Mám velké ego a fóbii z lidí, říká Bence Fliegauf

Jan Gregor Jan Gregor
26. 7. 2012 5:17
Maďarský režisér na LFŠ představil téměř kompletní retrospektivu svých filmů
Foto: Marek Malúšek

Uherské Hradiště - Maďarský režisér Bence Fliegauf patří mezi filmaře, v jejichž tvorbě se výrazně odráží, čím zrovna v životě procházejí.

Při natáčení Dealera procházel nihilistickým obdobím a jeho hutná, depresivní sonda do života feťáků působí jako zpráva ze zásvětí. Léčil se z ní ponořením do zen buddhismu a výsledkem byla zklidněná a meditativní Mléčná dráha. Poté si vyzkoušel práci s profesionálními herci a rovnou s hvězdami typu Evy Green v anglické produkci a zrodilo se filozofické sci-fi Lůno.

A letos v únoru všechny překvapil na Berlinale svým úkrokem do vod sociálního realismu, když natočil sugestivní komentář k protiromským pogromům v Maďarsku s názvem Je to jen vítr. Po zásluze získal Stříbrného medvěda a potvrdil pověst jednoho z nejtalentovanějších evropských tvůrců. Autor, který ve svých filmech do té doby vymítal své vlastní démony, se obrátil čelem k démonům, které hýbou společností.

Naskočit na draka

Fliegauf během pobytu na Letní filmové škole zaníceně debatoval s diváky svých filmů a v rámci masterclass nabídl divákům velmi upřímnou vivisekci své vlastní duše a přístupu k tvorbě. „Mám hodně velké ego, což v umění není problém. Důležité je umět ho správně nasměrovat," svěřil se režisér, který ale zároveň tvrdí, že má sociální fóbii. „Když moje ego nemá možnost vybít se kreativně, bývám na lidi kolem sebe dost nepříjemný."

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

V Hradišti jezdil na skateboardu, chodil plavat do akvaparku. Osmatřicetiletý režisér se evidentně zklidnil a dospěl. Svůj boj s vnitřním nepřítelem na masterclassu ilustroval parafrází čínského přísloví. S drakem nemá smysl bojovat, ani před ním utíkat. Stačí jen naskočit na něj a létat s ním.

Tohle všechno ještě nevěděl, když zcela vyčerpaný dokončil Dealera. „Byl to manifest mé sebevraždy," mluví o snímku, jehož hlavní hrdina skončí svůj život nastřelený kokainovou dávkou v rozpáleném solárku. „I já jsem tehdy symbolicky vyhořel," říká. Od té doby prý pochopil, že je možné být psychicky totálně na dně a zároveň se plně koncentrovat na tak komplexní práci jako je režie filmu, která byla o to víc vyčerpávající, protože si v té době hlídal kontrolu nad všemi složkami filmu.

Foto: Marek Malůšek

Temný snímek charakterizovaný pomalými jízdami obkružujícími mátožné postavy má hypnotickou sílu. „Nerad se na ten film dívám znovu, je v něm jakási děsivá energie a je těžké být konfrontován s tím, kým jsem před deseti lety byl."

Blahodárnost nočních můr

Fliegauf byl v té době naštvaný mladý muž, autor - solitér, kterého nevzali na filmovou školu s odůvodněním, že už ho nemají co naučit. Dnes je pravidelný účastník áčkových festivalů, ale se svými generačními souputníky v Maďarsku jako je George Pálffy se moc nekamarádíčkuje. Prohlašuje, že artový film je umírající byznys. Každý filmař měl být vděčný za každý projekt, který se mu podaří realizovat. „Dělat umění je luxus," říká. A nejen proto je podle něj úplně nejdůležitější vybrat si z hromady nápadů ten správný projekt, na kterém by ho obohacovalo pracovat třeba tři roky.

Fliegauf tvrdí, že ho nový projekt už od psaní scénáře vždy tak pohltí, že není schopen se od něj mentálně odpoutat. Proto třeba nechápe režiséry zombie hororů, tvrdí s nadsázkou. Německá producentka ho tlačila do natočení příběhu reverenda Jima Jonese, vůdce sekty Chrám lidu, který v roce 1978 nařídil téměř tisícovce svých členů hromadnou sebevraždu. „Musel jsem to nakonec odmítnout, nedokázal jsem si představit, že bych s tímhle tématem po mnoho měsíců usínal."

Foto: Marek malůšek

Naopak právě ve spaní se mu zjevila inspirace pro svůj poslední film. Když si analyzoval příčiny svých nočních můr, vylezlo mu téma pro snímek Je to jen vítr. Je to mrazivý a ve své podstatě jednoduchý film. Ukazuje autenticky a přitom lyricky jeden den tří členů jedné romské rodiny. Vznáší se nad ní hmatatelná hrozba smrti, protože neznámí fanatičtí vrazi vystříleli jejich sousedy.

V Maďarsku se ale paradoxně do kina hrnuli i xenofobové. „Na jednu stranu mě trochu uráží, že snímek přijali vstřícně i někteří ultrapravičáci, ale na druhou stranu je to znamení, že není tendenční," říká Fliegauf.

Na debatě po filmu zdůrazňoval, že není žádná tenká hranice mezi rasisty a normálními lidmi, že rysy xenofobie jsou v nás všech. „Každý může v té věci něco udělat, já jsem filmař, tak jsem natočil film, který má za cíl zbavovat předsudků. A můžu vám říci jedno: osobně mě to obohatilo a je to fakt skvělý pocit."

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy