Gangsteři viděli Tarantina a začali střílet naležato

Michal Procházka
15. 2. 2012 8:20
Ruben Östlund konfrontuje diváky se stereotypy
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Jeden z nejdiskutovanějších a nejzajímavějších snímků loňského roku Play přijel na 41. ročník rotterdamského festivalu uvést švédský režisér Ruben Östlund. Čelní představitel nové generace skandinávských filmařů rekonstruuje případ, který se před časem stal v Göteborgu.

Pětice dětí z imigrantských rodin okrádala své vrstevníky z lépe situovaných rodin. Östlundovi posloužila kauza k tomu, aby natočil politicky provokativní a výbušnou analýzu, která se zabývá rasismem, delikvencí a předsudky.

Play byl uveden na canneském festivalu a posléze i ve Varech. Podle posledních zpráv bude švédský režisér hostem Febiofestu a uvede zde svůj film, který u nás nikdo - na rozdíl od okolních zemí - nekoupil do distribuce.

Play
Play | Foto: Aktuálně.cz

Co vychází v Play ze skutečnosti a co jste si přimyslel?
Vše se odvíjelo od novinového článku, na nějž mě upozornil kamarád. Na tom případu bylo zajímavé, že zloději používali rétorické hry k oklamání obětí. Pod záminkou, že hledají ukradený telefon svého bráchy, vylákali od mladších dětí jejich mobil, který poté odmítali vrátit. Když si člověk odmyslí důsledky, bylo to vlastně velmi vtipné a vynalézavé. Hráli si na dobrého a zlého policajta, používali triky ze starých detektivek, rozehrávali malé trapitelské hry. Co bylo důležité a co autor novinového článku dál zdůraznil, že zloději byli tmavé barvy pleti, zatímco oběti pocházely z bílých rodin.

Nahlíží Play i obecněji na krizi západní společnosti a její vnitřní konflikty, které živí ekonomická krize a selhávání demokracie?
Samozřejmě, tyto události a trendy zasazují film do širší perspektivy. Co ale zajímalo mě, byly především stereotypy a předsudky zakořeněné ve společnosti. Jeden ze zlodějů mi v podstatě řekl, že si s kamarády hráli na obávaného "černého muže", kterého v nich vidí západní společnost. Ačkoliv mu bylo teprve dvanáct, už si uvědomoval, že takový stereotyp existuje. Že na něm dokonce lze budovat image. To bylo zneklidňující: jak je někdo schopen si tak rychle osvojit logiku role, kterou mu vtiskne kvůli jeho barvě kůže společnost.

Foto: Aktuálně.cz

Play ale evokuje spíš sociální konflikt. Děti imigrantů usilují o to mít lepší telefony či značkové džíny, které vidí u svých vrstevníků.
V Göteborgu žijí lidé bez prostředků a vzdělání na chudém předměstí, zatímco ti bohatší se nacházejí ve čtvrti na opačné straně. V podstatě se navzájem neznají, dokonce si o sobě vytvářejí falešné iluze a naivní představy. Zloději byli přesvědčení, že se tak moc nestane, když své oběti okradou o mobil, neboť jim bohatí tátové koupí deset dalších. Ve filmu vidíme nebezpečnou hru, jejíž aktéři si navzájem přisuzují role založené na stereotypech a předsudcích.

To je tedy hlavní téma filmu?
Snažil jsem se přimět diváka, aby se sám konfrontoval s obrazem delikventa tmavé pleti. Ve Švédsku se strhla největší debata, jakou vyvolal film za posledních dvacet let. Řešilo se, proč se dopředu chováme jinak k imigrantům z Řecka a proč předem nedůvěřujeme přistěhovalcům z Afriky. Jak je možné, že máme sklon považovat výstřední jednání člověka odlišného původu za charakteristické pro celé jeho etnikum.

Kdyby pachateli byli bělošští teenageři, řekli bychom si jen, že jde o zanedbané grázly. Jeden z mých známých mi po filmu pobouřeně vytkl, že má černošské přátele, kteří nekradou mobily, ale žijí počestně. Vidíte? I někdo, kdo se snaží žít tolerantně, měl v sobě zakořeněn předsudek, že si čin jednotlivce zobecnil na skupinu.

Play
Play | Foto: Aktuálně.cz

To nezní moc optimisticky. 
No já bych nebyl zase tak pesimistický. Generace mých dětí je mnohem dál, je odmala zvyklá vyrůstat a pohybovat se v prostředí vrstevníků nejrůznějšího původu. Prožívají to mnohem méně dramaticky než my a lidi o něco starší. Čím více budeme promíchaní, tím spíše se přestaneme zaobírat našimi rozdílnostmi. Na druhou stranu platí, že současná společnost má opět své sociální třídy, jen tentokrát mají barvu kůže. Lidé tmavé barvy pleti jsou obecně chudší a sociální rozdíly se stále prohlubují, aniž si s tím víme rady. Play je ale kontroverzní i proto, že připomíná, jak jsme si zvykli dívat se na jedince odlišné barvy pleti jako na oběti. A tady se najednou ta role obrací.

Jednou z nejděsivějších scén je ta, v níž zloději líčí po telefonu matce jednoho z okradených kluků, jaké s ním provádějí sexuální praktiky. Silným momentem je i scéna v tramvaji, kde dochází k násilnému vyřizování účtů za lhostejného přihlížení cestujících.
Nezapomínejte, že ke göteborgským krádežím docházelo za denního světla před zraky dospělých, kteří si možná říkali, že si děti hrají. Nechtěli jednat předpojatě. Možná že zajatci neuměli sami požádat o pomoc atd...

Mám známého, který byl ještě vychován ve Stockholmu v 50. letech. Když mu bylo šest, rodiče mu pověsili kolem krku ceduli s adresou a poslali jej hrát si na ulici. Tehdy lidé považovali další dospělé za ty, kdo v případě potřeby pomohou. Dnes učíme potomky, aby nemluvili s nikým cizím.

Ruben Östlund: V moci davu
Ruben Östlund: V moci davu | Foto: Aktuálně.cz

V našem městě najdete na jedné straně čtvrti bohatých hlídané agenturami, zatímco na opačném konci je území, které ovládá podle našich představ mafie. Mezitím zeje prostor, k němuž ztrácíme důvěru. Ocitli jsme se ve společnosti stižené velkým sociálním konfliktem. Přestali jsme brát zodpovědnost za to, v čem žijeme.

Play jste natáčel v dlouhých záběrech speciální digitální tzv. red camerou s velkým rozlišením, která umožňuje dotvářet nájezdy a zoomování až v průběhu střihu. Vzniká dojem, jako byste byl pozorovatel provádějící spíše rekonstrukci události. Jak vlastně přistupujete k filmu?
Natáčím fikce, které vycházejí z reálného základu. Představuji si, jak se mohla ta která situace odehrát a interpretuji událost ze všech možných pohledů. Pokouším se sebe dosadit na místo postav, abych pochopil, jak a proč se chovaly tak, jak se chovaly.

V případě Play bylo nejtěžší režírovat všech osm kluků dohromady; v podstatě neslezou z plátna. Třeba scénu v tramvaji jsme připravovali tři dny. Až jsem na konci třetího dne řekl, že máme pět záběrů na natočení. Najednou jste kolem cítil napětí, jako bychom šli po fotbalovém tréninku konečně na zápas.

Play
Play | Foto: Aktuálně.cz

Vzpomněl jsem si na váš kraťas Přepadení (2009) natáčený podobnou technikou. Sledujeme v něm lidi fascinovaně pozorující bankovní loupež, aniž jsou s to odejít.
Pokoušel jsem se rekonstruovat svůj zážitek z loupeže, k níž jsem se nachomýtl s kamarádem. Před námi se srocoval dav zvědavců. Turisté se zmrzlinou se snažili dostat co nejblíž. My jsme se schovávali za rohem skleněné budovy. Když zloděj vytáhl pistoli, bylo to asi stejně dramatické, jako když přihlížející řeší, jaká je škoda, že mají mobilní kameru s osmi megapixely, ale nemohou zoomovat.

A co to říká o nás?
Překvapilo mě, že to bylo úplně jiné, než bych čekal. Uvědomil jsem si, že jsem měl představu o bankovních loupežích, kterou utvářely americké filmy. Když se mě Eric ptal, jestli nemáme zavolat policii, odpověděl jsem mu, že je to zbytečné, protože pokladní zmáčkne pod stolem tajný knoflík. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že o tom vlastně nic nevím. Před sebou jsem viděl jen zmatek. Zloději pobíhali sem a tam. Jednali pod tlakem impulsivně. Celé drama vyznívalo spíše komicky.

Následně jsem četl rozhovor s autorem slavné knihy Gomora Robertem Savianem, který říkal, že po uvedení Tarrantinova Pulp Fiction začali gangsteři v Itálii střílet pistolí naležato, jak to viděli ve filmu. Ale tak se špatně míří, takže všichni stříleli všude kolem a přestřelky byly delší a krvavější.

Play
Play | Foto: Aktuálně.cz

Je až neuvěřitelné, jak kinematografie ovlivňuje způsob, jakým pohlížíme na svět, jak se lidé chovají. Já se naopak snažím diváka alespoň trochu konfrontovat s realitou, aby se vymanil ze žánrových schémat, v nichž si zvykl prožívat život. Dělám z něj pozorovatele, pokouším se mu pomoct, aby se osvobodil od filmu.

Způsob, jakým pozorujete skutečnost, se může zdát až sadistický. Tyranizované dětí z Play stavíte do extrémních situací a sledujete, jak si poradí.
To je legrační, že to říkáte, ale já si myslím přesný opak. Mám rád nestylizovaná videa z YouTube, jsou lepší než řada filmů. Jedno oblíbené zachycuje boj buvola s tygrem. Aniž byste se pokoušel vtahovat diváka do děje prostřednictvím detailů a symfonické muziky, můžete se vžívat do beznadějné situace lovené zvěře ze zcela "behaviorálního pohledu". Na tom, že nepoužíváte dramatické střihy, není nic cynického ani odtažitého.

Říkáte, že si často pokládáte otázku, kým vlastně člověk je, když je s to na sebe brát tak diametrálně odlišné role. Odkud tento váš zájem pramení?
Asi od matky, působila ve školství a je předobrazem postavy v mém filmu Nedobrovolně. Dokonce prováděla experimenty Solomona Ashe zkoumající na dětech vliv kolektivu na mínění jedince. Při nich se žáci ocitali před tabulí, kde měli řešit zdánlivě jednoduchý rébus, přičemž jim kolektiv sugeroval špatnou odpověď. Otázkou bylo, kdo se podřídí a kdo odpoví podle vlastního uvážení. Většina dotazovaných se přiklonila k názoru kolektivu.

Foto: Aktuálně.cz

Play
Play | Foto: Aktuálně.cz

Přepadení
Přepadení | Foto: Aktuálně.cz

V moci davu
V moci davu | Foto: Aktuálně.cz

Žijeme ve světě, který se zdá na pohled mnohem svobodnější než kdykoliv předtím. Přitom chodíme uniformně oblékaní, podléháme nejrůznějším módám, prefabrikovaným snům a sociálním rolím. Jistě, jsme v základu kolektivní bytosti, je to i v našich zvířecích genech, ale mě zajímá negativní stránka takovéhoto předurčení.

O čem bude váš další film?
O největší lavině v dějinách kinematografie... (smích). Začíná situací, při níž sedí rodina na terase horské chalupy. Na hoře nad nimi se utrhne lavina, která směřuje do údolí. Zpočátku si ji všichni zálibně prohlížejí, najednou se nad střechou objeví prach, až to na okamžik vypadá, že se každou chvíli převalí přes střechu a z ničeho nic zasáhne i opalující se lyžaře. V tu chvíli vyskočí otec a nechá manželku i děti svému osudu a vydává se na útěk . Když se za pár vteřin otočí, zjistí, že šlo o optický klam. No a film vypráví o tom, jak se může tento člověk vrátit zpět ke své rodině a nadále zastávat roli manžela, otce, či dokonce muže...

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy