Glosa - Český lev slavil v sobotu večer kulaté narozeniny. Oslava to byla nostalgická, plná vzpomínek na světlejší chvíle tuzemského porevolučního filmu. Zároveň se ale scénář večera nesl ve znamení zvláštního mindráku projevujícího se silnou fixací na Oscary.
Čtěte také
Český lev 2012 zazářil devětkrát pro thriller Ve stínu
Nejpregnantněji to vyjádřil moderátor Jan Budař před koncem ve své filmové modlitbě, v níž jeden z bodů zněl: „Dej, ať Oscar, starší bratr Českého lva, najde opět domov u někoho z nás."
O pár chvil později přišli tu nejprestižnější cenu za nejlepší film předat tvůrci oscarových filmů Zdeněk Svěrák (Kolja) a Theodor Pištěk (Amadeus) a cenu za celoživotní přínos si letos odnesl Karel Černý, Pištěkův kolega z natáčení Amadea, který si z Kalifornie za výpravu k Formanovu filmu podobně jako Pištěk odvezl prestižní zlatou sošku.
Jako by Oscar byla nějaká modla nebo posvátný předmět, jehož pouhý odlesk dodává jeho majitelům věčnou svatozář.
Svět o nás neví
Mindrák probleskl i z úvodní Budařovy promluvy, v níž zahájil přenos z Lucerny s tím, že si jej naladilo mnoho přijímačů „na zeměkouli i mimo ni, ale hlavně mezi Ašem a Hodonínem". Potom už jen posmutněle ironicky dodal: „Svět o nás ví."
Neví, samozřejmě, chtělo by se zvolat. Proč by měl vědět? Je k tomu nějaký důvod? A proč se jako ke svému ideálu upínáme zrovna k hollywoodskému mainstreamu, kterému finančně a scenáristicky neumíme konkurovat?
S programem večera a s jeho neustálým vztahováním se k Oscarům tak krásně souznělo očekávané, ale přece jen možná překvapivě hladké a výrazné vítězství Ondříčkova dramatu Ve stínu.
Získalo celkem devět cen (a na rozdíl jednoho Lva se přiblížil Michálkovu vesnickému westernu Je třeba zabít Sekala, který, jak na pódiu připomněl producent Jaroslav Bouček, drží rekord s deseti soškami).
Jednoznačný triumf detektivky zasazené do padesátých let ale zase ukazuje, jak moc je tu zakotvena úcta k hollywoodskému řemeslu a stylu vyprávění a jak moc se cení, když se někdo k americkým mainstreamovým standardům pokusí přiblížit.
Platí to i pro novinářskou profesi. Ceny české filmové kritiky, které byly koncipovány jako erudovanější protiváha Českého lva, se letos shodly s vkusem Vachlerových akademiků v neuvěřitelných devíti z deseti kategorií.
Dramaturgie večera koncipovaného jako rekapitulace dvou dekád českého filmu, která vypíchla ty nejvýraznější snímky, pak opět obnažila, že ve srovnání i s okolními zeměmi tu nemáme moc na co vzpomínat.
Český lev může do zblbnutí připomínat oblíbené scénky a hlášky z populárních filmů (například Eva Holubová s Petrem Zelenkou uvedli na pravou míru vznik knoflíkářské hlášky „neživíš, nepřepínej"), může vyhlašovat divácké ankety o nejlepší herce sezony, jen tím ale zvýrazňuje pravý stav věcí, tedy provinční charakter naší kinematografie.
Mimo hranice naší země nezanechávají naši filmaři (snad s výjimkou rebela Švankmajera a snad Slámy) v povědomí filmových fajnšmekrů výraznější otisk.
Vítězný film Ve stínu je potom legitimním pokusem, jak tuto provinčnost překonat, ale je to slepá ulička. Ukazuje, že jsme v zajetí přehnaných očekávání a mýtů o sobě samých, které odhalil letošní ceremoniál Českých lvů.
Místo aby se naše malá kinematografie pokoušela vytěžit svou lokální zkušenost formou autorských výpovědí o turbulentní době, v níž žijeme, poddávají se někteří tvůrci jako právě třeba David Ondříček nerealistickým oscarovým snům.
Nic se nezmění do té doby, než začneme na měřítko filmové kvality nahlížet jiným prizmatem. Dokud nepřestanou nejen organizátoři Českého lva, ale i filmaři sami vzhlížet k cenám americké akadamie jako k největšímu vzoru a metě.
Český film začne být konkurenceschopný až v situaci, v níž by přišlo lidem z branže úplně přirozené, kdyby text v úvodu citované filmové modlitby zněl: „Dej, ať v příštím roce u někoho z nás najde domov Zlatá palma, Zlatý medvěd nebo Zlatý lev."
