by snímek připomínal telenovelu, jak občas tvrdí lidé, kteří neumějí rozlišovat žánry; že je někde milostná zápletka neznamená, že jde o telenovelu, stejně jako když je někde například rozstříknutý mozek, že to je automaticky horor.

Pětašedesátiletý režisér Roberto Faenza opravdu není začátečník a neumětel a snímek pod jeho vedením má hladkou návaznost uvnitř jednotlivých scén i mezi různými scénami, což je kvalita, jíž naprostá většina českých filmů není schopna dosáhnout a působí vedle tohoto italského profesionalismu přerývaně a klopotně.

Takhle průměrné Češky nevypadají

Foto: Aktuálně.cz

Dokazovat na jedné podivné scéně, kdy nešťastně zamilovaný hrdina Luca spadne ze schodů, že Italové jsou horší filmaři, kaskadéři a pacienti než Češi, by bylo nefér. Jistěže jde pořád o profesionalismus spíše televizního ražení, ale více se asi z upovídaných Vieweghových knih vykřesat nedá.

Jádro nepovedenosti Faenzova filmu netkví ani v tom, že vedoucí jeho castingu mají jen matnou představu o typických Češích - či přinejmenším Češkách, které tu jsou podle záhadného fetišistického klíče téměř všechny blond, nosí brejličky s tlustou obroučkou a obyčejné matky od rodin si do rtů nechají píchat kolagen a do prsou vládat silikonové implantáty.

Pomiňme i nevěrohodnost obsazení jiných partů. Věří snad někdo, že by Miroslav Šimůnek se svou vizáží tupého fotbalisty a Aňa Geislerová s albínovým přelivem mohli být vysokoškolští profesoři libovolného oboru?(Možná „upažovátko" z FTVS, ale nevím, nevím…

Foto: Aktuálně.cz

Naproti tomu skotský herec Iain Glen (Tomb Raider, Resident Evil, Království nebeské) v hlavní roli působí velmi vašutoidně, a tudíž ideálně - herecké výkony se od něj chtěly někdy na začátku 90. let a nyní už nabízí jen apartně vyžilý obličej soukromého očka. Což vzhledem k tomu, že hraje soukromého detektiva, který slídí za nevěrníky a nevěrnicemi, krásně sedí.

Hravý spisovatel a nehravé filmy

Skutečná potíž klíčí až v tom, že ani nejnovější film podle Vieweghova románu nedokázal vyhmátnout, co je na nich nejpřitažlivější a nejzábavnější. Nejsou to poměrně dost banální fabule, ale způsob jejich uspořádání a styl, založený na neustálém komentování, odstupu, vnitřních hlasech, sebereflexi a přiznané hře s žánry či vůbec možnostmi literatury - např. odhalit, že něco je jen fikce.

Viewegh je vtipný pozorovatel povrchního středostavovského světa, který komentuje ironickými a částečně i satirickými poznámkami, které se do filmů téměř nedají nijak vměstnat.  

Jistěže jeho metoda má svoje limity. Prostřednictvím hrdinů se autor nakonec spíš smiřuje s jejich i svým maloměšťáctvím -  čímž dává odpustky a pocit uspokojení i čtenářům. 

Navíc všechny ty hry s žánry a pravdou či lží fikce jsou spíš okoukané a používané proto, aby spisovatel dokázal, že taky čte (a jeho čtenáři konzumují) „hodnotnější postmoderní literaturu". Ale pořád vlastně nic proti, některé z jeho knih jsou prostě lepší, jiné horší.

Jenomže ve chvíli, kdy filmové adaptace vysloveně vykastrují onen princip hry, zbývají řídké příběhy a panoptika, která si nezaslouží celovečerní metráž. Už v Účastnících zájezdu se ze spisovatele, který jede na dovolenou, aby tam pozoroval lidi a spřádal si ze zpola zaslechnutých hovorů příběhy, stal obyčejný hudebník.

Foto: archiv

Nikoli tedy napůl vypravěč a tvůrce ukazovaného světa, ale obyčejný aktér. Primitivita českých turistů tu nakonec není komentována, ale tak nějak omluvně a laskavě přijata.

Vyfiknout a přefiknout

V Případu nevěrné Kláry jde původně o to, že spisovatel hodlá psát román o nevěře a sbírá empirický materiál u soukromého detektiva. Brzy ovšem vyjeví, že podléhá žárlivosti a nechá detektivem sledovat svou milenku. Z románu o románu a detektivky uvnitř se stane úvaha o podobách lásky, závislosti, (ne)důvěry a (ne)vhodnosti pravdy.

Na prázdninové čtivo celkem náročný rozlet. Viewegh samozřejmě chce hlavně bavit, programově chce zůstat povrchní a na úrovni citátů jiných, ale pořád napsal cosi příliš jemného, meta-vtipného a kinematograficky špatně zachytitelného.

Zbavte se spisovatele, udělejte z něj nočního dýdžeje a denního učitele hudebky, nahraďte úvahy bizarními scénkami s chlapečkem, který hraje na akordeon. Nejenže z vyprávění zmizí různé významové vrstvy a hlavně odstíny vážnosti a nevážnosti, ale nezbude nic víc než přehlídka hysteriků, seladonů a vyfiknutých a přefiknutých samiček.

Ještě kousek a mohla to být aspoň nová Emanuella či Deník nymfomanky. Ale ani to se nestalo. A nebudu sám, koho napadne, že by bylo lepší, kdyby Případ nevěrné Kláry byl ještě o něco horší snímek, protože pak by se mu dalo smát mnohem uvolněněji.